Co všechno uměli soudruzi z NDR? Kniha historičky Hoyerové provokuje k novému pohledu na východní Německo
„Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu,“ uvažuje herec Jiří Kodet ve filmu Jana Hřebejka Pelíšky nad nefunkčními plastovými lžičkami. Pro leckoho tak možná vytvořil obraz východoněmecké produkce, případně i tamního politického režimu, jako čehosi od základu vadného či falešného. Je ale takový obraz spravedlivý? O tom, jak se v NDR žilo různým skupinám obyvatel, jak ono státní zřízení prožívali konkrétní lidé a co o tehdejší každodennosti vypovídala popkultura, poutavě vypráví kniha Za zdí s podtitulem Východní Německo 1949–1990, kterou v překladu Ester Žantovské vydalo nakladatelství Alarm. Její autorkou je britsko-německá historička Katja Hoyerová (*1985), která část dětství v NDR sama prožila v rodině armádního důstojníka. Vydala i další dvě knihy o starších dějinách Německa.
Vedle systémové represívnosti a anonymních sídlišť více než pětisetstránková publikace připomíná sociální výdobytky, materiální vzestup i rozvinutý společenský život. Jak moc je autorkou nabízený obraz přikrášlený a co z východoněmeckého dědictví si zaslouží uznání i po pádu berlínské zdi? Plastové příbory, které se v horkém nápoji někdy skutečně ohýbaly, sice Hoyerová nezmiňuje, ale zato uvádí řadu produktů, jimiž východoněmecký průmysl úspěšně konkuroval i na západních trzích, třeba panenky nebo lednice. A kupříkladu ze slavného auta značky Trabant, ač mnohými vysmívaného, se v NDR stala ikona: díky němu vlastnila kolem roku 1988 auto více než polovina všech východoněmeckých domácností – jen o něco méně než v západním Německu a srovnatelně s Velkou Británií.
Nejen na tom autorka ukazuje, že komunistický režim znamenal materiální vzestup nižších tříd. A dále zmiňuje výraznou emancipaci žen, což se samozřejmě týkalo i dalších států východního bloku. Díky minimálním existenčním starostem a vyváženému poměru práce a osobního života měli východní Němci relativně dost času i peněz. Nemuseli – a svým způsobem ani nemohli – kreativně vymýšlet, jak s nimi naložit. Díky tomu vzkvétal společenský život: „Přátelé, kolegové i sousedé se s oblibou scházeli v klubovnách, na zahrádkách, v restauracích nebo u společných grilů na sídlištích.“
Současně autorka nezastírá represívní a glajchšaltující povahu tamního režimu. O tom symbolicky vypovídá příklad panelového sídliště Halle-Neustadt, v němž nebyly ulice pojmenovány klasicky, ale jen pomocí čísel. Systém očíslovaných bloků byl natolik matoucí, anonymní a klaustrofobní, že si obyvatelé museli vymýšlet různé způsoby, jak si zapamatovat, kde vlastně bydlí, a přirovnávali tento způsob k drůbeží farmě nebo ke koncentračnímu táboru. Mnoho lidí, kteří se chovali loajálně, si navíc režim dokázal znepřátelit svým až paranoidním přístupem k jakýmkoli náznakům nesouhlasu.
Pád berlínské zdi pak sice většina východních Němců přivítala, ale už nebyli připraveni na rychlý proces sjednocení. Ani na aroganci, s níž k nim mnozí západní Němci přistupovali, aniž uznali, že i občané bývalé NDR mají nárok na svoji část německé historie a na uznání toho, že alespoň něco z východoněmeckého dědictví by si zasloužilo zachovat, třeba výdobytky v oblasti emancipace žen.
Ačkoli se autorka snaží o multiperspektivní pohled, ne všechna její tvrzení jsou zcela hodnověrná a někdy u ní převažuje až příliš optimistický pohled na NDR. I proto kniha v samotném Německu vyvolala řadu kritických reakcí hlavně z řad odborníků. Každopádně obsáhlá publikace právem nabádá, abychom se snažili vnímat realitu východního Německa odstíněně a dokázali se ptát také na to, jestli soudruzi v NDR opravdu dělali všechno špatně.
Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
