Malíř Peterbok: Po revoluci jsme promarnili šanci prorazit ve světě s uměním ovlivněným socialismem

Šedesátiny jste „oslavil“ odchodem z AVU. Zastoupen jste v nejvýraznějších domácích sbírkách, aktuálně vám hvězda mezi kurátory, Otto M. Urban, uspořádala výstavu v DOX. Chybí vám něco?

Chybí. Mladší tělo. A taky mám pocit, že jsem pořád zalezlý tady v tom českém sklepě, myslím jako umělec. Asi nejsem dobrý manažer. V Praze jsem začal vystavovat až několik let po studiích na AVU, což je ve srovnání se současnými mladými umělci a studenty velký rozdíl. Ve smyslu prosazení je dnes situace mnohem vstřícnější. Za bolševika mi na AVU zakazovali dělat vlastní obsahy. Dokonce mi jeden profesor řekl: „Na ty tvý filozofie není nikdo zvědavej.“ A po revoluci se situace změnila natolik rychle, že jsem byl v totálním zmatení. Dnes, s odstupem, si myslím, že jsme tehdy propásli šanci vkročit na světovou výtvarnou scénu originálnějšími věcmi ovlivněnými socialismem. Neměli jsme se snažit napodobit to, co už bylo uznané a zavedené.

Čím to je?

Zachovali jsme se zase jako Češi a čekali, až se tím proslaví někdo jiný, jako například „jakýsi“ Neo Rauch z Lipska, dnes jeden z nejlepších a nejuznávanějších malířů světa. Znal jsem pár lidí, kteří malovali podobně a dřív než on. Stačilo jim dát šanci a prostor. Já vím, že to bylo těžké, ale že to bylo možné, dokazuje například rumunská výtvarná scéna. Ovšem jinak jsem na kurátory štěstí měl: před Ottou M. Urbanem jsem hodně spolupracoval a spolupracuji s Petrem Vaňousem nebo Kristýnou Jirátovou, v dřívějších dobách s Milenou Slavickou, Mahulenou Nešlehovou nebo Věrou Jirousovou. S Věrou jsme si fakt rozuměli. Občas jsme zašli na pivo a někdy i do tří do noci řešili umění. Jednou nad ránem, v už neexistujícím klubu na Žižkově, mi řekla úplně zásadní věc: „Hele, ty neděláš obrazy, ty děláš bytosti.“ A já si uvědomil, co jsem zač, a že má naprostou pravdu.

Na AVU vás přijímal národní umělec, profesor Radomír Kolář, mimo jiné autor gobelínu pro novou budovu Federálního shromáždění nebo rozměrné mozaiky pro dům sovětských důstojníků v Milovicích. Současně se studiem, ve druhé polovině 80. let, jste se občas účastnil nezávislých výstav Konfrontace. To mu nevadilo?

Vadilo. Ale paradoxně musím říct, že jestli někomu mám děkovat, tak jemu. Nebýt Koláře, v té době bych se na AVU nedostal ani náhodou. Pracoval jsem jako dělník v národním podniku Buzuluk. Bydleli jsme v nádherném městysi Komárov u Hořovic. Poznal jsem tam mnoho skvělých lidí, ale zároveň to byl hodně prokomunisticky naladěný kraj, se kterým jsem se vyrovnával dlouhými vlasy a akcemi s takzvanou závadovou mládeží. Jako vyučený zámečník jsem si střední školu dodělal „studiem“ na způsob „Marečku, podejte mi pero!“. Na AVU jsem se hlásil třikrát, až osudem jsem se nakonec dostal do ateliéru Radomíra Koláře. Pamatuju si, jak nadšeně prohlásil: „Vás beru okamžitě.“ Druhou část přijímaček, písemky, jsem už dělal v uniformě, protože jsem musel nastoupit na vojnu. Kolářovi mezitím doputoval na stůl doporučený dopis od nějakého soudruha z Buzuluku, že jsem mánička a že rozhodně nedoporučuje, abych byl přijat. Kolář přede mnou dopis roztrhal, hodil do koše řka: „Já vás tu chci!“ A ještě dodal: „Beru vás jako tahouna.“ Což možná ze začátku byla pravda, ale hned ve druháku přišlo zřejmě zklamání.