Olmo Omerzu: Psychologická dramata točím rád. Rodina nabízí nejvíc blízkých vztahů a tím i spoustu patologií

Váš celovečerní debut se jmenoval Rodinný film, rodina hrála velkou roli i ve vašem filmu ­Atlas ptáků, byla svým způsobem přítomná také ve vašem dalším snímku Všechno bude… Co pro vás to téma znamená?

Zní to možná trošku nabubřele, ale rodina může odrážet společnost. Nevděčné bytosti jsou o manipulaci, což je téma, které nás v posledních letech obklopuje prostřednictvím médií, sociálních sítí, politických katastrof… Mně ale přišlo zajímavé udělat snímek, který se bude týkat manipulací „malých“, zdánlivě „nevinných“, ale pořád nebezpečných, a vyprávět o nich v intimní rodinné konstelaci bez toho, abych se tvářil, že to je film o společnosti. Druhá věc je, že rád točím psychologická dramata – a rodina nabízí nejvíc blízkých vztahů a tím i spoustu patologií. Rodina je taková vše­obecná konstelace, kde má každý svoje místo, které se mění třeba s tím, jak děti dospívají. Jedním z nápadů za Nevděčnými bytostmi bylo uvědomění, že svoje rodiče nikdy nemáme možnost poznat tak, jak je znají třeba jejich kamarádi – už jen proto, že mezi námi je mocenská nerovnost, že oni mají nad námi autoritu. A stejně tak rodiče nikdy nepoznají určitou část soukromí svých dětí. Zajímalo mě ukázat ve filmu situaci, kdy rodiče tuhle soukromou část své dcery poznají a díky tomu dojdou i určité sebereflexe.

To je scéna psaní esemesek, u které jsem se i přes její ožehavý kontext – nebo právě díky němu? – smál nahlas. Distributor film celkem trefně označuje za „intimní drama se záblesky černé komedie a thrilleru“. Jak jste se spoluscenáristy, Kashou Jandáčkovou a Nebojšou Pop-Tasićem, takový žánrový mix ladili?

Hodně mi záleželo na tom, aby žánry fungovaly dohromady jako celek: aby komično bylo součástí psychologického dramatu, aby thrillerová zápletka stála spíš na okraji příběhu a zůstala nedořečená… Co se způsobu práce týče, já většinou nahodím příběh a poměrně detailně popíšu, co se děje v jednotlivých obrazech. Trávím nad tím hodně času ještě před samotným psaním scénáře, protože mám zkušenosti, že když už je scénář rozepsaný do dialogů, špatně se v něm dělají větší dramaturgické změny. Pak Nebojša s Kashou napsali dialogy a já je upravoval.

Jak jste pracoval specificky s humorem?

Nemám ve filmech rád gagovost. Dávám přednost humoru na hranici, kdy se divák ošívá, ví, že ani postavy v tu chvíli nevědí, co dělat, snaží se udělat to dobře, ale všechny jejich možné volby jsou v něčem špatné… Komično má vycházet ze situace, herce se proto snažím režírovat vždycky jako v psychologickém dramatu. V nejlepších komediích lidi hrají stoprocentně vážně. Herec nemá vnímat, že je něco vtipné, protože se tomu pak snaží svým projevem napomáhat, což ruší.

V tiskových materiálech o ­prvním impulsu k Nevděčným bytostem říkáte: „Začalo to jednoduchou a znepokojující otázkou, jak daleko by rodiče zašli, aby zachránili své dítě.“

Postava dcery Kláry se v kempu zamiluje do kluka, který není ideální první láskou. Její otec to ví, ale taky vidí, že láska na ni v tu chvíli má dobrý vliv; Klára trpí poruchou příjmu potravy. Je to klasická situace, kdy účel světí prostředky, a taky taková, kdy lidé lžou sami sobě, aby dosáhli nějakého cíle: cíl je pro ně důležitější než to, aby se zastavili, začali o problémech otevřeně mluvit a získali nad danou situací nadhled. Ale taky jsem se odrazil od svých vzpomínek z dětství, hlavně od zkušeností z kempů.

