Jiné město, jiné děvče. Jak vojna mezi Otčenášem a švejkováním proměňovala muže v 19. století?
Byla vojna v habsburské monarchii jen krutým drilem a hladověním, nebo pro chudé chlapce představovala cestu za lepším životem a civilizací? Historik Tomáš Jiránek ve své nové knize odkrývá fascinující každodennost tehdejších vojáků – od parodických modliteb za větší kus masa přes boj s pohlavními chorobami až po milostné aféry s městskými dámami a služkami.
„Otče náš, milý pane, šest krejcarů denně máme, dej nám masa větší kousek, ráno ke kafi pět housek! Pane, vyslyš modlitbu nás vojáků a zbav nás těch zlých supáků.“ Tak prý vypadala část vojenské parodické verze modlitby Otčenáš v „dlouhém“ 19. století, čili v období zahrnujícím i první světovou válku. Jaký byl ale celkově jejich každodenní život, jejich výcvik, ubytování, strava, hygiena, zdravotní péče, vztahy se ženami a s nadřízenými? Jak služba formovala jejich tělesnost, kázeň i identitu? I to řeší kniha Život v armádě a s armádou v 19. století, kterou letos s loňským vročením vydalo nakladatelství Pavel Mervart.
Díky armádě civilizovanější a zcestovalejší
Autorem publikace je historik Tomáš Jiránek (* 1965), který se obecně zabývá českými a československými dějinami 19. a 20. století či právě historií armády. Výklad pokrývá období překotných změn, jimiž v předminulém století procházela celá společnost, a oblast vojenství jimi nemohla být nezasažena: „Objevovaly se nové zbraně a nové vojenské odbornosti, upravovala se organizace armád, taktika, zkracovala se vojenská služba a měnily se její podmínky, především byla v mnoha zemích zaváděna všeobecná branná povinnost.“ Tyto změny se však dostavovaly pozvolna a pro leckoho i skoro nenápadně. „Jestliže my dnes vidíme obrovské rozdíly při srovnání vojenské služby v době napoleonských válek a toho, co zažívali bojovníci první světové války, pak doboví přímí účastníci – vojáci a svědkové z vnějšího prostředí – zaznamenávali jen dílčí postupný vývoj,“ tvrdí autor.
Nejen proto jeho kniha zachycuje často protikladné polohy vojenské existence dané jednak postupným vývojem, ale i tím, že v té které jednotce a ovšem podle hodnosti dotyčného byla služba pociťována zcela odlišně. Na jedné straně tedy autor líčí často nuzné poměry obyčejných vojáků, na straně druhé ale podotýká, že pro ty pocházející z nižších vrstev znamenala materiální situace v armádě i tak vzestup jejich životního standardu téměř ve všech směrech, jen u těch bohatších, kterých ale bylo méně, tomu zřejmě bývalo naopak.
Autor sice zmiňuje případy šikanování a krutosti, zvláště u těch, kteří nerozuměli německy, ale současně dokládá, že pro mnohé mladé muže znamenala vojna první seznámení s „velkým světem“. Nástup na ni pro ně většinou znamenal přechod z venkova do města a možnost poznání oblastí s jiným jazykem a kulturou. Pokud přežili, z armády pak odcházeli jako tvorové civilizovanější a zcestovalejší, což jim případně pomáhalo, aby se po návratu ujali role kantorů. Dobové svědectví kupříkladu takto vylíčilo transformaci slovenských venkovských branců: „Viděl každý rok rukující nováčky v ovčích kožiších a širokých gatích s čižmami, často s vlasy plnými vší a špíny. A měl příležitost vidět rozdíl, když po třech letech služby šli domů. Čistí, ostříhaní, umytí. I kožichy prožrané moly nechali mnozí v magacínech a šli domů v ‚extra‘ uniformách, s přehnaně sírově žlutočerveným šňůrováním na přiléhavých kalhotách, s čapkou koketně posazenou štítkem na oko.“
Vojsko ku zlepšení genofondu?
