Náš signature drink? Kofein, úzkosti a finanční problémy, říká frontman Bad Nerves
Bad Nerves jsou kapela z Essexu, která si získala fanoušky svým nakažlivým mixem energického garage rocku, moderního alternativního rocku, punku a power popu. Kapelu tvoří Bobby Nerves (zpěv), Will Power (kytara), George Berry (kytara), Ben Fox (basa) a Sam Thompson (bicí). Právě s Bobbym jsme měli možnost prohodit pár slov v rámci Rock for People. Probrali jsme, jak „objevil Ameriku“, když začal poslouchat Beatles, co by bylo v jejich signature drinku (projímadlo, kofein a úzkosti), kdo je inspiruje i zda si budou přivydělávat prodejem podprsenek.
Máte za sebou turné jak v Evropě, tak v Americe. Je něco, co vás na publiku ve státech překvapilo třeba ve srovnání s tím evropským?
Největší rozdíl, kterého jsem si všiml oproti třeba domovské Anglii, je to, že když jsme hráli koncerty v USA jako předkapela, lidi se na nás šli podívat a užili si to. Když hrajete jako předkapela v Anglii a lidi vás neznají, nezajímáte je. Zatímco v USA se na vás půjdou podívat se zájmem. Co se týče koncertů, které headlinujeme, ať už je to v USA, Evropě, nebo doma v Anglii, tak jsme se dostali do bodu, kdy ty koncerty vždycky stojí za to, ať už hrajeme kdekoliv. Člověk si všimne rozdílu fakt jen u koncertů, které odehraje jako support nějaké jiné kapele – v Anglii prostě víte, že kvůli vám tam ti lidi nepřišli, u zbytku Evropy to je v pohodě i jako support a v Americe, tam vám dávají najevo, že je fakt zajímáte, a jsou nadšení. Rád vzpomínám na koncerty v Praze, ať už v Underdogs, nebo v Café v lese. U vás za to umíte vzít.
Hodně kapel říká, že jezdit na turné má velký vliv na jejich hudbu a na to, jak zní. Že se vlastně díky hraní ten jejich zvuk mění. Pociťujete to taky?
Určitě. Hraní koncertů je podle mě jediný způsob, jak se jako kapela můžete reálně zlepšovat. Jasně, můžete hodně cvičit, ale ve zkušebně to zní stejně jinak než potom naživo, je v tom velký rozdíl. Z mé zkušenosti nezáleží tolik na tom, kolik hodin strávíte ve zkušebně, na pódiu se to prostě neprojeví stejně jako to, kolik odehrajete koncertů. Můžete si stokrát odehrát ty stejné části, ale není to ono. Abyste se stali skvělou kapelou, musíte prostě odehrát hromadu koncertů. A přesně to děláme. Během tour si každý večer natáčíme celou show, a když si to pak pouštíme, je hodně slyšet ten pokrok. Trvalo dlouho, než jsme se dostali do bodu, kdy víme, co děláme. Zajímá mě, kam to ještě posuneme!
Taky jsme se snažili během turné dát z každé show hned druhý den video na své sítě. Žádné střihy, žádné úpravy. Bereme čistý signál přímo z mixážního pultu, dáme ho k videu a rovnou to hodíme ven. Chceme, aby lidi slyšeli, jak zníme naživo. Spousta kapel to má hodně „vyšperkované“, na pódiu se toho děje hrozně moc, ale většina z toho ani není naživo odehraná, a to je samozřejmě v pohodě, je to prostě jiný přístup. Ale my jsme v tomhle stará škola － jen nástroje, ničím si nepomáháme. Takže je fajn to dát takhle ven. Myslím, že je to důležité hlavně pro mladé lidi. Dneska totiž všechny kapely znějí tak dokonale, že vás to možná coby začínajícího muzikanta může trochu odradit. Myslím, že je dobré slyšet, jak kapely skutečně zní bez všeho okolo.
Myslím, že to dnes platí i o sociálních sítích. Být autentický je dnes na sítích to nejcennější, co můžete nabídnout － protože většina lidí i značek prezentuje jen tu „vyleštěnou“ verzi sebe sama.
Jasně, tohle se rozhodně týká i jiných oblastí, nejen hudby. Myslím, že to je něco, co jsme si jako kapela taky říkali － nejde jen o hraní, ale i o to, být co nejvíc sami sebou, a to dělá obří rozdíl. A máte stoprocentně pravdu s tím internetem － člověk sdílí jen ty nejlepší střípky, tu nej verzi sebe sama. Ale ve výsledku jsou z toho všichni akorát nešťastní, protože každý sleduje, co dělají ostatní, a říká si: „Hele, tohle já nedělám...“ Divně si to hraje s vaší hlavou.
