Ošklivec: Vojtěch Kotek ukazuje, jak snadno lze ztratit svou tvář ve společnosti posedlé krásou a dokonalostí
Představení Ošklivec z pera německého autora Maria von Mayenburga, v režii Braňo Holička, na prknech pražského Činoherního klubu je beznadějně vyprodané. Kdo nevyhraje klikací hru o lístky vždy k 20. dni měsíce, může to zkusit znovu za měsíc a doufat, že tentokrát bude štěstěna na jeho straně. Ať už chcete vidět představení, které vás pobaví, ale zároveň donutí přemýšlet, nebo chcete jen zjistit, jestli hradní pán Křivoklátu Vojtěch Kotek umí hrát divadlo, budete se muset do online boje zapojit.
Při hledání vámi vybojovaného místa v hledišti vám bude hrát současné hity rádio z jeviště, kde vedoucí oddělení pro vývoj Lette (Vojtěch Kotek) právě dokončuje svůj silnoproudý modulární konektor ve scéně tvořené převážně kartonovými krabicemi. Právě tato jednoduchost ale dobře podporuje hlavní téma hry – otázku vzhledu a identity. Hned v první scéně se dozvídáme, že Lette nepojede na mezinárodní konferenci představit svůj konektor. Hlavním důvodem je jeho vzhled, je na to příliš ošklivý, do obou očí se mu nedokáže podívat ani vlastní manželka. Přestože do této doby od svého obličeje nic nežádal, najednou má potřebu to změnit a přistupuje na estetický zákrok. Zdánlivě prochází jen vnější vzhledovou proměnou, po změně se mu najednou otvírá život, který se nejdříve zdráhá žít, ale nakonec si ho užívá plnými, možná spíš přeplněnými doušky. Co se ale stane, když všichni budou chtít být krásní jako on? Co když všichni budou chtít být on?
Na scéně se objevují čtyři herci, ale hned několik postav. Postavy si sice ponechávají svá jména, ale během představení představují jiné role, což může být v některých chvílích matoucí. Změna postavy nezávisí jen na hereckém umu představitele, někdy mají postavy specifické poznávací znamení nebo přiřknutou rekvizitu, což velmi dobře funguje v případě Fanny (Marta Dancingerová). Manželka Fanny nosí místo kabelky žehličku a delší šedivý svetr, symbolizující domácnost, útulnost, možná i domácí pohodu, kterou do proměny manželé měli.
Milenka Fanny si obuje tak vysoké výstřední zelené boty, že sotva udělá krok, ale hlavně že vypadá dobře a mladě. O poznání hůře funguje dvojitá postava Karlmanna (Václav Šanda), kdy hranice mezi kolegou a homosexuálním synem milenky Fanny není herecky ani stylisticky přesná. Nejen scéna a přiřknuté rekvizity si hrají se symbolikou, symboly provází celou hru. Estetický zákrok, který je proveden sice za prostěradlem, ale s mnoha vtípky, které porušují veškeré zvyklosti sterility na operačním sále, je zakončen úderem kamenem do obličeje. Čin, který za normálních okolností váš obličej zohaví, postup, který si následně nechá lékař Scheffler (Martin Finger) patentovat a používá na všech zájemcích o krásný obličej.
Pokud někdo z vás kroutil hlavou, kdo obsadil do role ošklivce zrovna pro mnoho žen nejpřitažlivějšího herce současnosti, pak pochopíte, jakmile se postaví na pomyslný piedestal krásy a v prostém černém tričku a džínech vystoupí se svým projevem na konferenci na reálném piedestalu v podobě lavice. Není třeba žádné viditelné estetické změny v obličeji, přesto tam je. Ať už právě v téhle scéně nebo pak v pozdější, kdy postava ztrácí sebe, svou identitu a mluví se svým odrazem v zrcadle, je naprosto nezpochybnitelné, že Vojtěch Kotek není jen hradní pán nebo farmář, ale také opravdu výborný divadelní herec.
Představení trvá 110 minut bez přestávky, ale v tomto případě nejde o opatření před útěkem diváků, ale o účinné vybudování tlaku. V prvních chvílích, kdy převládá komediální složka představení, se smějete, ale je vám vlastně trošku nepříjemně, že se smějete narážkám na vzhled. Po přeměně se teda ještě pořád smějete, přestože vám přijde chování přeměněného vědce absurdní a vynášíte soud nad charakterovou změnou. Jakmile se ale na stěně rozsvítí nápis SALE, úsměv tuhne a až do nápisu SAME a konce představení vám opravdu do smíchu nebude.
Představení je dlouhodobě vyprodané po právu. Ošklivec není jen satirickou komedií o plastické chirurgii, ale především chytrou a znepokojující úvahou o identitě a posedlosti vzhledem a dokonalostí. Téma, které hlavně v době sociálních sítí rezonuje v nejednom z nás. Herecké výkony, vizuální zpracování i myšlenka, kterou předává, jsou rozhodně důvodem, proč o lístek v klikací soutěži zabojovat. A pokud můžete oželet prostředek řady, směřujte kurzor na pravou stranu hlediště, přibližně do čtvrté, páté, šesté řady. Kdo ví, možná vás někdo pozve na oběd…
