Milan Knížák: Byl jednou z nejvýraznějších, ale i nejkontroverznějších postav české umělecké scény
Zemřel profesor Milan Knížák, emeritní rektor AVU a po dvanáct let ředitel Národní galerie v Praze. Málokterá osobnost českou společnost tak rozdělovala, a ještě dlouho bude rozdělovat, jako on. V šedesátých letech se díky svým happeningům stal „východním vyslancem“ hnutí Fluxus. Přestože byl mezi lety 1974 a 1975 několik měsíců vězněn, tehdejší underground se mu víceméně vyhýbal. Po revoluci postavil na nohy české umělecké školství, ale z naší první výtvarné instituce, Národní galerie, vytvořil skanzen odmítající spolupráci se světovými muzei. Odešel intelektuál, pro kterého se prezident Václav Havel stal terčem a prezident Václav Klaus, jenž ho ocenil státním vyznamenáním, tvůrcem moderní české společnosti. Dnes s ním proběhlo poslední rozloučení v pražských Strašnicích.
Zprávu o jeho úmrtí jsme se symbolicky dozvěděli od ministra zahraničí za Motoristy Petra Macinky, který své politické ostruhy získával v Institutu Václava Klause. Zesnul intelektuál, kterému v pátek 7. srpna vypraví vláda Andreje Babiše pohřeb se státními poctami. V lednu 2014 přitom Knížák napsal Babišovi otevřený dopis, v němž kritizoval jeho tvrzení o České republice jako o „zkorumpované zemi v rozkladu“. „Urážíte tím množství poctivých lidí, kteří čtvrt století pracovali na obnově země spálené bolševickou diktaturou, jejíž jste byl součástí jako člen komunistické strany a jako spolupracovník zločinecké StB! Myslíte si, že když jste si koupil média a barnumskou kampaní získal volební hlasy, že Vám to dává právo jednat s naší zemí, jako by to byl Váš majetek? [...] Stydím se za všechny, co Vám dali hlas, ale opovrhuji těmi, kteří se aktivně angažují ve Vašem hnutí a přebírají tím spoluzodpovědnost za Vaše činy,“ uvedl tehdy.
Zesnul umělec, kterému v českém rybníčku přikládáme mezinárodní umělecké zásluhy, zatímco zahraniční ohlas na jeho smrt zůstal omezený, zaznamenal jsem ho jen na serveru ARTnews. Jeho význam pro domácí uměleckou scénu byl přitom obrovský.
Šedesátá léta
Milan Knížák se narodil 19. dubna 1940 v Plzni. Rodina bydlela v Blovicích, kde jeho otec Karel Knížák působil na měšťanské škole. Po válce otec odešel učit do Mariánských Lázní, kde Milan začal chodit do školy. Matka byla úřednice. Ve vzpomínkách pro Český rozhlas mimo jiné zmiňoval: „Otec po roce 1948, aby uživil rodinu, pro LUT – Lidová umělecká tvorba – maloval na látky nebo vypaloval do kůže a také hrál ve dvou lázeňských kapelách. Když jsem si usmyslel, že budu stavět letadla, přišel k nám někdo na návštěvu a táta mu povídá, že ta letadla jsem dělal já. Když ten člověk pak odešel, ptal jsem se: Vždyť jsi to dělal ty. A on mi odpověděl: To je jedno, důležité je, že jsi mi s tím pomáhal.“
Když jsme spolu začátkem roku 2015 dělali rozhovor a říkal jsem mu, že jsem ho poprvé zaregistroval v osmdesátkách ve snad nejvýstřednějším oblečení, které jsem kdy v kavárně Slavia viděl, a že tam tehdy chodili i první pražští pankáči, odvětil: „Já to nepovažuju za nic výstředního, mně se to líbí. Móda je pro mě zásadní věc, protože lidské tělo je nejpřirozenější a nejlevnější výstavní síň. A já ji vždy považoval za svůj štít, chcete-li erb.“
V autobiografickém životopisu píše, že když nebyl přijat na AVU, šel na peďák, obor výtvarná výchova a ruština, protože chtěl malovat a šlo o kompromis mezi jeho přáním a přáním rodičů. Ruštinu podle vlastního textu zanedbával a po semestru musel odejít. Když později udělal zkoušku na přípravku AVU, „romantičnost, bezuzdnost a divokost“ prý způsobily jeho předčasný odchod. Na AVU byl přijat ještě jednou, ale píše, že žádný profesor ho nechtěl vzít do speciálky, a proto „zase, ač nerad, odešel“.
