O čem je oscarová Jedna bitva za druhou? DiCaprio, Del Toro a Sean Penn klopýtají satirou na Ameriku
Novinka scenáristy a režiséra Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou působí jako jízda na horské dráze – s tím, že ta jízda je hodně dlouhá, možná porouchaná, a časem pojmete podezření, že ji majitel nechává rozbitou schválně. Podobná je nejspíš už předloha těžko uchopitelného autora Thomase Pynchona z roku 1990. Odehrává se v roce 1984, kdy byl americkým prezidentem podruhé zvolen Ronald Reagan. Anderson o její zfilmování usiloval řadu let a ve výsledku se jí drží jen velmi volně. Je otázka, kolik z paralel s Amerikou v éře druhého mandátu Donalda Trumpa je záměrných, rozhodně však patří k nejvýraznějším rysům snímku. Snímek vyhrál 15. března 2026 Oscara za nejlepší film roku.
Bitvy chtěli vést – a vyhrávat – revolucionáři z teroristické skupiny French 75. Ale jakmile začne jít do tuhého, nejmilitantnější z nich, sexem posedlá Perfidia Beverly Hills, rychle zkrotne a nechá partnera a novorozenou dceru za sebou. O šestnáct let později žijí Bob a Willa v komunitě v severní Kalifornii. Když Willa zmizí před pološíleným plukovníkem Lockjawem, zmobilizuje marihuanou prostoupený Bob zbytky revoluční sítě, aby ji zachránil.
Na začátku tahle horská dráha nabere slušnou rychlost a v zatáčkách pěkně kope. Anderson film zabydlí pestrou řadou figurek přehnaných do karikatur, což je podtrženo hereckými projevy. Leonardo DiCaprio pojímá Boba jako umaštěného taťku, který musí zvednout zadek z gauče a o něco se snažit, ale po letech závislostí se mu do akce vrací jen ztuha: má třeba problém vzpomenout si na hesla a protokoly, což je zdrojem poněkud repetitivní legrace. Sean Penn coby Lockjaw je zelený mozek chycený mezi vášní pro sex s černoškami a touhou stát se členem polofašistické organizace bojující za rasovou čistotu. Benicio Del Toro má roli vyzenovaného trenéra karate a zároveň vůdce sítě na ochranu ilegálních imigrantů.
Snad jedinou normální postavou je Willa (debutující Chase Infiniti), která chce prostě žít jako obyčejná středoškolačka, ale bohužel se ocitla uprostřed (nejen) kulturní války. Anderson kolem ní roztáčí vír snad desítek pitoreskních postav a dějů, hází absurdními jmény lidí i organizací (náckovský spolek se jmenuje Klub vánočních dobrodruhů) a satirizuje všechno, od naivního revolucionářství přes volnomyšlenkářské komunity po volání po silné Americe. Hodně podobné jízdy jsme ale dříve zažívali s bratry Coeny (vzpomenete si zejména na Big Lebowského) a Anderson zároveň dříve dokázal být mnohem soustředěnější: zatímco „Bitvy“ mají tři konce, jeho sevřené vrcholné drama Až na krev uťala pointa v jediné větě. Tak zkušenému a oceňovanému filmaři se dílo v rukou jistě nerozpadá náhodou; Anderson natočil charismatický chaos schválně, ale je ho možná prostě moc.
