Bad Sex Awards 2025: Nejhorší erotické scény obsahovaly sex se slepicí, dávení i sperma pro psy
Milí čtenáři, jako každoročně touhle dobou za vámi přicházíme s nabídkou nekvalitního sexu, totiž s naší výroční BAD SEX IN FICTION AWARD a výběrem nejméně zdařilých sexuálních scén, jak je naši přední (i zadní) literáti a literátky namastili na papír. Také v tomto erotopodnikání spatřujeme trendy, a zatímco předloni se masově masturbovalo a loni jsme se v našem desateru potýkali zejména se sexuálně neschopnými muži, letos nastoupila zviřátka a jakési spirituální vyladění. Rychlovka v toitoice nevyšla a občas na nás vykouklo malé bílé cosi, abych citovala název jednoho z alb Ivety Bartošové, ale užily si i lesbičanky s medúzami mezi klášterními zdmi a leckdy se během koitu povedlo i pár ponožek zaštupovat. Ze zvířecí říše se k nám připojili neschopný bodrý úhoř, ale též pejsek, který si pochutná, hádejte na čem, plus nebohá slípka, R. I. P. Tak jdeme na .......................................věc?
Ocenění za „mizerně napsané, povrchní či nadbytečné pasáže popisující sex“ začali roku 1993 výročně udělovat šéfredaktor britského Literary Review Auberon Waugh a literární kritička Rhoda Koenigová. A nečinili tak proto, aby erotiku ze stránek knih vyštípali, ale aby ji, řekněme, esteticky pročistili. Nešlo jim o nižší patra literatury, jimž se i my snažíme vyhýbat; pokud možno žádnou červenou knihovnu ani fantasy ságy. Chtěli upozornit na příšerné líčení sexu v dílech, která byla v jiných ohledech skvělá. Mezi vítězi tak najdeme samotného Normana Mailera, Jonathana Littella, Johna Updikea či Morrisseyho, nominováni byli a pod bednou skončili třeba Ian McEwan, Salman Rushdie nebo Philip Roth.
Jenže pak se svět změnil: přišel covid, politická korektnost a předpodělanost. Ctihodní porotci z Londýna roku 2020 svou Bad Sex in Fiction Award po sedmadvaceti ročnících zrušili, neboť „veřejnost byla v tomto roce vystavena příliš mnoha špatným věcem a netřeba ji k tomu všemu vystavovat i špatnému sexu“.
Když to i Viewegh zabalí
My v Reflexu ovšem víme, že mizerný sex je pořád lepší než žádný. I proto nám udělalo velkou radost, že letošní Bookerovu cenu získal britsko-kanadsko-maďarský spisovatel David Szalay za román Flesh (Tělo), v jehož úvodní kapitole patnáctiletého Istvána svede dvaačtyřicetiletá sousedka a následná konfrontace s jejím manželem končí katastrofou. István si ovšem v románu nadále užívá testosteronem vyhecované erotiky. „Je velmi obtížné psát o sexu, to je všeobecně známo,“ řekl k tomu deníku Guardian sám laureát. „Snažil jsem se o tom psát co nejobjektivněji.“ Kéž by vás bylo víc, milý Davide!