To, aby muži do armády odcházeli rádi či s nadšením, měly zajišťovat mimo jiné písně a další texty, které se snažily rozohňovat jejich vojenské vlastenecké nadšení, které na nás dnes už působí přepjatě až směšně: „Naše rakousko-uherská říše, v jejíž čele stojí dobrotivý panovník náš František Josef I., nachází se pod ochranou všech upřímných Rakušanů a hlavně pod ochranou našeho statečného vojska. Když nepřítel strojí se, aby zničil moc a sílu naší říše, vypravují se vojska naše proti němu, by zlomily jeho pýchu a zachovaly Rakousko před citelnými úrazy a bolestným protivenstvím. Zdar a prospěch říše z veliké části zjednává vojsko, vojsko naše silné a zdravé.“ Proti čemuž ale autor staví četné příklady českého „švejkování“, včetně blasfemické parodie na rakouskou státní hymnu a dalších důkazů toho, že čeští vojáci neměli k habsburské monarchii kladný vztah, a proto se pro ni „málokdo chtěl v armádě a zvláště ve válce přetrhnout“. Což je dosti paušální tvrzení, ani za první světové války přece všichni Češi hned nepřešli do řad nepřátel, otázka loajality českých vojáků by si zasloužila přesnější analýzu.
Více pozornosti věnuje autor vztahu vojáků a žen. Zmiňuje dobové anekdoty zvláště o kyrysnících, mezi něž byli vzhledem k větším fyzickým nárokům vybíráni silní a dobře urostlí branci. Kyrysníci se tak údajně těšili větší přízni žen, a proto prý „byli využíváni ke zlepšení genofondu obyvatelstva v určitých odlehlých oblastech“. Což je nepotvrzená orální legenda. Hodnověrnější jsou zprávy o tom, že ve městech, kde měly jednotlivé pluky přechodné sídlo a z nichž odcházely „marškumpanie“ na bojiště, leckteré dámy spojovaly „příjemné s užitečným“ a ubytovávaly u sebe důstojníky, přičemž poskytovaly, jak bychom dnes mohli říct, ubytování „s výhodami“ (respektive pohlední důstojníci sami sebe nabízeli coby „nájemníka s výhodami“). Nabízené kvartýry byly dvojí a označovaly se jako „bez mejdla“, nebo „s mejdlem“. V těch druhých „vládla dáma, jejíž muž buď padl, nebo byl na frontě, a kvartýry bez mýdla byly dražší, poněvadž se v nich neplatilo mužskou přízní“.
Pohlavní choroby coby příčina sebevraždy
S prostými vojáky navazovaly vztahy zase kuchařky, panské a jiné služky. Když došlo ke střídání posádek, které nastávalo zpravidla po třech letech, „dívky vyprovodily své milé kus cesty, ale většina se rychle vrátila, aby se podívala, jak vypadají ti nově příchozí“. Chovaly se tak podle Jiránka vlastně podobně jako nezodpovědní vojáci, kteří razili heslo „Anderes Städtchen – anderes Mädchen“, tedy „Jiné městečko – jiné děvče“. Nežádoucím přídavkem takového chování bývaly ovšem časté pohlavní choroby, které byly zvláště u důstojníků jednou z nejčastějších příčin sebevražd.
I když kniha pokrývá skutečně mnoho rovin vojenské existence, nedozvíme se z ní například, jaká byla spiritualita vojáků. A nakolik i pro ně platilo, co popsal historik Petr Wohlmuth v knize Východ proti Západu? Krymská válka (1853–1856) pohledem historické antropologie. Totiž že si prostí vojíni vytvářeli jakési vlastní „nouzové náboženství“, které obsahovalo silné prvky magie, hlavně víry v čarovnou moc některých ochranných předmětů. Život v armádě a s armádou v 19. století tedy sice prozrazuje, jak zněl Otčenáš parodický, ale nikoli, jak mohly znít modlitby či ochranná zaříkadla skutečná…
I přes tyto drobné mezery je Jiránkova publikace kvalitním a u nás prvním takto komplexním příspěvkem k poznání naší vojenské historie. Ukazuje, že pod nablýskanými uniformami tloukla srdce obyčejných lidí, kteří v těžkých podmínkách prostě jen toužili přežít, případně si užít života a dostat ráno ke kávě svých pět housek.
