Konečně jsem ji našel / Evropu / zalezlou do koňských houní amnestie / a nechtělo se jí vstávat / byla taková maličká / až jsem se začal obávat křivice / oddechl jsem si až když jsem zjistil že už ji dávno má / křiví se trochu do neurčita / kurvička / měla už tolik silných milenců / že ani nemůže narovnat nohy / konečně v jejím věku / pochopitelné.
Věštecká slova, že? V úvodu našeho textu jste si mohli přečíst první strofu více než šedesát let staré „úvodní básně ze ztraceného cyklu Evropa“, Evropy nalezené. Tolik vidoucí a vědoucí Egon Bondy, jehož více než tisícistránkové Básnické spisy I. právě vydalo nakladatelství Argo – jako předzvěst dalších dvou poetických tlustoknih (jedna vyjde letos na podzim, druhá napřesrok) této známé osobnosti českého undergroundu, filozofa, esejisty, básníka, prozaika, dramatika, nakladatele, překladatele, ikony, modly, prazdroje.
Jeho dráha od „totálního realismu“ stejnojmenné sbírky z roku 1950 přes „trapnou poezii“ (zastoupenou v samizdatové sbírce Trapná poezie z roku 1951 i v dadaismem ovlivněné Velké knize z roku následujícího) po pozdější průkopnické prózy, jako antiutopie Invalidní sourozenci z roku 1974 nebo Cybercomics, 1997, byla dlouhá a plodná. Skončila spolu s jeho životem vinou hořící cigarety dne 9. dubna 2007 – tak schválně, kolik z vás přestalo toho dne s nočním pokuřováním v loži?
Aby Bondyho komplikovanou osobnost a její rozkošatělé dílo člověk alespoň poněkud pochopil, musí si přečíst jeho memoáry Prvních deset let. Aby se naučil mít jeho tvorbu rád nebo aby naopak nashromáždil argumenty pro svůj odpor k ní, měl by se pokusit vstřebat co největší část toho zdánlivě nekonečného seznamu textů, které po sobě guru první i druhé undergroundové generace zanechal k bližšímu přezkoumání. Jednou ironik, pak realista; vizionář, pak misionář; karatel, pak kazatel; surrealista, pak marxista. Jednou opice, podruhé meditace, nikdy ovšem práce; jednou obsese, potom reflexe, ale nikdy katarze.
Že se vám do Bondyho nechce? A vás netrápí ta nejistota? Co si má člověk myslet o jeho verších typu „VŠECHNO CO JE FAŠISTICKÉ / je mi velmi sympatické / to je moje cesta jasná / ani špatná ani spásná“? Nebo „Všechno je v prdeli / ve všední den i v neděli / Jenom ty filmy sovětský / ty jsou vědecký“? Má se jeden na tuhle poezii s odpuštěním nasrat, nebo se z ní s prominutím posrat? „Teď už ležím v hrobě / teď už je pozdě,“ vzkazuje Bondy. Eh, kušuj. Pozdě na četbu a snahu o pochopení Bondyho není nikdy. Zde je několik jeho básní.
SSSR se sesere
Julie Fučíku
dobrá kaše na mlíku
ještě lepší na smetaně
ale se ti nedostane
Ač jsi v rakvi ztuhlý
hřeješ nás jak uhlí
K večeru
na všechno seru
Pak si u Umprumu
koupím flašku rumu
Sedím u ní sám
cejtim se jak pán
Za malou chvíli
jsem už opilý
Pěkně koukám dolu
na trnože stolu
Nikdo o mně neví
že jsem marxist levý
Jižní fronta
Tvé ruce zkazila válka
tvé tělo dlouhé ponocování
tvé nohy chůze
a tvé oči prudké plameny
výbuchů jež každé noci
otvíraly bránu jíž se prochází na Hradčana
kde bydlí náš prezident
který s rozvahou zasadil právě 122. divizi
na jižní frontu
Skoba
Skoba ve zdi se podobá T
na němž se oběsím