Nejvíc starostí mi dělá dopad sítí na mladé lidi. Když jsem byl teenager, internet tady sice byl, ale ne v téhle podobě. Při představě, že dnes vyrůstáš s iPhonem v ruce ve svých deseti letech nebo i dřív a jsi tomu vystavený tak brzy... Škola pro nás byla dost těžká i bez sociálních sítí. Podle mě by na sítích mělo viset nějaké varování.
Kdybyste mohli vzít své dnešní fanoušky na svůj první koncert, co by je šokovalo nejvíc?
Myslím, že to, jací jsme, se nezměnilo. V podstatě jsme pořád stejní. Ale určitě by viděli, že ty písničky hrajeme MNOHEM líp než kdy dřív. Hodně nás ovlivnila některá turné s většími kapelami. Strašně moc nás to naučilo a je vidět ten rozdíl oproti začátkům. Například u The Hives nebo The Darkness － sledovat jejich frontmany na mě mělo obrovský vliv v tom, jak přemýšlím o vlastním vystupování na pódiu.
Sledovat každý večer Pelleho (Per „Pelle“ Almqvist, frontman The Hives, pozn. red.) mi dost změnilo uvažování o tom, jak vystupovat. On je podle mě nejlepší frontman, jakého jsem kdy viděl. Člověk ani netuší, jak moc ho to může ovlivnit, dokud s takovými kapelami nezačne hrát. Takových kapel, kde je frontman naprostý showman, už moc není. Dneska jsou všichni „too cool for school“ a to je za mě trochu nuda.
Takže když se vrátím zpátky k otázce, rozdíl by určitě viděli. To, kým jsme jako kapela byli předtím, než jsme hráli s kapelami, které nás inspirovaly… Všechny tyhle zkušenosti z nás udělaly mnohem lepší muzikanty. Ve své podstatě jsme pořád stejní, akorát teď to bereme víc vážně. Dřív jsme se docela flákali, mysleli jsme si, že třicet koncertů za rok je hodně, a teď hrajeme třicet za měsíc. To je šílený rozdíl. A teda rád si myslím, že na nástroje už dneska umíme hrát o něco líp. Nebo já rozhodně zpívám mnohem líp. No ježíši, už jen to, že jsem si dal hodiny zpěvu, hodně pomohlo. HODNĚ. Haha.
Váš zvuk je hodně specifický v tom, že máte výraznou rytmiku. Byl to záměr, nebo to tak nějak vzniklo samo?
Myslím, že to byl vždycky náš záměr. Když jsme kapelu zakládali, hráli jsme spolu jen já a Will. Psali jsme písničky, já hrál na bicí, jamovali jsme a tak vznikaly nápady na naši hudbu. Já jsem pak věci z našich společných hraní bral a přetvořil je do písniček, které dneska tvoří většinu první desky.
Ale když jsme takhle hráli, pamatuju si, jak mi došlo, a to hraju na bicí od dvanácti let, že ty naše věci jsou tak náročné, že celé to odehrát je vlastně docela výzva... Dost rychle jsem si uvědomil, že bude hodně těžké najít někoho, kdo by je vůbec uměl zahrát, natož pak odehrát celou show. Naštěstí jsme dost sehraní. Sam je podle mě nakonec v tomhle stylu možná nejlepší bubeník na světě. Neznám nikoho, kdo by se mu vůbec přibližoval, nikdo to nehraje se stejnou vervou jako on. A to samo o sobě udělá velkou část naší show. Když se coby bubeník dívám na videa z našich koncertů a vidím, jak Sam hraje věci, které jsem napsal, a myslel jsem si, že je nikdo tak dobře nemůže nikdy odehrát… A on je přivede k životu tímhle stylem? To je šílené.
Dvě kapely, které nás ovlivnily, byly Radioactivity a The Marked Men. První album od Radioactivity je pořád jedno z mých nejoblíbenějších alb vůbec, hodně mě inspirovalo pro náš popovější zvuk. Já se k punkové hudbě dostal vlastně hrozně pozdě – až když jsme kapelu zakládali. Samozřejmě jsem předstíral, že jsem ji poslouchal odjakživa. Do toho „power popového“ stylu jsem se vlastně dostal, až když jsem uslyšel tuhle kapelu. To byl pro mě obrovský objev.
