Půllitr se srdcem na správném místě

Pivní půllitr je pro Čechy zásadní disciplína. Kolik že jste jich už vytvořil?

Dělal jsem je pro Pilsner Urquell, Budvar, Bernard i Staropramen, který už není na trhu, ale třeba i pro pivovar v Poličce. A také spoustu půllitrů do zahraničí, které jsem nikde nevystavil, a proto je lidé neznají. Například pro ukrajinské pivovary, v Litvě pro značku Švyturys, kdysi dokonce i v Rusku pro Sibiřskou korunu.

Pokud se nepletu, většina těchto půllitrů vznikla ve spolupráci s německou firmou Sahm.

S firmou Sahm, která mimochodem minulý rok oslavila 125 let existence, spolupracuji od roku 2003. Sídlí v městečku Höhr-Grenz­hausen, kousek od Koblenze, v kraji, kde se historicky těžila hlína, a proto se původně prosadili keramickými pivními půllitry vyráběnými ještě na hrnčířských kruzích. A jak šel čas a požadavky trhu se měnily, vyvinuli se ve společnost, která během posledních deseti let vydistribuovala miliardu sklenic. A přitom pořád zůstávají rodinnou firmou. Sahm dnes ovládá velkou část českého trhu, takže na téměř každém půllitru najdete nápis Sahm. Většina našich pivařů má, myslím, za to, že u kalibrační linky je jméno kalibračního ústavu. Ale pan Michael Sahm je reálný člověk, šéf firmy, které jsem za to téměř čtvrtstoletí za mnoho vděčen. A myslím, že i ona mně.

Pivovar Krušovice vztahuje začátek existence k roku 1581, kdy je doložen první známý majitel panství, Jiří Bírka z Násile, jenž tehdy pivovar nabídl ke koupi císaři Rudol­fovi II. Jak se hledá originalita v tak úzké disciplíně, jakou je půllitrová pivní sklenice?

Právě takové úzké mantinely se mi líbí, sklenice musí dobře držet pěnu, nesmí být těžká, musíte ji dobře uchopit, nosit a dobře se z ní musí i pít. V případě půllitru s uchem je spousta regulí a manévrovací prostor je extrémně malý. Asi mi vyhovuje ten tlak, abych hledal něco nového, nový inspirační zdroj. Někdy si představím erb, jindy krásný tvar ženského těla nebo třeba i téma, které s pivařským světem vůbec nesouvisí.

Jak proces probíhal nyní, v případě ­Kru­šovic?

Zvolil jsem svislé facety, proužky, které na první pohled nejsou ničím neobvyklé. Facety totiž pomáhají jiskření piva, tomu krásnému efektu, kdy se pivo rozzáří. Představil jsem si vatikánskou gardu, jak ji namaloval Michelangelo, s vertikálními pruhy na hrudi, ale i rozhodčího nebo fotbalisty Interu Milán v pruhovaných dresech. Často mi pomáhá móda a krásné pruhy jsou přece symbolem hrdosti, například uprostřed s erbem fotbalového klubu. Proto ty facety: pruhy na obvodu sklenice a uprostřed korunka – znak Pivovaru Krušovice, který musí být vidět z dálky. Žádný nápis, jen logo, aby připomínalo dres hrdého sportovce.

Logo jste upravoval?

Ne, mezi grafiky dokonce existují vtipy, že každý klient, kterému nesete grafický návrh snad čehokoli, řekne jako první: „Zvětšit logo!“ Takže abych vám odpověděl: Logo jsem vůbec neupravoval, ale bojoval za to, aby nebylo zbytečně velké. Protože vím, že velikost není důležitá, logo musí být správně proporční. A bylo skvělé, že mi v Krušovicích dali důvěru, i když se lidé někdy diví, jak můžu dělat pro různé značky. Ale to je přece normální. Designéři běžně mění zadavatele – jednou pracují pro Range Rover, potom přejdou k Audi, kam vnesou něco ze svého stylu, ale především chtějí oslavit značku. Takže jsem hrdý na svoje půllitry pro Plzeň nebo Budvar. V Krušovicích jsem nyní přišel se zcela novým prvkem, kterým jsou asymetrická ucha. Z jedné strany jsou plochá, aby dobře vynikl letopočet vzniku pivovaru, z druhé strany klasicky oblá. Někdo možná podotkne, že je to trochu půllitr pro praváky, ale řekněme, že je to půllitr pro lidi se srdcem na správném místě. A věřte mi, drží se krásně.