Jak jste dával dohromady obsazení rodiny, která spolu komunikuje třemi jazyky?

Obsazení bylo zásadní, protože jsem potřeboval, aby diváci uvěřili, že ti čtyři lidé skutečně sdílejí společný život, a aby jejich jazykový projev i přecházení mezi jazyky tenhle realismus posilovaly. Začal jsem hledáním Kláry. Hledali jsme herečku, která působí přirozeně křehce, ale právě že bez jakékoli souvislosti s poruchami příjmu potravy. Herectví totiž může otevírat mnoho věcí, nad kterými člověk nemá kontrolu, a pro herečku by to mohlo být psychicky komplikované. Pro Dextera France šlo o ­první hlavní roli ve filmu, stejně jako pro Antonína Chmelu, jenž hraje Tea. S Barrym Wardem, který hraje otce, jsme byli v porotě na MFF Karlovy Vary. Uvědomili jsme si tehdy, že nás fascinují podobná témata, a chtěli jsme spolupracovat. A Barboru Bobuľovou, která ztvárnila matku, jsem znal z italských filmů: má v Itálii mimořádnou kariéru, v českých a slovenských filmech se objevuje spíše výjimečně, takže jsem byl šťastný, že roli přijala.

De Niro mě inspiroval. Proti Trumpovi a jeho lidem se vymezuju ještě ostřeji, říká producent Paul Zaentz

Rozhovory

Ví se o vás, že s herci před natáčením rád dlouho zkoušíte a improvizujete. Jak jste „sehrával“ dohromady tuhle rodinu?

Nejdřív jsme s herečkou Eliškou Křenkovou, která mi jako herecká koučka pomáhala už na Všechno bude, připravovali Dexe s Tondou. Dex měl malou roli ve filmu Amerikánka Viktora Tauše a souběžně se zkoušením hrál v Taušově představení Snowflakes, takže měl ještě další zkušenost. Když jsme s Eliškou měli pocit, že jsou připravení, zavolali jsme Barryho a Barboru a měli ještě dlouhé zkoušky se všemi dohromady. Pracovali jsme na tom, aby rodina fungovala co nejpravdivěji. Nápad mít vícejazyčnou rodinu mi připadal skvělý v tom, že to odráží její rozbitost a vzájemné odloučení, ale v téhle fázi jsem se toho trochu lekl, protože jazyk je zásadní pro vytvoření pocitu, že lidé patří k sobě. A tak jsem zkoušel o to víc, snažil se vytvořit rodinu jako organismus plný detailů, které podtrhují, že tohle je táta, tohle dcera… Byl jsem hrozně rád, že všichni herci na tak dlouhé zkoušení přistoupili, že neřekli: Proč zkoušet, vždyť máme scénář. Věděl jsem, že musím být perfektně připravený.

Otec s dětmi komunikuje anglicky a matka slovensky, ale proč spolu Klára s Teem mluví česky?

Takhle to opravdu bývá – děti spolu v bilingvních rodinách mluví tak, jak se mluví v prostředí, kde žijí, jak mluví jejich spolužáci. Líbilo se mi, že každá postava má ve filmu svůj jazykový ostrov a že si zároveň přebírá jazykové ­prvky od druhých: když se chce táta sblížit s dětmi, řekne pár slov česky, což je taky trochu manipulace. Na to, že je podobných rodin u nás i ve světě spousta a mají specifickou dynamiku, o nich existuje jen málo filmů.

Jak jste si nastudovával téma poruchy příjmu potravy?

Během psaní jsem zjistil, že anorexií v dospívání trpělo několik mých kamarádek, o kterých jsem to netušil. Mohl jsem to téma tedy probrat s blízkými lidmi. Měli jsme samozřejmě i konzultanty, ale připadalo mi důležité opřít se o někoho, kdo má konkrétní zkušenost, abych se mohl do Kláry víc vcítit.

