Noc nám nepatří. Komiksová výprava do nočních můr i na opuštěné benzínky
„Od nepaměti nám noc nepatří.“ Taková jsou první slova komiksu Nokturna španělské umělkyně Laury Pérezové (*1983), který v českém překladu Aleny Jurionové vydala Centrala. V širokém portfoliu tohoto komiksového nakladatelství najdeme jak díla řekněme klasického střihu se silným příběhem – takový byl loni vydaný titul Nirvána je tady Mikaela Rosse, který získal cenu Muriel za nejlepší překladový komiks –, tak taková, která namísto zběsilého otáčení stránek lákají spíš k pomalému a opakovanému čtení. Nokturna bezpochyby patří do kategorie druhé.
Tuzemským čtenářům se při četbě dvousetstránkové knihy může vybavit česky loni vydaný komiks Tady Richarda McGuirea. Ten sledoval jeden bod v prostoru napříč staletími a ukazoval, jaké rozličné děje se můžou nakumulovat do jednoho místa, když si uvědomíme, že tu to místo bylo dávno před tím, než je obydleli lidé, a že zde bude ještě dlouho po nás.
Lauru Pérezovou zas zajímá, co všechno se může odehrávat v noci –
jaké (mikro)příběhy, stavy, jaké vzpomínky provázejí někoho, kdo prožívá noční můry, nemůže spát nebo dorazí v naprosté tmě k opuštěné čerpací stanici. Noc přitom není jen časově ohraničený prostor, funguje spíš jako specifická mytická plocha, s níž se pojí prosté emoce jako strach či klid, stejně jako legendy, povídačky a nadreálné bytosti. Do noci jsou v komiksu nakumulovány zdánlivě nesouvisející epizody či spíš jejich skici – dívka se vykrádá z karavanu a míří k menhirům uprostřed lesa, žena komunikuje s umělou inteligencí, muž se budí, protože ho roky pronásleduje nepříjemný sen. Epizody neskládají dohromady souvislý příběh, ale spíš rozmlžený sled dějů a stavů, které spojuje jen a pouze noc. Noc, která nám nepatří, v níž jsme jen omezenými pány toho, co se děje.
V Nokturnech, jež získala prestižní Cenu Willa Eisnera, se neustále pohybujeme na hraně, v meziprostoru – na hraně snu a bdění, symbolických významů a strohého vyobrazení a v liminálních místech, kam sice občas někdo zabloudí, ale jinak zůstávají opuštěná. Tlumená paleta barev tuto rozmlženost jen zvýrazňuje a neméně důležitá je autorčina práce s kompozicí stránek. Oceňovaná ilustrátorka z Valencie nešetří prázdnými prostory, obratně zachází se zámlkami, místy zrychlí, ovšem na následující dvojstraně se v podstatě nic nestane. Díky tomu čím dál více podléháme její okouzlené, melancholické noční výpravě a každé opakované čtení tento dojem zesiluje.
Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