Jeden nejmenovaný tuzemský kulturní publicista má totiž podezření, že „v posledních letech sex z literatury (nejen české) vymizel. Dřív se Kundera, Roth, Henry Miller, Páral a další hltali právě kvůli erotickým pasážím, dneska už si to každý pustí z porna,“ svěřil mi. Fakt je, že v roce 2011, když jsme v Reflexu s naší Bad Sex in Fiction Award začínali, mi dlouholetý vedoucí kultury Milan Tesař líčil: „Nejmenovaný kolega například dodnes se zasněným výrazem vypálí od boku čísla: 28, 174, 336, 378. Nejde o zaručený tip na Sportku, jsou to stránky Puzova Kmotra, kde je mistrovsky popsaný sex!“ Jenže ta tam je doba, kdy porevoluční erotické noviny NEI report vycházely v nákladu 400 000, protože lidi ještě dokázala vzrušit písmenka…
Je třeba na tomto místě poděkovat spisovatelům, že se nadále snaží psát o sexu krásně, neotřele, vzrušeně a vzrušivě. Kupříkladu Petr Stančík, vítěz BSA RX z roku 2021, právě vydal bibliofilii a limitku (jen 333 výtisků) v jednom, knížku s lákavým názvem Mrdotaurus. I mnozí z vás si jistě vybaví p(r)asáže z této ankety, které si hlasitě předčítali na Štědrý den nebo na silvestra, případně si je pouštěli na reflex.cz, namluvené profíky. Na bedně u nás během let nekončili jen obvyklí podezřelí typu Radky Třeštíkové, ale také držitelé literárních ocenění David Zábranský, Jan Folný, Bianca Bellová, Ondřej Macl, Elsa Aids, ba dokonce režisér Jan Svěrák!
Ovšem další dobří holubi a jiní ptáci zklamávají. Stálice našeho ocenění, Michal Viewegh, například už v úvodu své nové knížky slibuje „dramatickou erotickou scénu v prostorech mobilní toalety TOI TOI“. Člověku se udělá poněkud nevolno – úzká a smrdutá plastová kadibouda je přece posledním místem, které by rozumně uvažující jedinec využil k sexu nebo vůbec k čemukoli vyjma vyměšování… Viewegh sice erotiku píše hojně a rád, ovšem tentokrát se přímému líčení moudře vyhnul. Nejodvázanějším z celého Laškování a skalpování tak nakonec zůstane obraz, v němž třináctiletý Čestmír spolužačku „Alici objímá a líbá, ba dokonce souká ruce pod její žluté tričko“ (to „soukání rukou“ bych vážně ráda viděla – souvýskyt těchto dvou slov byl vzhledem k významu slovesa doposud nulový)…
Mnozí jiní však naštěstí neselhali.
10. místo
Sára Zeithammerová
Svatá
Naplno jsem procitla až nahá v posteli, s Bieblem nade mnou. Svlečený voněl jako čerstvě rozbalené mýdlo. Dokonce i chlupy v rozkroku mu byly cítit po levanduli. Nahou ženu viděl snad jen na pitevním stole, protože si počínal, jako by nevěděl, kde je pravá a kde levá. Jeho manželka nejspíš byla z těch, co nosí košili i při koupání. Obávala jsem se bolestí, ale když shodil spodky, věděla jsem, že zbytečně. Když Pánbůh dával, šel si můj muž dvakrát, ale Biebla jsem v sobě skoro necítila.
Biebl se ze mne svalil, námahou celý zpocený, a jak byl bledý a celý hladký, vypadal jako úhoř. A pak mne zničehonic rozpustile plácl po holém stehně.
„Já věděl, proč mám rád venkovanky. Vdejte se, Aloisie, vás je škoda.“
Osmadvacetiletá scenáristka a spisovatelka Sára Zeithammerová ťala ve svém druhém, tentokrát historickém, ale opět velmi povedeném románu Svatá do živého. Levandulového mýdlo-Biebla před očima ctěného čtenářstva verbálně kastruje hned několikráte, ten had si to zaslouží. Úhoř pohoří, ovšem sebevědomí to „odborníkovi na ženskou otázku“ neubere. Chudinka vdova Aloisie prožije v tragickém příběhu inspirovaném skutečnými událostmi tolik otřesných traumat, že se mezi nimi tristní koitus s blbem Bieblem ztratil jako jeho malé bílé cosi v jejím, eh, podbřišku.