Fluxus
Už od roku 1962 pořádal fyzické akce, kterým říkal Kumulace. Tvrdil, že dobové umělecké trendy ho nezajímaly, že nevytvářel umění, ale osobní přírodní úkazy, a že až později, v sedmdesátých letech, objevil tzv. procesy pro mysl, které vnímal jako nejsvobodnější prostor lidské existence.
Se zahraničními směry v umění ho seznamoval Jindřich Chalupecký, v polovině šedesátých let „uklizený“ do ÚBOK. V Osudech na Vltavě zavzpomínal: „Vzal fotografie mé práce, napsal o mně text a rozeslal to několika lidem z kapitalistické ciziny. Například Allanu Kaprowovi, který začínal s akcemi inspirován přednáškami Johna Cage.“
V tomto kontextu je rozhodně zajímavý jeho projekt Broken Music, který by neměl být vykládán jen v linii experimentální hudby, ale také v souvislosti s československým zájmem o „hudební obraz“ a obrazovou partituru. V polovině šedesátých let Milan Grygar vytváří akustické kresby, v nichž je zvuk záznamem vzniku obrazu; Milan Adamčiak začíná rozvíjet grafické partitury a zvukové objekty; Jiří Valoch pracuje na hraně vizuální a fónické poezie. Knížák se od nich lišil tím, že nevytvářel obraz, který měl být interpretován jako hudba, ani kresbu, jejíž vznik je slyšitelný. Měnil samotný zvukový nosič v poškozený objekt, který při přehrávání produkoval novou, poruchovou skladbu. V mezinárodním dobovém kontextu snese Broken Music srovnání právě s autory Fluxusu – Nam June Paikem, Georgem Brechtem nebo pozdější prací Christiana Marclayeho. V šedesátém sedmém pak vznikl jeho projekt Aktual, tedy aktuální umění; vydával také časopis a později noviny stejného jména.
Přišel rok 1968 a Milan Knížák si dle svých slov „vzpomněl na pozvání do Států“ od spoluzakladatele hnutí Fluxus George Maciunase a odletěl do New Yorku. V té době tam Maciunas renovoval bývalé industriální objekty v části downtownu, tehdy přezdívané Hell’s Hundred Acres, z níž se následně stalo SoHo. Knížák tam strávil přibližně rok a půl, Fluxus byl tehdy na vrcholu, řadili se k němu už zmínění John Cage a Nam June Paik, ale i Joseph Beuys, Yoko Ono, Dick Higgins, Jackson Mac Low, Al Hansen a mnoho dalších.
Návrat do Československa
Na Vltavě vzpomínal: „Já se nechtěl z Ameriky hned vrátit, ale napotřetí mi neprodloužili doložku… A tak jsem se sebral – nikdy mi na mysl nepřišlo, že bych emigroval – a odletěl domů. Přijel jsem 30. dubna 1970, druhý den padal sníh, bylo 1. máje. Byl jsem v Mariánkách a jezdilo za mnou policejní auto. Takhle hnusný to bylo. To nevěštilo nic dobrýho. Bydlel jsem na venkově, bylo to krásné a tiché a všichni sousedi mě udávali.“
A obnovil Aktual: „Nejslavnější koncert proběhl ve smíchovském Music F Clubu na jaře 1971. Naposledy Aktual veřejně hrál roku 1972 ve Slovanském domě v Mariánských Lázních,“ popisuje Knížák, který také tvrdí, že „v prostředí české kultury byl personou non grata“ a že mu bylo řečeno, že „potkat Knížáka na ulici znamená průser“. Můžeme se domnívat proč: po návratu ze Států mohl být pro mnoho lidí nebezpečným kontaktem.
