Román Hana od Aleny Mornštajnové se stal bestsellerem. A podmanil si i divadelní prkna
Pohnutý osud Hany ze stejnojmenného románu od Aleny Mornštajnové si už rok podmaňuje jeviště Divadla na Vinohradech. Představení Hana o ironii osudu, smrtících žloutkových věnečkách a temné době holokaustu je inspirované reálnými událostmi. V režii Petra Svojtky a zdařilé dramaturgii Jiřího Janků je mistrovskou ukázkou schopnosti divadla vyprávět příběhy a vyvolávat emoce.
Valašské Meziříčí, rok 1954 a vypravěčka celého představení – malá Mira Karásková. Obyčejná devítiletá holčička, která si přes zákaz maminky jde hrát v zimě k řece. Když se celá promočená vrátí domů, trest ji nemine. Na oslavě maminčiných narozenin nedostane jako jediná zákusek – žloutkový věneček. Nikdo v té chvíli netuší, že právě zákusek je nositelem smrti. Mira zůstane skoro sama na světě. Z rodiny přežije jen její teta Hana. Podivná nahrbená osoba v černých šatech a svetru, s krajíci chleba po kapsách, které malá Mira nerozumí a nedovede si představit s ní žít. Přes prvotní klopýtání se spolu sžívají a dospívající Mira odhaluje skličující minulost tety Hany.
Někomu by se možná po přečtení románu mohlo zdát, že postava Hany nebude obtížnou rolí ke ztvárnění. Skoro nemluví, neustále žmoulá chleba a choulí se do černého svetru, jak kdyby se snažila skrýt před světem i sebou samou. Stejné očekávání měla před rokem i představitelka Hany Andrea Elsnerová: „Musím říct, že jsem se teda určitě zmýlila v náročnosti té role,“ usmívá se dnes Elsnerová, divadelní herečka a dlouholetá členka souboru Divadla na Vinohradech. Nejde jen o těžké scény z transportů a koncentračních táborů, postava Hany se během představení totiž hned dvakrát přesune v čase. Poprvé přímo před zraky diváků omládne. „To se vlastně dělá hezky, protože hraje velice živá swingová hudba a já se zvedám z takového polodřepu nebo dřepu. Vždycky během toho pomaličku otvírám oči, a jak hraje ta swingová hudba, tak si úplně představuju, jak kolem mě swingujou tanečnice, a najednou jako bych ta holka jako byla,“ popisuje scénu Elsnerová. Divák pak vidí neuvěřitelnou proměnu ze životem zkoušené shrbené ženy v krásnou, mladou dívku plnou života. Na konci představení se děj odehrává v době, kdy je její neteř Mira už dospělá a Hana zase musí zestárnout. Vrací se tak do své dřívější podoby s černými šaty a šedou parukou. „To místo mám vlastně moc ráda,“ říká Elsnerová. „Hlavně symbol té paruky. Když si ji na hlavu dávám, tak tam dojde k té proměně a je to takový magický okamžik. Nasadit si ji na tu hlavu, zvednout oči a být stará. Je to... je to moc hezký.“
Typická je pro inscenace v Divadle na Vinohradech výprava a kostýmy podporující představení. Jinak tomu není ani v Haně, kdy kulisy dokreslují dobu a místo, kde se děj odehrává. Součástí scény jsou i neonové nápisy a znaky vystihující dané období. V padesátých letech nad jevištěm září pěticípá hvězda se srpem a kladivem a na vše dohlíží obrovská busta Stalina. Scéna není jen v náznacích, ale o reálných místech – půda s postelí a knihovnou, kuchyň se stolem se žloutkovými věnečky nebo koncentrační tábor s typickými několikapatrovými postelemi. Kostýmy odpovídají době jak střihem, tak barevností, kdy z veselé barevné přechází v temných období do tlumených barev. Opomenuty nejsou ale ani detaily, například v podobě šesticípé žluté hvězdy jude na kabátech transportovaných Židů. Kromě zmíněné paruky pomáhají Andree Elsnerové během představení právě i kostýmy. „Hodně mi pomáhá ten černý svetr, ve kterém se tak jako choulím. Bez toho bych to asi nezahrála,“ zamýšlí se se smíchem.
Výkon Andrey Elsnerové je opravdu úžasný. S její Hanou prožívá divák první velkou lásku, špatná rozhodnutí, která kvůli ní dělá, i bolest ze ztrát, které ji za její život potkaly, a hlavně tíhu viny, která ji pronásleduje celý život. Vina jednotlivce je jedna z věcí, která odlišuje celý příběh od ostatních zpracování stejné doby. Lidé byli nuceni dělat často sobecká rozhodnutí, která nevědomky měla fatální dopady na jejich blízké. Přesně to se odehrává v Haně a Andrea Elsnerová to s neuvěřitelnou věrohodností předává z jeviště divákům do hlediště. Není tedy překvapením, že za svůj výkon byla loni nominovaná na cenu Thálie. Skvěle ji ale svými výkony doplňují i její herecké kolegyně a kolegové. Zuzana Vejvodová hraje postavu Rosy, sestru Hany a matku Miry. I ona se velmi dobře vypořádává s časovým skokem a polohou dospělé ženy i dítěte. Scéna, ve které se Mira ve výborném podání Terezy Císařové, dozvídá, že jí zemřela maminka, byla důvodem pro první slzy v hledišti.
Děj, který se odehrává na 310 stránkách knihy, odvypráví divadelní hra během tří hodin. Obavy o to, jak se divadelnímu představení může podařit obsáhnout tak složitý příběh, jsou naštěstí zbytečné. Představení nevynechává skoro žádné významné momenty knihy, a naopak velmi věrně převádí příběh na jeviště. Zasáhne jak diváka, který děj předem nezná, tak diváka, který román četl. Důkazem je i hledání kapesníků v kabelkách a nenápadné osušování očí během závěrečné děkovačky.
Román Hana od Aleny Mornštajnové se v roce 2017 stal bestsellerem. V roce 2026 je Svojtkova Hana v Divadle na Vinohradech jedno z nejlepších představení, které můžete na pražských divadelních prknech vidět. Možná i jedno z nejlepších představení vůbec.
