Krev na rukou i v ateliérech: Ruská kultura slouží vraždění, nebo před ním zavírá oči
Rusista Tomáš Glanc vydal další svoji intelektuálně brilantní knihu Souostroví Rusko ve válce proti Ukrajině: kultura a kontexty 2022–2025. Nezavírá se v ní však do akademické pseudoobjektivní „slonovinové věže“ a neváhá projevovat své hodnotové postoje. Obraz, který autor vykresluje, bohužel není nijak povzbudivý.
Co napsal Alexandr Sergejevič Puškin o Ukrajincích a nakolik to souvisí s aktuálním odstraňováním jeho pomníků? Co může znamenat, když jistá současná ruská skupina v písni přivolává na televizní obrazovky Labutí jezero? O co usiluje umělecko-aktivistický projekt Strana mrtvých a co vyjadřovaly jeho velikonoční performance s hesly jako „Rusko povstane svobodné“ nebo „Přestaňte bojovat. Ruští vojáci nebudou vzkříšeni“? I na to hledá odpovědi nová kniha uznávaného rusisty a sémiotika Tomáše Glance Souostroví Rusko ve válce proti Ukrajině: kultura a kontexty 2022–2025. Letos ji vydalo Karolinum a už svým názvem se hlásí k autorově starší oceňované knize Souostroví Rusko: ikony postsovětské kultury.
Vztah umělců k ruské státní politice
Přibližuje situaci současných ruských umělců, pro něž je probíhající válka všezahrnujícím „režimem kulturního pole“, ať už na ni nějak vědomě a explicitně reagují nebo, mnohem častěji, nikoli. Většina tamních umělců si podle autora přisvojila strategii „ignorantství“. Má to být jakýsi „neviditelný“ pakt, která s vládnoucí mocí uzavřeli i mnozí jeho mlčenliví odpůrci a hlavně všichni, komu jsou veřejné záležitosti prostě lhostejné: „Státní politika umožňuje víceméně nerušené působení v podstatě všem, kdo ji nekritizují způsobem, jenž by ji ohrožoval.“
Glanc ovšem přibližuje i díla těch, kteří šíří kremelskou propagandu. U těch se nebrání používání explicitně hodnotícího označení „sluha režimu“. Rozebírá třeba „proválečné“ seriály, například o hrdinovi, který jede do války jako opozičně naladěný liberál a až na frontě prohlédne svůj dosavadní „omyl“ způsobený „lživými“ médii. I u nás známá manažerka prokremelských médií Margarita Simoňjan zase vydala román Na počátku bylo Slovo, na konci bude Číslo, ve kterém jsou údajné důsledky západních „pseudohodnot“ vykresleny v těch nejčernějších barvách a západní individualismus drsně zkarikován: lidé se už v této liberální dystopii nerodí přirozenou cestou, ale pomocí technologií; náboženství a tradiční formy rodiny jsou prohlášeny za nezákonné (manželství jsou zakázána „z úcty k emocím osamělých“), technologie nahrazuje Boha kultem algoritmu. Jediný „ostrůvek normality“, ochránce správných křesťanských hodnot a duchovní útočiště v postapokalyptickém světě, kde vládne digitální diktatura, v románu představuje klášter na Soloveckých ostrovech.
Sorokinův a Faceův odpor
Více pozornosti Glanc věnuje ruským umělcům, kteří kvůli agresi svého rodného státu cítí bolestné rozdvojení či přímo schizofrenní napětí: „Jsme to my, kdo bombarduje Ukrajinu, a jsme to my, kdo tomu přihlíží z letní idyly prázdnin.“ A dávají to nejrůznějšími způsoby najevo. Ať už jde o uznávaného spisovatele Vladimira Sorokina, který autoritářské tendence v Rusku pranýřoval dlouhodobě a jejich zesilování v jistém smyslu i předpovídal; podle něj je za současný stav vinna „v devadesátých letech nepohřbená mrtvola sovětského totalitarismu, která se jako zombie zgalvanizovala a ve smrtelném transu začala terorizovat okolní svět“. Nebo o rapera, který si říká Face (vlastním jménem Ivan Drjomin), jenž původně psal songy proti Západu a orientoval se na základní raperskou tematiku jako zločin, sex a peníze. Sídlištní prostředí, ze kterého Face vyšel, příliš nenaznačovalo, že se z něj později stane prominentní odpůrce režimu, který se na sociálních sítích omlouvá všem lidem v Ukrajině za utrpení, které jim Rusko způsobilo.
Další se vyjadřují méně okázale či přímo šifrovaně. Tak mladá básnířka Varvara Něděoglo se snaží jaksi zevnitř dekolonizovat ruštinu: grafické znaky ruské abecedy transformuje či nechává mutovat prostřednictvím znaků převzatých z jiných sémiotických systémů, často i těch, které ruská kolonizace po staletí marginalizuje a paralyzuje, takže se v jejích textech objevují prvky z čukčštiny, aleutštiny či gagauzštiny. Je to reakce na to, že na okupovaných ukrajinských územích probíhá ničení ukrajinských knih a výhradní vynucování ruštiny ve veřejné správě. Billboardy s ruskými básníky, například s Puškinem, tam etablují ruský jazyk a kulturu v ruštině jako „vizuální symbol okupace“.
Přehled ruských uměleckých proudů
Sémiotik Glanc nepromeškal příležitost, aby provedl krátký exkurz po problematice jevu, který někteří souhrnně nazývají „heterografika“. Abeceda se stává „grafickým objektem s vlastními významy“, které mohou být kulturní, historické, politické i spirituální. Jiný Glancův kulturně-historický exkurz srovnává různé podoby ruského exilu, přičemž autor poukazuje na to, že současní emigranti jsou v odlišné pozici než ti ve 30. nebo 40. letech. Rusové, kteří se v souvislosti s válkou proti Ukrajině rozhodli pro život v zahraničí, se podle Glance až přehnaně stylizují do role obětí, přičemž se ale ze zahraničního bezpečí jen málo snaží poměry uvnitř vlastní země změnit. A i kdyby, hlas otevřených kritiků kremelské politiky má na většinovou ruskou populaci jen malý vliv. Šíření opozičních názorů podle Glance bohužel nevede ke vzniku společenství, která by vládnoucímu režimu mohla byť jen v symbolické rovině „efektivně oponovat“.
Kniha podává kvalitní přehled ruských uměleckých proudů, přičemž Glanc prokázal, že se dají obstojně zkoumat i zdálky; tuto zemi naposledy fyzicky navštívil v roce 2021. A podle toho, jak současné Rusko popisuje, se tam hned tak nevrátí. Otázka přitom zůstává, jak moc se tato země změní poté, až/jestli moskevská televize zase jednou místo běžného vysílání pustí kompletní verzi Labutího jezera. To se totiž v 80. letech vysílalo při úmrtí nejvyššího státního představitele, aby politbyro mělo čas připravit smuteční oznámení…