Na Vltavě také zavzpomínal: „Jednou mě do Mariánek přijel navštívit německý sběratel, civilním povoláním zubař ze Stuttgartu, jeden z prvních sběratelů Fluxusu na světě, jehož sbírka je (včetně Knížákových prací) nyní v MoMA. Odvážel si dokumenty, kresby, texty. Někdo ho zafízloval a na hranicích ho přes noc zavřeli. Od té doby se mě pak už bál. Takže mě na několik dní zavřeli do vazby a začali vyšetřovat, že mi dají dva roky nepodmíněně podle § 112 za poškozování zájmů republiky v cizině. A jak se to umělci dozvěděli, začali sbírat protestní podpisy. V Německu Joseph Beuys, v Americe Jeff Hendricks a Barbara Mooreová, podepsala to velká jména, včetně Beatles. A poslali to Husákovi. Byl jsem ten večer u rodičů a on najednou v televizi promlouvá, jak západní média a rozvědky píšou, že u nás ničíme kulturu, ale že to je jinak, že ten Knížák maloval pornografické obrázky, prodával je do Německa a že tohle tady podporovat nebudou. Přitom já nemaloval tou dobou žádné obrazy, natož pornografické.“
Při prvním stání v Tachově dostal dva roky, ale odvolací krajský soud v Plzni rozsudek zmírnil na rok a půl podmíněně. Ještě než podmínka skončila, byla na něj znovu uvalena vazba – od 23. října 1974 do 7. února 1975 – kvůli údajnému pokusu o „poškozování zájmů Československa v cizině“. Podle tehdejších vyšetřovatelů měl chtít odeslat do Francie písemnosti, které údajně zkreslovaly poměry v zemi. Knížák později ve svém textu z roku 1991 napsal, že šlo o balík s dokumentací jeho věcí na Bienále mladých do Paříže.
Tenkrát se za jeho propuštění postavili i sami nedávno propuštění Ivan Martin Jirous s Jaroslavem Kořánem. Podle vzpomínek Věry Jirousové jim ani nepoděkoval. Ostatně Jirousová v jednom ze svých textů napsala: „Knížákovy akce byly výrazné, avšak pro mě příliš direktivní. Milan byl v Americe a dost se tam poučil. Mívala jsem k němu kladný vztah, protože mi přišlo, že je taková alfa, která kolem sebe nabalí lidi, co potřebují silnou autoritu. V Aktualu jsem znala spoustu lidí, se kterýma jsem se kamarádila, Knížák tam měl takové to: Vypni mě, zapni mě. Potřeboval dávat lidem impuls. Já tohle nepotřebovala. On byl na Novém Světě a my měli zas Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Seděli jsme v hospůdkách po Starém Městě, a kdyby tam s tímhle přišel, byl by k smíchu. Tam se dělaly věci spontánně, kreativně, na místě, ne na befel. Jeho: Jdi po ulici a zakokrhej, sundej si sako a hoď ho z Karlova mostu. Já se nepotřebuju osvobodit, protože jsem svobodná. To byl ten rozdíl. Křižovnická škola dělala v té době akce jako Dobytí Řípu severní stěnou nebo Poctu Bedřichu Smetanovi, kde při zastavení autobusu spustil band Sen noci svatojánské hudební větu z Vltavy. Nedalo se vystavovat v galeriích, tak byly akce v terénu. Všichni na nich měli stejné postavení – holky jako kluci, kreslíř Honza Steklík měl stejné postavení jako dvě zdravotní sestřičky, kterým se něžně říkalo Žirafky. Bylo to vyvážené. U Knížáka fungoval hierarchický model, kde je víceméně, nechci říci vůdce, principál přes ty marionety, které musí vodit, a když je chce vodit, tak taky musí používat drátky nebo intriky.“
V roce 1975 se oženil s Marií Saudkovou, se kterou vychovávali její syny Samuela a Davida. Chartu 77 nepodepsal, prý na radu jednoho z jejích autorů: „Profesor Patočka, který znal paletu mých nesnází, mi doporučil, abych
Chartu nepodepisoval. Jeho důvody jsem uznal.“ Knížák ve vzpomínkách také píše, že Jazzová sekce o něm nikdy nepublikovala, přestože podle něj měla vydat tituly, kde by měl být zastoupen. Tvrdí, že se to údajně stalo na radu Jindřicha Chalupeckého, který měl prohlásit, že spolupráce s Knížákem by Jazzové sekci způsobila „nesnáze s bezpečností“.