9. místo
Eli Beneš
Všechno bude super
Líbali jsme se jen krátce, vymanil jsem se z jejího objetí a po zádech jsem jí sjížděl postupně níž, po minutě jsem z ní ty sportovní černé kraťasy prostě svlékl, neměla pod nimi nic, ani tu obvyklou černou šňůrku předstírající kalhotky, obrátila se na záda, vyholená zcela dohladka – taks to asi očekávala, viď, – dělal jsem jí to pusou a potom do ní strčil dva prsty, nešlo to zcela hladce. Zasténala. Vydržel jsem tak ještě několik minut, skopal jsem ze sebe kalhoty a přetáhl si tričko přes hlavu a zasunul se mezi její roztažené nohy, očekával jsem, že přijdou protesty jako posledně, líbali jsme se a já napínal boky stále silněji proti jejím a pořád jsem očekával její jasné ne. Přece jsme se domluvili. Dobré dva tři centimetry dole téměř nenápadně vklouzly dovnitř.
„Dřív nebo později k tomu muselo dojít,“ zašeptala, přitom ani nemrkla.
Myslí to vážně? To nemyslitelné je najednou skutečně tady… Mám to opravdu udělat? Přitlačil jsem, co jsem mohl, prostě jsem zabral boky, přitiskl se k ní, ten jednoduchý pohyb, obyčejný, jednoduchý… a vklouzl jsem do ní úplně celý. Vyjekla a začali jsme šukat.
Říkám šukat, říkám to teď, nejspíš bych to tak tehdy neoznačil, prostě jsme se začali milovat, prvních několik vteřin jsem znovu myslel jen na jedno: tak už je to tady, na tohle jsme čekali tři čtvrtě roku. A teď se to děje. Teď je to tady. Jako bych to dělal vůbec kdy poprvé.
Vklouzával jsem do Anky jemně, ale hluboko, v obyčejné poloze, prostě jen proti sobě, objímala mě a přitahovala mě za zadek a záda. V jejích doširoka rozevřených a udivených očích se zračilo překvapení, nejspíš překvapení ze sebe samé, snažil jsem se do ní vnikat co nejhlouběji a také pomalu, to silné tření mě vzrušovalo, byla těsná, což mi přišlo podivné, možná nějaké sevření z obav nebo strachu.
Podíval jsem se jí znovu do očí a zdálo se mi náhle, že jsou v nich krom toho překvapení i počátky slz. Ještě chvíli jsem dělal ty prosté pohyby, sem a tam, dovnitř a ven, pralo se to ve mně. A pak jsem, ani ne po minutě, přestal. Napadalo mě, že to dál nezvládne. Prostě jsem ho vytáhl a lehl si přímo vedle ní.
Prostě jí to svlékl, prostě zabral boky, prostě se začali milovat, prostě jen proti sobě, ty prosté pohyby, až ho prostě vytáhl. Jak prosté, milý Watsone! Eli Beneš je loňským laureátem Magnesie Litery za svou prvotinu s názvem Nepatrná ztráta osamělosti a náš žebříček díky říjnovému románu Všechno bude super navštěvuje již podruhé. Tentokrát s lexikálně chudým, leč o to zdlouhavějším popisem dosti předržené, až panické epizodky v jakémsi milostném (a zjevně nenaplněném) vztahu korporátního kreativce a jeho kolegyně. Nenechte se mýlit, autor je dobrý stylista. To jen jeho postavy jsou, odpusťte přímočarost, dva labilní lúzři. Tak, a je to venku. Stejně jako nejvíc frustrující sexuální scéna roku, kterou jako by v přímém přenosu komentoval nějaký pošramocený youtuber.
8. místo
Petra Dvořáková
Návrat
Myšlenky na sliby a přikázání byly směšně malé a bezvýznamné, jako dvě neznatelná smítka na bílém ubruse. Karininy černé vlasy tvořily kolem mě temnou clonu, její bílá prsa zářila a pohupovala se, plula přede mnou jako dvě měsíční medúzy uprostřed oceánu.
„Víš to, že připomínáš medúzy?“ zeptala jsem se docela potichu.
„To víš, že to vím,“ odpověděla Karin a já cítila i ve tmě, že se usmála.