Kolem podobně ožehavých témat se v éře politické korektnosti musí našlapovat dvojnásob opatrně. Nebál jste se reakcí, že se jako o generaci starší muž do dívky v takové situaci vcítit nedokážete?

Ne. Já se identifikoval s postavou otce, jeho perspektiva je hlavní a hlavním tématem jsou lži. Ale když už jsem přišel s postavou dospívající dívky, která bojuje s anorexií, udělal jsem si co největší rešerše, abych pochopil její svět. I když Klářina perspektiva není pro vyprávění zásadní, pořád jsem měl pocit, že se potřebuju dostat do jejího nitra; nechtěl jsem ji mít jen jako záminku pro vytvoření dramatické situace. Takhle vznikl ten nápad s esemeskami, ze kterého jsem měl radost, protože se mi díky němu podařilo dostat do filmu až trochu dokumentární vhled do toho, co Klára prožívá, jak přemýšlí… Klára dostala vnitřní hlas a jakoby se zhmotnila.

Hádek: Podle statistiky jsou rodiče dětí s Downovým syndromem v průměru šťastnější než ti ostatní

Rozhovory

Jeskyně, kam Klára taky zavítá, je skutečná, nebo jste ji udělali v ateliéru? A kde jste našli kemp, kde rodina stráví první polovinu filmu?

Všechno je skutečné. Točili jsme na poloostrově Pelješac v Dalmácii, všechny lokace jsme našli tam. Hledali jsme ta místa dlouho, aby byla blízko sebe a my se mezi nimi mohli snadno pohybovat. Kemp, který jsme nakonec vybrali, mi přišel zajímavý tím, že je hodně vertikální, jsou to takové kaskády. Umožňovalo nám to zesílit motiv pozorování. V té rodině se totiž všichni navzájem pořád pozorují. A už od začátku, než se z toho stane téma, se s pozorováním dá pracovat vizuálně na podvědomé úrovni pomocí kamery. Kemp byl vlastně docela malý, navíc složený ze tří různých kempů, nebylo moc poznat, kde jeden začíná a druhý končí. Logisticky to bylo celkem komplikované. Navíc jsem zjistil, že klasických kempů už v Chorvatsku moc nezůstalo. Stávají se z nich zařízení na takzvaný glamping (trend spojovat táboření s pohodlím až luxusem; poznámka redakce) s malými, vybavenými domky. Tamní kempy před časem procházely krizí, pár investorů je skoupilo a předělalo je na taková spíš apartmánová střediska. Kempy, které známe z dětství, se stany a vařiči, pomalu mizí.

Jak se ohlížíte za světovou premiéru Nevděčných bytostí na festivalu v San Sebastiánu loni v září?

Měl jsem samozřejmě velkou radost už z toho, že se film dostal do hlavní soutěže. A pak premiéra v neuvěřitelně obrovském sálu, který má kapacitu nějakých 1800 lidí, to byl velký zážitek! ­První projekce vždycky přináší nesmírnou katarzi. Snažím se film ukázat co nejvíc lidem, ještě než uzavřeme střih; doufám, že mi řeknou pravdu, co si o něm myslí. Jejich názory jsou pro mě důležité. Zvlášť u Nevděčných bytostí, které jsou tonálně nejednoznačné, jsem si potřeboval ověřit, jak spousta věcí funguje, například tempo. Navíc je ten film složený ze dvou různých částí, první polovina se odehrává u moře v exteriérech, druhá ve městě v Česku, většinou uvnitř. Chtěl jsem si být jistý, jestli diváci to překlopení přijmou. Je pro mě důležité vidět, jak film na lidi funguje, přičemž je rozdíl, jestli jde o komornější projekci pro desítky lidí, nebo ten San Sebastián, a záleží samozřejmě i na zemi. A teď mám radost zase z toho, že film cestuje – máme za sebou distribuční premiéry ve Francii, Slovinsku a v Česku, od 9. dubna jsou Nevděčné bytosti v kinech na Slovensku a těšíme se, že nás brzy čeká americká premiéra na filmovém festivalu v San Francisku.