Filmový festival v Cannes letos ovládly silné emoce a debutující režisér John Travolta

Otázka není, jestli se někam vracíme – nikdy nic není jako dřív, zamyslel se režisér Paweł Pawlikowski (Ida, Studená válka) na tiskové konferenci ke svému dramatu 1949 (Fatherland). „Máme nové technologie, vstoupili jsme do krásného, nového světa – krásného, nového a zároveň barbarského. Je to bezprecedentní situace. Já osobně jsem se v tom ztratil. Proto natáčím filmy z minulosti.“ Černo­bílé drama 1949 vypráví o titulním roce, kdy se Německo pokouší pohlédnout do zrcad­la samo sobě do očí. Nobelovou cenou vyznamenaný spisovatel Thomas Mann (Hanns Zichler) se po patnácti letech v americkém exilu společně s dcerou Erikou (Sandra Hüllerová) vydává do rodné vlasti. Má převzít dvě významná ocenění – jedno v západoněmeckém Frankfurtu, druhé v durynském Výmaru, který leží v sovětském sektoru.

Pawlikowski pojal 1949 jako mini­malistickou road movie, v níž smířený, ale bystrý otec a bouřlivá dcera sledují proměněnou zemi. V západním Německu se bývalí nacisté tváří jako kapitalisté, aby v noci po pár pivech vyřvávali písně, jež se naučili při dobývání Polska. Hrdinové pak překročí hranici a sledují, jak ve východním Německu národní socialismus vystřídal socialismus bolševický. Blízký koncentrační tábor zaplnili noví političtí vězni a děti jsou nuceny zpívat na povel. Jenom slova se změnila. „Pokouším se natáčet pomocí silných scén, které nepotřebují vysvětlivky, ale v daném místě vám nechají prostor pro představivost,“ uvedl Pawlikowski s tím, že film pak působí univerzálně. „Nesnažím se používat dnešní argumenty, raději vstupuji do logiky té doby.“ 1949 je zatím favoritem kritiků na vítězství v hlavní soutěži. ­Důrazu filmu napomáhá jak střízlivá délka 80 minut, tak fenomenální Sandra Hüllerová (Anatomie pádu, Zóna zájmu), které stačí pohled nebo gesto k vyjádření hlu­bokých emocí.

Velké koule, malé pindíky

„Čím blíž je jí kamera, tím víc se zbaví make-upu a masek,“ řekl by k tomu nejspíš nerudný filmový režisér Esteban Martínez, hrdina dalšího velmi kladně přijatého soutěžního snímku The Beloved od Rodriga Sorogoyena (Zvířata). Estebana hraje se svou nenapodobitelnou přesvědčivostí Javier Bardem. Vrací se natáčet do Španělska a do dramatu z koloniální Západní Sahary hodlá obsadit dceru Emilii (Victoria Luengová). Problém je, že Esteban s Emilií neumí vycházet – dlouho se neviděli, dcera má otci za zlé, že opustil rodinu. Esteban se pokouší vše napravit, ale natáčení je čím dál dusnější a Esteban práskne do stolu. „Je mi 57 let a pocházím z velmi machistické země zvané Španělsko,“ řekl Javier Bardem v Cannes. „Dvě ženy měsíčně u nás zemřou rukou svého ex, to je strašné. A my se tváříme: ‚No jo, no, je to hrozné.‘ To jsme úplně ­zblblí? Ženské umírají jenom proto, že si nějací chlápci myslí, že jim patří?“ rozohnil se herec, jenž často komentuje aktuální politickou situaci ve světě.

A bylo to tak i v Cannes: „Ten problém se týká i pánů Trumpa, Putina a Netanjahua. Tihle chlapi s velkýma koulema si poměřují pindíky a házejí okolo sebe bombami. Tohle zatracené mužské toxické chování zapříčiňuje tisíce mrtvých, takže bychom o tom asi měli mluvit. A ono se to děje. Před dvaceti lety by se tomu nikdo nevěnoval, ale myslím, že náš film o tom mluví: tři lidé tady Estebanovi řeknou: ‚Dost!‘ Tři ženy.“ Sorogoyen zejména ve druhé polovině The Beloved těží z Bardemovy schopnosti vraždit pohledem.