Potom objala stehny pevně mé boky, v tom sevření jsem si nebyla jistá, jestli její kůže pálí, nebo chladí. Jemně se o mě hladila rozkrokem, s každým pohybem jsem nasávala její vůně jak chomáčky růžové cukrové vaty. Zhluboka dýchala a v tom dechu se ozýval jako ozvěna bzukot splašeného roje. Dovolovala jsem jejím prstům dotýkat se mého těla a já stejně tak okoušela to její. Hladily jsme se dlouho, medúzy v oceánu se smršťovaly a zaplavovaly nás přívaly vzrušení.
Petra Dvořáková píše už téměř dvacet let knihy pro dospělé i dětské čtenáře, získala Magnesii Literu za publicistiku i Zlatou stuhu. Kdo by od expertky na tragično, utrpení, temnotu a poruchy rozličného typu čekal, že v únorovém románu Návrat nechá dvě řeholnice, aby si za zdmi kláštera vzájemně pohrávaly se svými medúzami a nasávaly vůně jak cukrovou vatu? Holky, ta se konzumuje pusou, to jste si s něčím spletly! Těžko si též v ohňostroji zbytečných ornamentů od smítek a ubrusu po hlučný hmyz představovat smršťování prsou, ale bůhví, co se vlastně smršťovalo, když Janě medúzy připomínala Karin jako celek. Snad se lesba pod klenbou Božího domu za trest nesmrskla v liliputku!
7. místo
Jiří Pehe
Zpráva posledního člověka
Vždycky když se v Angelině probudila touha po milování, měla v obličeji takový zvláštní výraz: směs něhy a dravosti. Jako teď. Vstala, přitáhla si k sobě moji hlavu, nechala se líbat na ňadrech. Volnou rukou jsem ji hladil po zádech, pak sjel dolů.
Čekala na to. Nasedla na mě, krouživými pohyby mě vtahovala stále hlouběji do sebe. Byla jako nějaká popínavá rostlina, která mě s něhou a vášní obrůstá. Bylo to tak krásné a intenzívní, že jsem si přál, aby se čas zastavil a my tak zůstali navěky.
Když chcete ženu tak říkajíc rozpálit, nic nefunguje líp než přirovnat ji k popínavé rostlině. Schválně to při nejbližší příležitosti vyzkoušejte, pak si však nechoďte stěžovat, až dostanete květináčem po hlavě! Ještěže je Theo, hrdina nového románu politologa a komentátora Jiřího Pehe, který se snaží prorazit rovněž jako literát, patrně posledním mužem na planetě. Jinak by jej Angelina asi „s něhou a vášní“ přestala obrůstat a vrhla by se do náruče prvního člověka, který by se namanul, aby se přesvědčila, že sex skutečně nemusí vypadat takhle. Theo si při milování s Angelinou přeje, aby se čas zastavil, čtenáři Zprávy posledního člověka si zas přejí, aby čas utíkal rychleji. V knize o více než dvou stech padesáti stranách se toho totiž moc nestane: Theo se probere po blíže nespecifikované katastrofě, zjistí, že nejspíš všichni lidé vyhynuli, a protože je amatérský letec, pohybuje se po světě sem tam – a zas a znovu zjišťuje, že skutečně takřka všichni lidé vyhynuli. Jaká náhoda, že pak potká Angelinu a že se do ní zakouká a že se ona zakouká do Thea! Jen škoda, že alespoň z jejich vášnivého shledání nevykřesal Jiří Pehe něco smysluplnějšího než tuhle uslintanou scénu, která má blízko k toporným pokusům začínajících autorů popsat sex „na úrovni“. Krásné to není, intenzívní taky ne a člověk nakonec (spoiler alert) Angelině přeje, že ji autor dalších podobných scén ušetřil a nechal ji z románového světa pokojně odejít.
