Žvýkačka Niny Simone ve vitríně: knižní pocta hudební bohyni, nebo autorova neléčená diagnóza?
Nakladatelství NLN se specializuje na seriózní, zejména historické tituly; vydává například prestižní edici Dějiny států. Odpovědný redaktor Žvýkačky Niny Simone Radek Štěpánek v nedávné nakladatelské anketě týdeníku Respekt přesto za NLN vyzdvihl právě knihu, jejíž autor, australský multiinstrumentalista Warren Ellis z kapely Nick Cave and the Bad Seeds, razí premisu, že nicotný předmět doličný dokáže vystřelit lidskou představivost k závratným výšinám.
Jako příklad uvádí poslední výdech Thomase Edisona, který je uložen v muzeu Henryho Forda v Michiganu. Ford požádal Edisonova syna, zda by u otcova smrtelného lože nerozmístil pár zkumavek a po smrti velikána je nezazátkoval. Na příkladu průkopníka spalovacího motoru Henryho Forda je nejen díky této příhodě vidět, že genialita často jde ruku v ruce s šílenstvím. A u Ellise je to podobné.
„Naposledy se jí dotýkaly prsty Niny Simone. Její ústa, zuby, jazyk. Její duch se vznášel v prostoru mezi žvýkačkou a ručníkem. Ve žvýkačce byl obsažený celý koncert. Transcendence. Transformace. Chvíli mi trvalo, než jsem se smířil se skutečností. Že tohle kouzlo zmizí. Poslední vydechnutí Thomase Edisona vystavené v muzeu Henryho Forda na předměstí Detroitu představuje neviditelnou relikvii. Vytáhl bych z té láhve zátku?“
Žvýkačka vyhozená z pantů
Atmosféra Žvýkačky připomíná jinou knihu, ve které legendární hudebník obsedantně řeší něco, nad čím by běžný smrtelník mávl rukou. Fetišem bubeníka Johna Densmora je v knize Brány vyhozené z pantů (Maťa, 2015) název kapely The Doors. Za jeho nedovolené užívání zažaloval zbylé dva tehdy žijící členy Raye Manzareka a Robbieho Kriegra, kteří exkolegu neobměkčili ani modifikací na The Doors of the 21st Century.
Densmore v knize popisuje soudní proces a uvažuje o hodnotě názvu skupiny a právu na jeho užívání, když už neoznačuje přesně to, co původně označoval; přemýšlí zkrátka o nesmrtelnosti chrousta. Nabízí ale také zajímavé vhledy do autorského práva. Jde tu o moc slov, což je literatuře blízké. Zajímavý je i temný konflikt mezi někdejšími bratry v hudbě, kteří spolu na koncertech zažili religiózní zážitky.
Ellis se příliš vyžívá v absurditách a na svého hudebního bratra Nicka Cavea pěje jen ódy. Také samozřejmě na Simone. A její žvýkačku. Autor tohoto článku měl jednou na festivalu Trnkobraní překvapivě extatický zážitek z koncertu Heleny Vondráčkové. Krásné, slavné ženy dokážou naživo poplést hlavu, ale ten zážitek je nepřenosný. Díky tomu, že je nepřenosný, mají vlastně muzikanti i dnes, v době volného sdílení hudby, ještě co do úst. Nejlépe o té nepřenosnosti musejí vědět právě sami hudebníci. V tomto smyslu je zaschlá žvýkačka vlastně dobrou metaforou.
Spisovatelské sběratelství
V roce 2018 u nás herec Tom Hanks debutoval knihou Neobvyklý typ, na jejímž obalu je psací stroj. Tom Hanks sbírá psací stroje. Na obalu Žvýkačky Niny Simone je odlitek vyžvýkané žvýkačky, který si je možno zavěsit na krk. Ellis sbírá všechno možné i nemožné a všechno možné i nemožné také píše. V dětství začal sběrem závaží z kol automobilů. Dělala mu díry do batohu, kterými trofeje padaly zase ven. Vzpomínky také kamsi padají. Je třeba je sepsat a knižně sebrat.
Součástí literárního stylu Toma Hankse je trpělivé vyjmenovávání předmětů. Ellis předkládá celé seznamy věcí, které se mu za léta nashromáždily. Sdílí pár fotek z mládí a hodně fotek jedné žvýkačky. Popisuje, jak, kým a za jakých okolností byla odlita do vosku či do stříbra. Čtenář se dozví i přesné parametry vitríny, ve které byl vystaven originál.
Noc žvýkání
Prvního července 1999 odehrála legendární afroamerická zpěvačka a bojovnice za lidská práva Nina Simone na londýnském festivalu Meltdown svůj poslední koncert. Zemřela o čtyři roky později. Přítomen byl i Nick Cave, který v předmluvě k Ellisově knize vzpomíná: „V páté řadě jsem mezi diváky zahlédl Warrenův obličej, ohromený a rozzářený, jako by prožíval neskutečný sen.“
Než začala zpívat, Simone si vyndala z úst žvýkačku a přilepila ji na „křídlo značky Steinway“. Po koncertě ji zapomněla vyhodit a zadělala si tak na způsob nesmrtelnosti, který možná nechtěla. Ellis totiž žvýkačku sbalil a schoval do ručníku. A vzhledem k tomu, že Simone zbožňoval, rozhodl se po letech, že jde o relikvii hodnou prezentace. A jak dokládají printscreeny konverzací z jeho chytrého telefonu, místo aby si jeho přátelé zaťukali na čelo, v záměru ho podpořili.
Headliner Cave
Caveova předmluva (původně doprovodný text k vernisáži) je proložená dvěma fotografiemi Ellise a jeho samého se Simone v zákulisí londýnského koncertu. Fotky poněkud hatí Ellisův záměr vybičovat čtenářovu imaginaci, protože Simone je na nich velmi reálná a netváří se zrovna svatě. Bez fotek má předmluva dvě strany, na obalu je Caveovo jméno přesto vytištěno větším písmem než Ellisovo, který napsal stran stokrát víc, byť proložených přiměřeným množstvím fotografií.
Caveovi už v Česku vyšlo mnoho knih, zatímco Ellis teprve debutuje, takže to lze chápat. Na obalu láká také jméno překladatele Ladislava Šenkyříka, který nejen díky svému slavnému překladu Mechanického pomeranče Anthonyho Burgesse také disponuje značným statusem. Ve Žvýkačce žádné jazykové zapeklitosti řešit nemusel.
Stylisticky je tato bizarní epopej čtivá, ale obsahově jen místy; hlavně v odbočkách od svého stěžejního tématu. Není to hit pro široké masy, spíše jam session pro fajnšmekry. Nezasvěcený čtenář si na ní možná vyláme zuby nebo bude žvýkat naprázdno, ale pokud jste fanoušky The Bad Seeds, testněte své sanice.