Alespoň na plátně. Na rozhovor na terasu nejkrásnějšího cannes­kého hotelu Marriott přišel Bardem společně s Victorií Luengovou v dobré náladě. Jak by taky ne, film si po slavnostní premiéře vysloužil sedmiminutový aplaus. A především dobrou šeptandu. „Nechtěl bych sám režírovat,“ mávl Javier Bardem rukou. Sám přitom z matčiny strany pochází ze silného hereckého a režisérského rodu. „Valí se na vás tolik otázek, je to hrozný stres. Vždycky si vzpomenu na svůj vzor, Ala Pacina: „Když vidím na silnici bouračku, sice chci nejprve pomoct, ale hned potom mě zajímá, kdo v tom autě vlastně je. Co je to za lidi? O čem přemýšleli?“ Mám stejný instinkt. Nepudí mě to pomáhat zvenčí, ale být uvnitř toho auta. Jsem herec, chci být uvnitř, nechci být venku,“ řekl herec. Victoria Luengová se pak zastavila u pochopitelného srovnání s dějem loňského canneského snímku Citová hodnota, kde chce známý režisér do hlavní role rovněž obsadit svou dceru. „Lekli jsme se, když jsme se o Citové hodnotě dozvěděli. Rodrigo chtěl dokonce natáčení zrušit. Ale naštěstí to ne­udělal. Jsou to dva různé filmy, jsou velmi odlišné.“

Rusové jsou drsnější než Italové

Obdiv publika si vysloužilo také retro Paper Tiger od Jamese Graye (Ad Astra), který se o Zlatou palmu pokouší už pošesté. Snímek se odehrává v polovině 80. let na dohled newyorských mrakodrapů, ve čtvrti Queens. Smrdí tam toxický odpad, ale v budoucnu by tu mohly vyrůst prémiové nemovitosti. Italská mafie je vysílená, do oblasti se naopak stěhují Rusové. A Gary PearI (Adam Driver) čichá příležitost. Peníze. Svůj americký sen. Nabízí bráchovi Irwinovi (Miles Teller), že budou Rusům dělat konzultace. Zatím Irwinova žena Hester (Scarlett Johans­sonová) tajně bojuje s vlastním problémem, jenž vyvěrá z toxického prostředí, a jejich dva synové řeší studia. Pearlové však netuší, že ruská mafie je nejspíš mnohem drsnější než ta italská. „Film jsem zasadil do té doby, protože šlo o moment, kdy se trh stal bohem,“ odkryl James Gray svou motivaci v Cannes s tím, že nevolá po socialistické diktatuře, ale vymezuje se proti současnému politickému klimatu. „Pak tu máte někoho, jako je současný americký prezident, kdo se stane symptomem tohohle totálního transakcionalismu,“ řekl režisér. Film má originální atmosféru, ale jednotlivé motivace se nesčítají a hlavní hrdinové působí přinejlepším naivně.

Almodóvar: Máme morální zodpovědnost vystoupit proti pravicovému extremismu. Do Cannes přivezl Hořké Vánoce

Kultura

Paper Tiger je nakonec jedním ze dvou amerických soutěžních filmů, herce s režisérem však při slavnostní premiéře nedoplnila Scarlett Johanssonová. James Gray se jí pokoušel alespoň dovolat při závěrečném potlesku, spojení ale nenavázal. A ačkoli se světoznámá herečka na druhý den omluvila, situace vystihuje slepou uličku, do níž se letos vztah festivalu a holly­woodského průmyslu dostal.

Palma, víc než oscar

Během úterního zahajovacího večera převzal čestnou Zlatou palmu sir Peter Jackson, jehož velkolepá trilogie Pán prstenů patří k nejoblíbenějším filmovým dílům tohoto století. On sám přitom začínal na Novém Zélandě takřka svépomocí. „Netočím filmy, které by měly vyhrávat Palmu,“ zajíkal se Jackson dojatě. V pátek potom Thierry Frémaux uvítal na jevišti hlavního canneského sálu pro tři tisíce diváků legendu amerického herectví, Johna Travoltu. Ten byl v roce 1994 u filmové revoluce: Cannes tehdy vyhrál mladý a drzý Quentin Tarantino s povídkovou gangsterskou komedií Pulp Fiction, v níž Travolta hraje vyšeptalého gangstera Vincenta Vegu – což oživilo jeho vlastní blednoucí kariéru. Teď si zapálený pilot Travolta splnil sen, když zrežíroval adaptaci vlastní dětské knížky Propeller One-Way Night Coach o osmiletém klukovi, který zkraje 60. let podniká dobrodružný transamerický let. Frémaux ale Travoltovi především předal další čestnou Palmu. „Tohle je víc než Oscar!“ pověděl dojatý herec, když mu festival pustil desetiminutový sumář kariéry. „Cítím směs pocitů, každý obrázek má pro mě význam, je to hrozně emocionální. A ten soundtrack… většinu života jsem strávil u filmu. Pětaosmdesát procent života, bylo fakt pěkný to vidět.“ Nemenší dojetí se dá očekávat při sobotním zakončení, kdy poslední letošní čestnou Palmu dostane zpěvačka a herečka Barbra Streisandová.

