Norimberk: Russell Crowe jako zrůdný nacista Göring fascinuje v dramatu, které se může kdykoliv opakovat
Je to osmdesát let, co norimberský proces probíhal, ale daleko důležitější důvod k jeho filmovému připomenutí než kulaté výročí je aktuálnost jeho odkazu. „I dnes jsou v každé zemi na světě lidé podobní náckům,“ říká armádní psychiatr Douglas Kelley ve finále snímku nazvaného prostě Norimberk, na kterém se samozřejmě začalo pracovat dávno před nejnovějšími kauzami s hajlováním na americké politické scéně, o českém rybníčku nemluvě.
Snímek natočený podle knižní předlohy Jacka El-Haie z roku 2013 se soustředí na vztah mezi Kelleym a říšským maršálem Hermannem Göringem, druhým nejvýše postaveným mužem nacistického Německa a nejprominentnějším obviněným. Oproti klasickému filmu Stanleyho Kramera Norimberský proces (1961), jenž se točil kolem jednoho z vedlejších tribunálů, se tedy Norimberk věnuje tomu hlavnímu, v němž vedle Göringa figurovali i Julius Streicher, Karl Dönitz, Robert Ley a další „přední“ nacisté. Psychiatrova snaha zjistit a pochopit, kde se v nich bere „zlo“, nicméně patří k mělčím dějovým liniím. Už jen proto, že odpověď (snad) známe: Němci nebyli v ničem horší nebo jiní než ostatní národy, prostě „to“ dovolili.
Můžeme ale znát i průběh samotného procesu – a přesto pasáže z něj, ve filmu přímo citované, stále ohromují svou jasnozřivostí a nadčasovostí. „Všechny moderní války se stanou světovými a žádná z mocností se jim nebude moct vyhnout,“ říká ve své prorocké úvodní řeči hlavní americký žalobce, Robert H. Jackson. I když je v titulcích uveden jako vedlejší postava, jeho role je klíčová, protože edukativní: to on na začátku vysvětlí, v čem byl norimberský proces bezprecedentní, zásadní, nutný a „logistická noční můra“, to on udělá Kelleymu exkurs o tom, jak druhá světová válka vypučela z nedohnisané první, to on kvůli svým ideálům přijde o kariérní postup.
Norimberk scenáristy a režiséra Jamese Vanderbilta (napsal řadu béčkových hororů, ale i skvostný Fincherův Zodiac rovněž o fascinaci vrahem) tak je především filmem hereckým. Nejimpozantnější, ale také nejprvoplánovější výkon jaksi z definice podává Russell Crowe coby Göring – monstrum s lidskou tváří, masový vrah a milující táta od rodiny, šikovný stratég a manipulátor. Crowe ho podává jako odulý, samolibý kolos s precizním německým přízvukem, který je schopen nečekaně jemných nuancí. Vanderbilt herci chytře pomáhá například pohybovou strategií: Göring svou dominanci projevuje i tím, kdy a jak si sedne, vstane nebo lehne. Rami Malek coby psychiatr ambiciózní (chce z tisíců hodin strávených s nacistickými pohlaváry sepsat knihu jako varování), ale trochu morálně ambivalentní (stejně velkou motivací ke knize jsou pro něj peníze) poněkud přehrává, což vyvolává nemístné vzpomínky na jeho padoucha Safina v bondovce Není čas zemřít. Vynikající a jako z kusu mramoru je pak Michael Shannon v roli právníka Jacksona, který kraluje ve scénách pochybností i v závěrečném tažení na Göringa. Z kolekce pestře obsazených vedlejších postav vyvstává hlavně tlumočník a šofér Howie Triest (nováček Leo Woodall): poskytuje lákavý jiný úhel pohledu a blýskne se v sólu, jež na papíře vyznívá kýčovitě, ale na plátně dostane do kolen.
Norimberk je natočený poměrně konvenčně, s modravou kamerou stálého spolupracovníka Ridleyho Scotta Dariusze Wolského, tak akorát emotivní hudbou a dramaturgicky zbytnými motivy typu iluzionistických triků. Ty rezonují s linií, nakolik před sebou Kelley s Göringem předstírají a „hrají“, kterou však měl podpořit scénář. Ženské postavy jsou do filmu zařazené tak uměle, až to působí skoro urážlivě. Nad lehce nadprůměrným zpracováním nicméně ční nadčasové poselství, podtržené autentickými záběry z Buchenwaldu, Mauthausenu, Dachau, Bergen-Belsenu… Kdykoliv a kdekoli se to může stát znovu, pokud se to už neděje.