Zvlášť problematicky mohlo působit, že od roku 1979, tedy v době, kdy StB rozjížděla akci Asanace, mu byl umožněn výjezd ke studijnímu pobytu v programu DAAD v Západním Berlíně a že se do zahraničí s povolením režimu – na rozdíl od mnoha jiných – vracel opakovaně. Téměř ob rok měl sérii výstav v Německu a jiných zemích, přednášel například na Hochschule für bildende Künste v Hamburku. Magdalena Jetelová zmiňovala, že když Milana Knížáka potkala v roce 1987 v Kasselu na documentě 8, vyčetl jí, že emigrovala. A že od té doby byla přesvědčena o jeho kontaktech s StB. Adam Drda pak v textu o Daně Němcové zmiňuje Knížáka velmi tvrdě: píše o „pozornosti hulváta, jako je Milan Knížák“, a odkazuje na jeho „drby a denunciace“ v deníku Právo.
Možná tam lze hledat důvody jeho budoucího zpochybňování vlivu českého disentu a různých hanlivých prohlášení o Revolver Revue i negací nezávislých výstav, jako byla ta slavná v roce 1987 v Lidovém domě. A také jeho budoucí přátelství s Václavem Klausem.
Akademie výtvarných umění
„Devadesátá léta byla nejlepší léta mého československého života,“ vyprávěl na Vltavě: „Rok 1968 byl taky krásný, lidé měli étos v srdci. Ale rok ’89 byl jiný a já se mohl, poprvé ve svých padesáti letech, angažovat pro moji zemi.“
Tomáš Mašín, tehdejší student AVU a dnes filmový režisér, aktuálně pro Reflex zavzpomínal, jak došlo k volbě Milana Knížáka jako nového porevolučního rektora AVU v euforickém roce 1990. „Společně s Vítkem Máslem a Janou Housovou jsme volali Ivanu Gabalovi, aby nám domluvil přijetí u Václava Havla, aby se nám dostalo souhlasu ke studentské volbě nového rektora AVU. Seděli jsme s Havlem u stolu, kouřil jednu za druhou, a padala jména budoucích pedagogů, jako Sopko, Načeradský, Dlouhý, Kolíbal a dalších. Odešli jsme se souhlasem. Volbu jsme uspořádali ještě před koncem zimy 1990.“
Milanu Knížákovi se rozhodl postavit jediný protikandidát a také jeden z budoucích pedagogů AVU, sochař Karel Nepraš, spoluzakladatel Křižovnické školy. Volbu ve zcela zaplněné aule mezi asi 120 hlasujícími studenty jasně vyhrál Milan Knížák, kterému se následně podařilo zcela vyměnit pedagogický sbor. Z AVU se díky jeho razantním zásahům stala škola evropské úrovně a právě pedagogové byli onou úžasnou uměleckou esencí své doby. Sestavit takhle kvalitní sbor se nikdy předtím ani potom v takové míře nepodařilo.
Knížákovo působení na Akademii je i jeho odpůrci považováno za nejúspěšnější období jeho života. Školu zcela přeformátoval, stala se pýchou české výtvarné scény a jeho tehdejší studenti ho někdy dodnes až nekriticky adorují. Rádi vzpomínají na spoustu studijních cest za uměním po celém světě i na to, jak jim bezprostředně zprostředkovával kontakty s největšími světovými jmény. A pak tu byli tací, kteří se s novým rektorem názorově nesešli. Některé pedagogy vytlačil, například Jiřího Načeradského, který odešel učit do Brna. Syn Věry Jirousové, Tobiáš, mi vyprávěl, že musel počkat až na rok 1998, kdy už školu vedl Jiří Kotalík, aby byl přijat na AVU.