6. místo
Jakuba Katalpa
Úlice
Postel v ložnici jemně vrže. Peter Kurz líbá svoji ženu Anneliese na prsa. Od svatby uplynuly tři roky, a on se stále nemůže nabažit jejího těla. Na knihu rozevřenou na nočním stolku si odložil brýle. Bez nich pokaždé vidí Anneliese pouze jako rozmazanou skvrnu, ruce podobné růžovobílým kaňkám, tmavomodrou kaluž šatů, klubíčko světlých vlasů, které spadají na ramena.
Anneliesino tělo až dosud zůstávalo prázdné. Žádné dítě, ani potracené.
Této noci se to však změní.
Peter vloží do Anneliese část sebe samého a ona lehce vzdychne; služebná ve vedlejší místnosti překousne nit, smotá zašité ponožky a sáhne po dalších.
Peter Kurz se nemůže nabažit Anneliesina těla a čeští čtenáři se nemůžou nabažit románů zasazených do období druhé světové války. Nevadí přitom, že uplynulo už tak deset let od chvíle, kdy vyšlo dílo, které by pouze nepřežvýkalo to, co jsme si o tomto období mohli přečíst už stokrát. Kde není originalita, tam nastoupí vášeň! Tímto heslem se při tvorbě svého nového románu evidentně řídila etablovaná spisovatelka Jakuba Katalpa. Přepjaté Úlice jsou plné zjitřených emocí a taky sexu, který se odehrává ve všech představitelných i nepředstavitelných situacích. Při jedné obzvlášť vydatné scéně souložící sledují vlak vezoucí pracanty do lágru! Z Katalpou podávaného menu špatného, nechutného a bizarního sexu vybírám scénu, kterou perfektně vystihuje skutečnost, že na místě sexuálního vyvrcholení najdeme zašité ponožky. Bravo!
5. místo
Robert Kapal
Píseň pro Kateřinu
Jednou po setmění za hvězdami osvětlené noci jsme se milovali pod dekou přímo na pláži v proutěném koši. Na okamžik nás vyrušil nějaký vzdálený kolemjdoucí a přestali jsme se hýbat. Dívali jsme se při tom navzájem do očí, ležela pode mnou a potichu oddychovala. Okamžik klidu trval dlouho a pak jsme zase pokračovali. Všiml jsem si, že frekvence jejího dechu se postupně sladila s pravidelným rozbíjením vln o pláž, a rovnou jsem se tomuto rytmu přizpůsobil. Bum – svisssst – bum. Bum – svisssst – bum. Pořád dokola. Milovali jsme se nekonečně pomalu a dlouho pod taktovkou samotné Matky Země.
Bum – svissst – bum? To má být co? Takhle se rozbíjejí vlny o pláž, nebo se protagonista prvního románu Roberta Kapala pokouší popsat fungování zážehového motoru? Pokud vlny dělají v románovém světě „bum – svissst – bum“, buďme rádi, že zvuky plážové soulože v koši zůstaly našim smyslům skryty. Jen tedy víme, že sex s taktovkou v pazouře dirigovala Matka Země, což je přesně o jednu zbytečnou a rádobypoetickou informaci víc, než kolik bychom si přáli. Debutující autor si se svým kýčovitým příběhem Píseň pro Kateřinu, kde paradoxně okamžik trvá dlouho a ti, kdo jdou kolem, jsou vzdálení, zatím moc mediální pozornosti neužil. Snad mu to vynahradí, že se v naší anticeně vydrápal až do první pětice!
4. místo
Jiří Maršálek
Zvěsti ze světa po žití
Petr se poddá jejímu vábení, musí, už jednou podlehl. Je z masa a kostí. Cítila jeho teplo. Viděla v něm nakrátko muže. A muž může plodit. Ano, ať se třeba celé dny a týdny rozplývá v éteru, ať je roky uzavřený v neprostupné askezi pouštního mnicha, ať si třeba skutečně obcuje se skrytými a nepochopenými silami věčnosti – stačí jen na pár minut mít z něho muže, aby se všechno vyléčilo. A pro tu jednu chvíli se její tělo rozevře jako květ a přijme lačným pohybem všechno, co jeho mužnost vydá. Jedna krátká chvíle je dostatečná. Zde leží víra v cosi uchopitelného, skutečného.