A pak ještě americký zpěvák Jay Reatard z Memphisu. Ten dělal něco jako garage punk, což jsem do té doby taky moc neposlouchal, takže když jsem to slyšel poprvé, říkal jsem si: „Wow, tohle je fakt skvělý.“ Změnilo mi to pohled na hudbu a psaní písniček. Došlo mi, že můžeš psát jednoduché, rychlé věci a přitom to může mít pořád popový vibe i v rámci punku. Vím, že tohle dělaly kapely jako Ramones, ale k tomu všemu jsem se dostal mnohem později než ostatní. Veškerý můj punk přišel až se začátkem téhle kapely. Dalo by se říct, že hudebně jsem byl trochu mimo. Poslouchal jsem metal, pop, nějakou elektroniku, všechno možné, ale nic mě moc nebavilo, dokud jsem neobjevil tenhle svět. Od té doby je to můj nejoblíbenější žánr vůbec.
Upřímně bych si myslela, že zmíníte spíš britský punk ze sedmdesátek, protože mi přijde váš zvuk podobný kapelám z téhle éry. Zvlášť proto, že jste z Británie, kde byla tahle takzvaně 77‘ scéna obrovská.
Jo, tyhle kapely určitě sehrály velkou roli, stejně jako The Clash a další, které dneska miluju. Ale i k tomu jsem se dostal pozdě, až se začátkem téhle kapely. Jak říkám, dřív jsem předstíral, že to tak nebylo, že jsem tuhle hudbu znal odjakživa, protože v punkové scéně mi přišlo, že je takový podivný tlak, že musíš předstírat.
Z mládí si upřímně řečeno taky pamatuju z téhle punkové scény lidi, kteří to tu tzv. gatekeepovali. Člověk měl pocit, že musí umět vyjmenovat všechny zásadní kapely a podobně, aby se „prokázal“.
Přesně tak. Když nedokážeš vyjmenovat všechny vzácné B-strany vinylů kapel, které existovaly před tou a tou kapelou, tak tu hudbu vlastně nemáš rád. Je to takové, řekl bych skoro snobské... Ale myslím, že takový snobismus najdeme ve všech žánrech. To bylo něco, čemu jsem dřív právě taky podléhal, ale teď už je mi to jedno. Dostal jsem se k tomu všemu hodně pozdě, a když jsem to objevil, bylo to něco! Miluju to a pořád objevuju novou hudbu a nové kapely. A je super to všechno objevovat, i když až teď. Já takhle pozdě „objevil“ i Beatles, ti jsou dneska taky jedni z mých nejoblíbenějších. A přitom jsem je taky nikdy předtím neposlouchal, až někdy ve svých pětadvaceti, třiceti. Ale když už jsem se k nim dostal, bylo to jako vyhrát „songwriterský jackpot“. Nemohl jsem tomu uvěřit. Takže jo, myslím, že jsem byl jako mladší hodně uzavřený vůči spoustě hudby, a když jsem konečně začal poslouchat různé věci, všechno to změnilo.
Mám pocit, že britská hudební scéna je teď až přesycená tolika talenty. Jak se vám s Bad Nerves podařilo prorazit a u toho si ještě vybudovat svůj zvuk?
Myslím, že spoustě kapel v Británii se dostává mnohem víc pozornosti než nám. My jsme se vždycky soustředili na to, mít dobré songy a abychom to odehráli naživo co nejlíp. To nám jde. Nejsme žádní experti na sociální sítě, snažíme se na nich postovat věci, co budou vypadat cool, ale víte co... Myslím, že ve výsledku jde o to, prostě hrát naživo a nevzdávat se. To nás asi dostalo až sem.
Nám vlastně nikdy média moc pozornosti nevěnovala, nikdy jsme nebyli na obálkách časopisů a tak. Takže to, co nás dostalo až sem, jsou prostě jen naše songy a hraní. Já bych každé začínající kapele vzkázal: „Soustřeďte se na tohle. Neřešte, jestli máte ty správný džíny, ale prostě pište dobrý písničky.“ To je asi ta nejlepší rada. A navíc je to takhle i větší zábava.
Když už jsme u té vaší hudební scény － kdybyste se mohli vrátit zpátky v čase do Londýna v roce 1977, jaký koncert byste chtěli vidět?
Možná by to byli Ramones v Rainbow Theatre, kde nahráli It’s Alive. To je ale asi jedna z mých nejoblíbenějších desek od Ramones, i když je to živák. Nevím přesně, jestli to bylo zrovna v roce 1977, ale bylo to někdy v té době. Rád bych se tam vrátil, viděl je hrát a zjistil, jestli fakt do těch písniček nastupují tak rychle, jak to na nahrávce působí.