Zatímco ale oslava hollywoodské historie je v Cannes cítit na 
každém rohu, s přítomností je to slabší. Vždyť se čekalo, že by tu mohl Christopher Nolan ukázat svou Odysseu nebo Steven Spielberg sci-fi Den odhalení. Není tu ale nikdo, a tak na stěnách hotelu Carlton nevisí žádné plakáty, jen u vchodu poutá pozornost turistů instalace Peugeot k chystané francouzské adaptaci Fantóma opery s Romainem Durisem a Devou Cas­selovou, dcerou Moniky Bellucciové a Vincenta Cassela.

Američané raději šetří. Variety uvádí, že náklady spojené s premiérou velkorozpočtového filmu můžou přesáhnout milión dolarů, zatímco nezávislé produkce typu Paper Tiger za ni utratí mezi 50 až 200 tisíci dolarů. V případě Cannes nejde jenom o samotné peníze, ale také o přijetí filmu. Filmoví kritici tu dokáží být příkladně nemilosrdní. A odnesou to často právě „velká zvířata“, jež pochopitelně nevyhoví vysokým kritickým nárokům. Hořkou pachuť si odsud odvážel jak poslední Indiana Jones, tak Solo: Star Wars Story.

Takhle zábavný festival v Cannes dlouho nebyl! Filmaře začalo natáčení zase bavit

Kultura

Srdcem napřed!

Velkolepá výzdoba se ale možná vrátí napřesrok díky nebývalému smíru: festival v Cannes před lety vyhostil Netflix a další streamovací služby, když pro soutěžní filmy přidal pravidlo, že se musí promítat v kinech, než dorazí na internet. Netflix proto začal premiérovat raději ve svobodnějších Benátkách. Chystanou Narnii ale uvede i v kinech – a tak bychom se možná napřesrok mohli ve festivalovém paláci dočkat i filmů s červeným logem.

Nakonec i tím největším hitem canneského prvního týdne je americký film, byť nezávislý. O snímku Club Kid debutujícího Jordana Firstmana se mluvilo ještě před premiérou ve vedlejší sekci Un certain regard. Město se teprve probouzelo. V kavárnách se ještě kouřilo z croissantů, popeláři vyváželi sklo a plasty. Sedl jsem si v kině vedle ženy s kšiltovkou a brýlemi, její účes odpovídal tomu, který tu měla Kristen Stewartová. A pak to začalo. Parta rozjetých pařmenů v čele s promotérem Peterem (Jordan Firstman) a jeho parťačkou Sophií (Cara Delevingneová) nasedá do taxíku, z repráků řve Rihannin hit Sex with Me, vzadu se fetuje a raduje. Peter se Sophií pořádají party po berghainském způsobu, byť evropským raverům se to bude zdát jako velmi zidealizovaná představa. Na akci dorazí dvě holky z Londýna, kterým se Peter zalíbí, i když je odhání, že je gay. O deset let později pak Peterovi na prahu newyorského loftu přistane jeho právoplatný syn. Hrdina, jejž dovedly hédonistické orgie na hranici vyhoření, najde v potomkovi nový smysl života. O to větší radost pak má, když synek projeví zájem o DJing... Club Kid je vzácný případ filmu, který mě rozněžnil i rozčílil, zkrátka emocionálně rozjitřil do takové míry, že ochotně zapomenu na logické chyby nebo nedostatky. Je to přesně ten příklad amerického nezávislého melodramatu, kdy autor jde srdcem napřed, a to si zaslouží obdiv. Žádný div, že na filmovém trhu se o snímek strhla (obrazně řečeno) rvačka.

Club Kid se může zdát ­bleskem z čistého nebe, jenže Jordan Firstman začínal jako scenárista u seriálů jako Big Mouth nebo Search Party, natáčel krátké filmy, hrál v seriálu I Love LA.

Natáčel v reálných klubech. „Získali jsme povolení natáčet v místech, kam se nikdo nedostal, natož aby tam točil. Pustili nás tam, protože jsme tam sami chodili, byli to kamarádi,“ popsal Firstman výrobu filmu pro The Hollywood Reporter. Jeho titul pak ztělesňuje přesně to, co je v jádru canneského festivalu: vášeň, jež hory přenáší. Vášeň, která filmaře alespoň na pět minut, na den nebo dva vrhne mezi reflektory. Protože z energie toho třeštícího davu při závěrečných titulcích budete žít několik dalších let. V momentech, kdy se nedaří. Kdy o sobě pochybujete. Kdy nevíte. A právě tohle je smysl canneské katedrály filmu: že na těch pár okamžiků víte a znáte své místo na světě. Pevně věřím, že se tahle jistota nakonec přenese i do světa mimo profesní bublinu. Že má co říct i lidem okolo. Jak jinak si vysvětlit davy lidí na Croisette? Selfíčka vem čert, ale ten lidský, emocionální kontakt, ten řídí svět.