I ostřílené pozorovatele špatného sexu jistě překvapí, že „muž může plodit“! A ta gradace! Nejprve se díky Jiřímu Maršálkovi dozvíme, že člověk je z masa a kostí (škoda že sem nelze umístit známý gif s šokovaným Mattem LeBlankem z Přátel, když se dozví, že spolu Chandler a Monica spí), abychom si následně četli o „éteru“, „neprostupné askezi“ a „obcování“. S jakými skrytými a nepochopenými silami věčnosti asi obcoval sám spisovatel, když do svého podivného, pomalého románu Zvěsti ze světa po žití vetkl tuto scénu? Člověka neznechutí tolik jako zběsilé soulože, které se v naší BSA objevily na předních příčkách v minulých letech, ale zanechá jej na pochybách: Co všechno asi Petrova mužnost vydala? Pokud Jiří Maršálek na tuto otázku odpoví, ideálně názornou kresbou, zvážíme v příštím čísle Reflexu errata, která jeho román posunou na stupně vítězů.
3. místo
Lucie Hřebečská
Jalová
To, co vytahuje z kalhot, mýdlo rozhodně není.
Zůstanu ležet na kraji postele na zádech, svěsím z ní před okraj hlavu a stisknu oči. Tohle nemám ráda; on ví, že to nemám ráda.
„A teď, když si konečně můžeme promluvit,“ vyrazí ze sebe, jakmile si je jist, že mu odpovím tak maximálně ‚ghh, ghghgh‘, „ti něco řeknu.“
Trvá nejmíň deset dobrých přírazů, než něco začne říkat, takže mám spoustu času, abych si uvědomila hned několik věcí – že mě bolí za krkem, že by od Pána bylo milé, kdyby se sprchoval i ráno, když ví, že mi chce udělat tohle, a že musí být rozčarovaný, opravdu rozčarovaný, jeho mužství je polotvrdé, ohýbá se a vytahává mi tváře, vymetá mi měkké patro, ale zatím neproniká hrtanem. Jsem šťastná za pár tajených nádechů, které takhle můžu ukořistit.
„Pokud si pamatuju dobře, jsi moje a já si s tebou dělám, co chci, patříš mi celá, patří mi tvoje tělo. Není to snad přesně takhle?“ syčí. A jak to říká, konečně dosáhne plné erekce, někdy se prostě potřebuje slyšet mluvit, ujistit se, že to, co se nám děje, není klam. Bolestivě se mi zaryje do krku a v ten moment musím bojovat s prvním nutkáním k dávení; kašlala bych, ale nemám jak. Po čele mi kanou slzy a sliny, Pánův šourek mi je po obličeji roztírá jako retardovaný učeň malíře pokojů.
„Takže když do prdele řeknu, že na potrat půjdeš v desátým týdnu, jak řekla doktorka, tak půjdeš přesně v desátém týdnu, ne o den dřív ani o den později. Nebo jsi úplně blbá? Nechápeš to? Víš, kolik je – deset – týdnů? Jedna-dva-tři-čtyři-pět-šest-sedm-osm-devět-deset, tolik,“ a teprve po těch odpočítaných deseti hlubokých přírazech je ochoten couvnout ze mě dost na to, abych se mohla nadechnout; ráda bych, nemít celé horní cesty dýchací slepené slinami a preejakulátem. Dávím se nasucho a on se rozhodne vyřešit to tak, že mi vrazí penis zpátky do krku dřív, než se mi skutečně navalí.