Národní galerie v Praze
Na Vltavě Milan Knížák vzpomínal také na rok 1999: „Ministr kultury Pavel Dostál hledal nového ředitele Národní galerie, střídali se tam skoro každé dva roky, byla v červených číslech, byl to velký problém. Potkal bývalého porevolučního primátora Jaroslava Kořána a ten mu řekl: Vezmi si tam Knížáka, ten ti to srovná jako Akademii. Takže jsem šel do konkursu, komise mě nechtěla, dala mě až na třetí místo. Ale Dostál, protože to je v pravomoci ministra, mě přesto jmenoval. Přišel jsem do naprosto rozložené instituce.“
Národní galerii se mu, podle jeho vlastního pohledu, podařilo konsolidovat. Rád přidával k dobrému, že pro ni pořídil dvanáct tisíc akvizic. Byly mezi nimi ovšem také jeho vlastní práce a některá díla sporné provenience, včetně domnělých originálů ruské avantgardy, u nichž se později objevila podezření, že jde o padělky.
Hned následující rok, po neshodách kolem umístění díla Davida Černého, musel mladý provokatér kvůli sporu se starším provokatérem přebírat Cenu Jindřicha Chalupeckého z rukou Václava Havla venku před budovou. Černý později vyprávěl, že ho Knížák nechal při instalaci vyvést z Veletržního paláce ochrankou.
První, ještě malý protest, jehož organizátory byli dnešní pedagogové AVU Milan Mikuláštík a Marek Meduna, se odehrál v prosinci 2000. Knížák, starý happeningář a druhým rokem generální ředitel NG, si tehdy vzal tričko s nápisem: Pryč s Knížákem! Meduna mu happening o čtyři roky později vrátil, když se společně s dalšími členy Rafanů a spřízněnými umělci vykálel ve Veletržním paláci na protest proti způsobu vedení Národní galerie a podobě její stálé expozice současného umění.
Jeho odstředivá osobnost způsobila, že z Národní galerie postupně odcházeli výrazní kurátoři, včetně dnešního rektora AVU Tomáše Pospiszyla, už zmiňované Věry Jirousové, která zřejmě byla příliš z undergroundu, a především pozdějšího ředitele NGP Jiřího Fajta, jenž byl zase příliš světový. V podstatě tam zůstaly spíše méně výrazné kádry.
K nejsilnějším výstavním momentům Knížákovy éry v Národní galerii patřily především monografické rehabilitace výrazných českých autorů druhé poloviny 20. století, zejména Zorky Ságlové, Pavla Brázdy a Zdeňka Berana, a také velká výstava Karel Škréta 1610–1674: Doba a dílo. Jiné velké autory však vystavovat odmítal. To byl případ zrušené výstavy Milana Kunce nebo odmítnutí financovat výstavu Josefa Koudelky. Ještě horší ovšem bylo, že první českou uměleckou instituci svými manýry postupně izoloval od světa. Odmítal například zapůjčovat díla – především z Francouzské sbírky – do velkých partnerských institucí.
Se svým přítelem, tehdejším prezidentem Václavem Klausem, se podílel na vytváření tlaku proti výstavbě nové budovy Národní knihovny na Letné. Její autor, Jan Kaplický, krátce po definitivním zpochybnění projektu v lednu 2009 zemřel na srdeční selhání.
Nejvýjimečnější mezinárodní událostí Knížákovy éry v Národní galerii byla pro mnohé výstava Monet – Warhol: Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy sbírky, se kterou v říjnu 2010 přijel do Prahy ředitel Albertiny Klaus Albrecht Schröder. Ale i ta už předznamenávala Knížákův pád.