V právě zveřejněném reklamním spotu Pivovaru Krušovice vystupujete s Bolkem Polívkou.

Jsem znám jako dlouhodobý kritik image českého pivovarnictví. Je mi totiž strašně líto, že přestože je naše pivo jedním z nejlepších na světě, nedokáže se prosadit tak, jak by si zasloužilo. Přál bych si, aby v nejlepších letadlech bylo české pivo. Aby v kultovních prodejnách Eataly, které najdete mimo jiné například v New Yorku, nebylo naše pivo na konci regálu, ale vepředu – třeba hned vedle italského. A přestože mám Itálii rád, dovolím si říct, že tamní pivo zdaleka není tak dobré, ale má úžasnou image. A proto se dobře prodává. Italové totiž skvěle pracují s reklamou. A proč by tedy české pivo nemohlo být na stejném piedestalu? Proto jsem rád, že se do toho Krušovice pustily s obrovskou vervou. Základ nové image tomu dali se značkou Bohém, se kterou přirozeně jdou po mladší, „trendovější“ notě – po designu a umění vstupují do galerií. A pro mě byla velká čest vystupovat v reklamním spotu s Bolkem Polívkou. Jestli si něčeho v životě cením, tak toho, že jsem se dostal k lidem, kteří něco dokázali a něco umějí.

Je velký rozdíl mezi přístupem k volné tvorbě a průmyslovému návrhářství?

Když se věnuji designu, mám, myslím, podobné inspirační zdroje jako při volném umění: křesťanství, erotika nebo příroda. Ve volné tvorbě mi pomáhá, že jsem školený v designu – že umím pracovat s tvarem, umím jej zjednodušit, dát mu emoci i v jednoduché formě. Moje nejúspěšnější sochy Samurai a Geisha jsou v podstatě velmi zjednodušené stylizace samurajských hrudí a prvků ženské postavy a hlavy, kde se – alespoň podle mého názoru – projevilo právě ono extrahování emoce do jednoduššího tvaru. A moje úspěšné práce v designu, jako ty pro sklárny Rückl, jsou, myslím, hodně vypravěčské. Tam zúročuji zkušenost volného umělce.

Zmínil jste sklárny Rückl, kde jste jako art director ovlivnil redesign značky.

To právě navazuje na výše zmíněné užité a volné. Když jsem svůj nápad představoval všem rücklákům, včetně nového majitele ­Martina Wichterleho, starého pana Rückla i sester Rücklových, pustil jsem jim reklamy od Diora. A zároveň jim představil, že abychom byli komerčně úspěšní, musí být éra Rückla zobrazena růžovou a modrou barvou – tedy ženským a mužským principem. Že se nám tam musí prolnout brusem vytvořená česká romantika ladovské krajiny, abychom zasáhli i turisty, kteří přijíždějí obdivovat Prahu. Od první chvíle jsem pak stavěl Rückla nejen na krásných tvarech a virtuozitě brusu, ale také na příběhu použitém podobně, jako když se tvoří módní značka nebo když připravuji výstavu volného umění.

Když se ohlédnete zpátky. Co zachránilo české sklo?

