Dynamický dokument o ničivosti závislostí se po výhře na Berlinale vydává do boje o Oscary
Česká filmová a televizní akademie po letech pochopila, že její americkou „sestru“ příliš nezajímají hrané medailóny českých osobností, a změnila strategii. Po filmech Vlny, Bratři, Il Boemo, Zátopek či Šarlatán loni vyslala do oscarového klání dokument Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové a nyní další dokumentární snímek Kdyby se holubi proměnili ve zlato. I ten je svého druhu portrétem – závislosti, lásky a její absence. Pepě Lubojacki (*1986) se materiál z plánovaného krátkého absolventského filmu pro FAMU rozrostl na celovečerní stopáž a na vícegenerační ságu o závislostním chování, jeho kořenech, a hlavně jeho dopadech na životy jím zasažených lidí a jejich vztahy. Alkohol Pepu připravil o otce, zabil i otce jejího nevlastního bratra Davida, jeden její bratranec kvůli němu přišel o obě nohy, David i dva jejich bratranci žijí už roky na ulici. A to je jen objektivní výčet ztrát: jaké škody pití napáchalo uvnitř, v duších závislých i jejich blízkých?
Lubojacki začala natáčet v roce 2018 ze vzteku „na svět, hlavně na systém, který selhává v pomoci“. Energie hněvu film z velké části pohání, dalšími generátory jsou frustrace z nemožnosti být svým blízkým oporou nebo naštvání na lhostejnost, s níž většina lidí bezdomovce přehlíží.
Snímek zároveň nabíjejí autorčin tvůrčí drajv a její kreativita: Lubojacki srší nápady, jak dokumateriál zpracovávat a ozvláštňovat. Nechává promlouvat fotky sebe a svého bratra coby dětí, AI jejich ústy pronáší definice psychologických jevů, o kterých člověk v útlém věku nemá mít ani tušení, a kontrast mezi dětskou nevinností a dospělou povahou slov způsobuje téměř kognitivní disonanci. Jindy autorčiny myšlenky předává nahrubo animovaný holub; městský pták je ve filmu symbolem pro bezdomovce. Film se průběžně mění v nadupaný videoklip, dynamický střih podtrhuje používání titulků vpisovaných do obrazu, Lubojacki zaznamenává, jak se prostřednictvím nastudovávání problematiky závislosti učí rozumět i sama sobě…
„Sedm let jsem žila jenom tímhle projektem a myslím, že jsem se do něj zamotala až nezdravě. Ale pak jsem materiál hodně filtrovala ve střižně,“ řekla filmařka v rozhovoru pro Reflex. K filtrování bývala měla přispět i vyšší míra dramaturgie: „Holubi“ chrlí nápady možná až příliš bezuzdně, místy se opakují, ujíždí jim ruka s intenzitou, dvouhodinová stopáž je na hraně a sama Lubojacki ve filmu uvádí, že příběh nemá začátek a konec. Snímek si nicméně odnesl cenu pro nejlepší dokument z Berlinale, byl úspěšně (a emotivně) uveden na MFF Karlovy Vary a jeho šance na postup do boje o Oscary nejsou malé: hravá energie Holubů je nakažlivá a téma ničivosti závislostí bohužel univerzální.
Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