Ve stejném roce se mu ještě podařilo přežít konkurs vypsaný tehdejším ministrem kultury Václavem Riedlbauchem, v němž mezinárodní komise doporučila Jiřího Fajta. Riedlbauch nového ředitele nejmenoval a rozhodnutí nechal na svém nástupci. O rok později už Jiří Besser po novém výběrovém řízení jmenoval ředitele. Stal se jím Vladimír Rösel.
Národka po Knížákovi
Po Milanu Knížákovi přebíral Vladimír Rösel totálně podfinancovanou instituci s téměř padesátimiliónovým dluhem a jen dvousetmiliónovým příspěvkem od MK ČR, přestože spravovala šest objektů a jen náklady na energie ve Veletržním paláci činily přibližně šestinu celoroční státní dotace.
Oslabená Národka se z Knížákova vlivu nezkonsolidovala dodnes, ale hned v roce 2012 se povedlo zvýšit návštěvnost instituce o téměř sto tisíc diváků. Milan Knížák se ale nedokázal smířit s tím, že už neřediteluje, a intrikoval. V dubnu 2013 byl Rösel odvolán. Jeho místo dočasně zaujal Knížákův muž Vít Vlnas, konkurent Jiřího Fajta. Fajt ovšem „jako na potvoru“ vyhrál další, mezinárodní porotou hodnocený konkurs na generálního ředitele NG. V červenci 2013 ho jmenovala ministryně kultury Alena Hanáková. Mezitím ale padla vláda a ministr kultury Zemanem jmenované úřednické vlády Jiří Balvín Fajtův nástup zpochybnil a prodloužil Vlnasovo dočasné působení do konce roku, následně až do června 2014.
To už se stal ministrem kultury Daniel Herman, který agónii ukončil a k 1. červenci 2014 Jiřího Fajta uvedl do funkce. Během jeho působení mimo jiné extrémně stoupla návštěvnost a blížila se číslům, jakých dosahují velké evropské výstavní instituce. Program byl skvělý, stačí zmínit výstavy Josefa Koudelky, Aj Wej-weje nebo Marie Lassnigové. Ale proti úspěšnému řediteli se intrikovalo dál. Jedním z hlavních kritiků byl opět Milan Knížák. Fajt byl na jaře 2019 odvolán zemanovským ministrem kultury Antonínem Staňkem, dnes europoslancem za Přísahu, který ve funkci nahradil motoristického Filipa Turka. Konec Fajta přišel po vykonstruovaném a později zrušeném obvinění z hospodářských pochybení. V jakém stavu je dnes Národní galerie Praha, příspěvková organizace ministerstva kultury, všichni dobře víme.
Aktual
Po odchodu z Národní galerie se mu díky znovuobnovení kapely Aktual paradoxně podařilo stát pravidelným účastníkem undergroundových mejdanů. Alba, a nutno dodat, že skvělá, mu vycházejí u Guerilla Records.
Vystavoval po světě i doma. Dál patřil mezi významné přátele Václava Klause, který ho do posledních chvil navštěvoval v nemocnici, kam za ním chodili i jeho studenti. Během více než šedesátileté kariéry Milanu Knížákovi, který bezesporu patří mezi nejvýraznější postavy současné české umělecké scény, vyšlo kolem osmdesáti samostatných katalogů a autorských knih, jeho práce jsou publikovány ve stovkách dalších publikací, uspořádáno mu bylo více než sto třicet samostatných výstav a těch skupinových, kterých se účastnil, byly jistě vyšší stovky.
Jeho pohřeb byl se státními poctami, který inicioval ministr kultury za Motoristy Oto Klempíř. Nešlo o státní pohřeb v užším smyslu, jakého se v historii samostatné České republiky dostalo například Václavu Havlovi, ale o pohřeb se státními poctami, tedy formu, která v posledních letech provázela například rozloučení s Otakarem Motejlem, Karlem Gottem, Vlastou Chramostovou nebo Karlem Schwarzenbergem.
Právě jsi četl článek jen pro předplatitele a někdo ti ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