Výjimečné osobnosti. Myslím, že je dobře vidět, jak dokáže jednotlivec, je-li schopný a není-li lakomý pustit peníze do něčeho, co mu na první dobrou nebude úplně super vydělávat, věci posunout dál. V českém sklářství se objevilo několik významných osobností – začalo to Leonem Jakimičem s Janem Rabellem a krátce nato se objevil Martin Wichterle. To jsou lidé, kteří dali do českého skla spoustu vlastní energie, umu, ale i peněz. Podobně je to i v dalších oborech. Najít člověka, který umí vydělat peníze a je ekonomicky zdatný, není až tak těžké. Ale aby pochopil umění, umělce, designéry a aby jim věřil, to už je docela anomálie. To je první věc, která zachránila sklářství. A pak samozřejmě tradice malých domácích firem, které drží tradici a nějakým způsobem se u nich outsourcuje know-how. Protože odvětví nestojí jen na velkých značkách, ale máme tu spoustu malých dílen, díky nimž jsme zemí s největším počtem sklářských dílen na sto kilometrů čtverečních v Evropě. A pak vidím ještě jeden aspekt, který rozvoji českého skla pomohl a pomáhá – existence hned čtyř středních sklářských škol v Kamenickém Šenově, Železném Brodě, Novém Boru a ve Valašském Meziříčí. Což je stejná anomálie jako fakt, že tu máme i několik vysokých škol, kde lidé studují sklo. V cizině se, kromě Londýna a New Yorku, sklo na vysokých školách samostatně studuje jen výjimečně. A tak se u nás vždycky najde nějaké procento nadšenců, kteří řemeslo dokážou posouvat dál – v tom máme oproti Itálii a Francii velký náskok. Navíc v cizině dobré sklářské značky už zpravidla koupily velké koncerny, jako Fiskars Italu, stejně tak většinu skláren v Benátkách vlastní velké značky, nebo dokonce majitelé fotbalových klubů či sýráren.

Své jméno jste spojil také s Jiřím Šínem a jeho sklářskou značkou SIN.

Jirka Šín je podobný nadšenec a řemeslník jako brusiči v Rücklu nebo Zdeněk Lhotský. Tihle lidé pak na sebe nabalují umělce, designéry, byznysmeny a marketéry. A já, samozřejmě díky tomu, že se ve skle pohybuju od svých patnácti, to znamená už nějakých čtyřicet až pětačtyřicet let, v okamžiku, kdy za mnou přišel, hned pochopil, že je jeho technologie totálně revoluční. Protože horké sklo natéká kanálky do uzavřené formy a neslévá se pouze ze studených kousků ve formě otevřené. Díky tomu je možné vyrábět složitější tvary prakticky bez omezení. Důkazem je například skleněný rám bicyklu.

Jak velké skleněné objekty dokážete v SIN odlít?

V podstatě neomezené velikosti – jde jen o velikost pece. Dokázali bychom odlít i slona v životní velikosti z jednoho kusu, jen kdyby někdo zaplatil vznik takové pece a kdybychom měli čas na chlazení, odhadem tak dva roky. V současnosti dokážeme odlít z jednoho kusu, bez omezení hladiny, dvoumetrovou věc vážící až tisíc kilo. A protože se snažíme být velkorysí a pozitivní, chceme Jirkovu technologii poskytovat i dalším umělcům, jejichž práce si vážíme. Vznikla tak dramaturgická řada, do níž mluví více lidí. Oslovujeme i legendy, jako jsou Milan Knížák, Krištof Kintera nebo Richard Stipl. A jejich práce aktuálně uvidíte na výstavě v Hluboké nad Vltavou.

V roce 2013 jste vytvořil současnou podobu sošky Českého lva. Jsou podobné ceny tím „svatým grálem“ v sochařské tvorbě?

V životě uděláte spoustu zakázek – některé se povedou víc, některé méně. Někdy se to sejde tak, že musíte udělat něco, co bude opravdu hodně vidět. Takže já od začátku věděl, že Český lev je pro mě obrovskou výzvou. Že se musí líbit nejen lidem, kteří jím budou oceněni, ale musí se líbit i fotografům, grafikům, širokému publiku. A proto že musí být komplexní. To znamená, že z něj musí jít dobře udělat logo, musí se s ním snadno pracovat v reklamě, musí se dobře držet a potřebuje skvěle vypadat na fotkách. A přiznám se, že jsem na Českého lva hodně hrdý, protože si myslím, že tohle všechno splňuje. Na tom, že se tak povedl, má velkou zásluhu Česká filmová a televizní akademie, která byla přísná. Když jsem stál před Honzou Svěrákem, před paní Helenou Třeštíkovou a spoustou dalších lidí od filmu, bylo vidět, že je můj námět baví, že je zajímá, ale stejně mě grilovali. Nakonec zakročil režisér Ondřej Trojan, když prohlásil: „Už ho nechte, on to udělá dobře, rozumí tomu nejlíp.“