Záleží na tom, jaké nástroje bychom si vzali. Já bych musel hrát na bicí, jsem totiž asi jediný, kdo by ty bicí aspoň trochu zvládl. Nevím, kdo by měl největší problém, možná Will na bicích, to by byl asi docela boj. Nebo Mike a Will na zpěvu? Myslím si, že bychom se s tím popravdě potrápili všichni. Každý dělá něco tak náročného, že si nemyslím, že by kdokoli z nás mohl jen tak skočit do bot toho druhého a zvládnout to. Ale jo, bicí a zpěv by byly podle mě pro všechny docela výzva.
Pokud byste dostali tisíc dolarů na nejabsurdnější rekvizitu na nejbližší koncert, co hrajete, co byste si koupili?
Já možná nějaké zařízení na to, abych mohl letět ze zadní části pódia dopředu mezi lidi… To už je taková oblast egománie, haha! Vždycky mi to přišlo docela vtipné, když vidíte lidi letět… Je to trochu jako když hráli Spinal Tap, ale kdybychom mohli všichni přiletět na laně na pódium, to by bylo docela cool.
To dělá i zpěvačka Pink, ne?
Haha, to je pravda. Ale to by to asi nešlo pořídit za tisíc dolarů. Dneska za tisíc dolarů pomalu ani nejdete na večeři, natož něco takového zrealizovat. Takže když to přehodnotím, tak za tisíc dolarů bych asi všem koupil fakt dobrej sendvič. To je asi maximum, co se za to dneska dá pořídit.
Když jsme u těch pódií, co nejdivnějšího vám na něm přistálo?
Nejdivnější věc? My jsme vlastně nic moc bizarního nezažili. Nedávno po nás někdo hodil podprsenku, ale to asi technicky vzato není zas tak divné, když si vezmete takovou tu glamorizaci rock’n’rollu. Jinak nám na pódium nelítá nic zvláštního. Lidi po nás většinou nic nehází a myslím, že jsme vlastně rádi.
A tu podprsenku jste si nechali?
Jejda, to ne.
Víte, jak jsou drahé?
Fakt jsou tak drahé? Možná jsme si ji měli nechat a prodat. Mohli jsme na tom vlastně vydělat. To je vlastně docela dobrý nápad. Takový vedlejšák.
Jak by vypadal váš signature koktejl, který by vás vystihoval? Co by v něm bylo?
Asi by to bylo celé o kofeinu, kofein smíchaný s kakaem. Což zní v podstatě jako moccha latte.
Nebudu lhát, zatím to zní jako něco ze Starbucks.
Kluci mi tu radí, takže: „Bad Nerves drink“ by obsahoval kofein, úzkosti, projímadlo a stres. A jestli můžeme přidat i emoce, tak asi strach a starosti. A finanční problémy a spoustu kofeinu.
To zní jako pondělní ráno! Co vám vlastně takhle na turné chybí nejvíc? Je něco typicky britského, po čem se vám stýská?
Myslím, že hlavně vlastní postel, tu nejde nahradit. Taky sausage rolls z Greggs, a dokonce i vaření vlastního jídla! A taky naši blízcí, kluci tady na mě volají, že přítelkyně. Takže vlastní postel a lidi, které máme rádi.
Kdybyste měli možnost spolupráce s nějakým americkým producentem, jak důležité by pro vás bylo si u toho udržet nějakou kreativní kontrolu? I když by šlo třeba o velká jména z branže…
Upřímně, v téhle branži není moc lidí, se kterými bychom chtěli spolupracovat. My jsme si to párkrát zkusili i s jinými lidmi, jen abychom věděli, jaké to je. Většinu věcí totiž nahráváme s Mikem Curtisem. Je jeden z našich úplně nejbližších kamarádů. A v podstatě tvoří to, jak naše kapela zní. Zkoušeli jsme pracovat i s jinými lidmi, ale ti často měli pocit, že nevíme, co chceme. Myslím, že některým kapelám může producent pomoct a posunout je hodně dopředu. Ale u nás to funguje tak, že to prostě děláme po svém, s kamarády, jak chceme. Protože oni nám rozumí. Jsem si jistý, že existují skvělí producenti, kteří by nás dokázali „vyleštit“ a udělat nás ještě lepšími. Ale pro nás je víc zábava dělat to s lidmi, se kterými jsme kamarádi. Je v tom určitá magie, kterou s cizími lidmi prostě nemáte. Hrozně často je poznat, když je kapela složená dohromady z lidí, co se „někde potkali a zkusili to“. Když je to naopak parta kamarádů, co spolu dělají hudbu roky, je to úplně jiný. To je prostě slyšet.
