Almodóvar: Máme morální zodpovědnost vystoupit proti pravicovému extremismu. Do Cannes přivezl Hořké Vánoce
Kafka by měl radost z dramatu Fjord o plácnutí přes zadek, kterého si všimne norská sociální služba Barnevernet, od rumunského mistra Cristiana Mungia s Renate Reinsve a Sebastianem Stanem v hlavních rolích. Ve skvělé formě se do Cannes vrátil i Andrej Zvjagincev: v dramatu Minotaur reflektuje osud Ruska po ukrajinské invazi.
Canneská soutěž spěje do finále. Na programu byla například novinka Pedra Almodóvara Amarga Navidad (Hořké Vánoce). Vizuálně nádhernou podívanou krotí poněkud předvídatelný příběh o slavném režisérovi, který do nového scénáře propisuje životy svých kolegů a přátel. Almodóvar v Cannes vystoupil s tím, že filmaři mají morální zodpovědnost vystoupit proti pravicovému extremismu. Politický postoj a sociální kritika zaznívají letos silně zejména od východoevropských tvůrců.
Cristian Mungiu už v Cannes vyhrál s potratovým dramatem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Ve Fjordu ale neatakuje zkostnatělost rumunské společnosti, svou hru zcela obrátil. Zaměřil se totiž na norskou sociální službu Barnevernet, která má chránit dobro dětí – v extrémních případech i tím, že je odebere rodičům. Něco podobného by se mohlo stát i v rodině Gheorgiouových. Konzervativní věřící Mihai (Sebastian Stan) a Lisbet (Renate Reinsve) se s pěti dětmi stěhují do Lisbetiny norské vlasti. Nejprve to vypadá na snadnou adaptaci, ale když si tělocvikářka všimne modřin na těle jejich dcery Elii, rozjede se kolotoč vyšetřování. Do hry vstupují úřady a silně věřící rodina se stává snadným terčem. Zatímco Lisbet se snaží problém řešit civilizovaně, Mihai aktivuje hlučnou konzervativní skupinu.
„Lidi si rádi vyberou černobílý pohled na věc,“ řekla mi Renate Reinsve pod canneskými palmami o Fjordu. „Je to nejjednodušší řešení, protože pokusit se pochopit někoho, kdo uvažuje jinak než vy, stojí úsilí.“ Herečka, která v posledních pěti letech získala hereckou cenu v Cannes za Nejhoršího člověka na světě (2021) a oscarovou nominaci za loňskou Citovou hodnotu, se u Mungiua musela popasovat s mnohem konzervativnější postavou, než je jí blízké. Režisér proslavený chladnou režií ji navíc nikdy nesnímá v detailech, raději s odstupem a klidně rozostřenou. Reinsve i Stan pomáhají příběhu překonat počáteční tezovitost, závěrečné pasáže jsou už strhující. Divil bych se, kdyby film v sobotu večer nezískal v Cannes žádné ocenění.
Ještě o něco silnější mi však připadá drama Minotaur rodáka z Novosibirsku Andreje Zvjaginceva. Kritik ruských pořádků naposledy v Cannes vyhrál Cenu poroty za drama Nemilovaní (2017), pak se mu ale život převrátil. Během covidové pandemie špatně snesl dávku ruské vakcíny Sputnik V. V nemocnici dostal sepsi a raději ho převezli do německého Wiesbadenu. Byl v umělém kómatu, na čas přestal chodit a mluvit. Kliniku opustil až téměř po roce. To už Rusové válčili s Ukrajinou, a tak se režisér přestěhoval do Francie a začal připravovat Minotaura.
Snímek se odehrává mimo Moskvu během speciální vojenské operace. Podnikatel Gleb (Dmitrij Mazurov) má velkolepé bydlení uprostřed přírody, krásnou ženu Galinu (Iris Lebedeva) a dospívajícího potomka Serjožu. V práci ho nicméně trápí problém, jak sehnat čtrnáct duší do Putinovy armády, což po něm požaduje starosta. V soukromí ho nevěry dohnaly na vztahovou mělčinu. Galina své trápení řeší románkem s fotografem, což Gleb vytuší a nechá ji sledovat. Mezitím po kolejích jezdí tanky a v ulicích visí náborové reklamy. Gleb věří na mužskou rozhodnost, ovšem pro přežití je potřeba jít na ruku vlivným spojencům.
„Sice jsem Rusko opustil před šesti lety, ale předtím jsem jich tam strávil šedesát. O korupci toho vím dost,“ říká režisér. V Minotaurovi se volně inspiruje vztahovým dramatem Nevěrná žena (1969) od mistra francouzské nové vlny Clauda Chabrola. Když pak Rusové zaútočili na Ukrajinu, přidal motiv vojenských odvodů. „Přišlo mi důležité tenhle filmu natočit, byla to pro mě záminka pro to, abych řekl několik důležitých věcí.“ Na tiskové konferenci ale Zvjagincev nechtěl vysílat velká politická prohlášení: „Někdy je lepší mlčet a spolehnout se na gesta.“ A to přesně dělá v Minotaurovi. Poměrně jednoduchý příběh opírá o promyšlenou režii, ať už jde o herce, vnímání času nebo soustředění se na postavy.
Spíš než specificky ruskou společnost Minotaur kritizuje společnost jako takovou. Exceluje v tom, jak není návodný a zbytečně dějový, raději zůstává emocionální a svobodný. To jsou hodnoty, jimiž – alespoň dle mého – své konkurenty v boji o Zlatou palmu zatím překonává.