První věta citované grotesky šmrncnuté červenou knihovnou a čistokrevným pornáčem je podobný namachrovaný pubertální canc jako autorčino tvrzení „se slovy to celkem umím“ v poděkování. V té souvislosti bych moc ráda viděla ono „stisknutí očí“ z následujícího souvětí. Stejně tak bych ráda poznala autorku tohoto sebejistého, podivně šroubovaného textu, který je podobným uzlíkem nedokonalostí jako jeho protagonistka. Primitivní, línou vazbu „být šťastná/ráda za + 4. pád“ už nemůžu ani vidět, zato ty metafory! „Pánův šourek mi je (myšleno slzy a sliny; poznámka redakce) po obličeji roztírá jako retardovaný učeň malíře pokojů,“ to je naprosté nebe. Tak vzrušující, tak sexy, tak, ehm, inkluzívní! Dál se věci jeví jako dost surové znásilnění, ovšem pozor, je to (zatím) dohodnutá hra, někteří lidé to takhle mají rádi. Jen by si člověk radši vypíchl oči, než aby to četl, nebo si to dokonce představoval. Lehkonohý, extrovertní, povrchní román plný stylistické divočiny, nepravděpodobných situací a afektovaných konverzaček dvou vyšinutých jedinců – alespoň tedy z konzervativního pohledu na věc. Jemu bylo 39 a jí 26, když se seznámili. Vyvinuli si zajímavé sexuální rituály, které obnášejí sadistické a masochistické praktiky a podkládání Zuzaniných zad velkým plyšovým medvědem. Působí dost perverzně, jak dospělá žena západního světa Markovi v duchu říká Pane. Nebo taky: „Jsi normální nula, Marku, nic víc, a tvoje matka má buldočí držku.“ To jsou ty momenty, kdy Hřebečská potvrzuje, že není Valachová – ovšem její Jalová je tak jako tak těhotná opravdu bolestnou erotikou – myslím tím bolestnou i pro čtenáře. Hned po bezprecedentně brutálním, krutém a krvavém závěru vás Johanna Nejedlová z organizace Konsent v první sentenci doslovu poučí: „Dočetli jste knihu, která se zabývá jemně a citlivě několika intimními a zároveň celospolečenskými problémy…“ Slovy tuzemské klasiky: Velebnosti, jdu blejt, slovy Jalové: „Dávím se nasucho.“
2. místo
Pavel Hrnčíř
Střepy v mlíce
Poklekne nade mnou.
Na krk mi vystříkne perlový náhrdelník, lesklé bělavé krůpěje. Vezme mě do náruče a odnese na balkón. Kapky ztuhnou na prudkém mrazu a skutálejí se na chodník.
Z domu vyběhne rezavý pes, s jazykem vyplazeným na stranu, s párou u huby. Lahodné perly mu křupou mezi zuby.
Rozesmátý Sovička hýká blahem.
Zabalí mě do teplé deky a zapálí oheň v kamnech: „Ty perly ti budu nosit každý den!“
Fuj! Fuj! Imaginace autorů ve věcech sexu nezná mezí, ale zmrzlé kapky spermatu, které sežere pes? To se někdo pěkně sjel, řeklo by se. Vzhledem k tomu, v jakém kontextu se nacházíme, lze však spíše soudit, že si někdo pořádně užíval. Nebo se moc díval na porno. Těžko říct, co platí pro diplomata Pavla Hrnčíře, který po knihách pro mladší čtenáře letos vydal románový debut Střepy v mlíce. Podle Wikipedie se šedesátiletý spisovatel během své kariéry podíval mimo jiné do Libanonu, Gruzie, Kazachstánu, Senegalu či na Madagaskar. Je tedy možné, že citovaná scéna je dosud nerozšířenou praxí v jedné z výše uvedených zemí. Wikipedické heslo rovněž uvádí, že je Pavel Hrnčíř nejen diplomat a prozaik, ale také vynálezce. Třeba tedy máme co do činění s dosud nerealizovaným vynálezem, jímž se debutant zapíše do historie. Což se mu ostatně již povedlo – první román a hned druhé místo v BSA? Gratulujeme. Stříbrné medaile v redakci nemáme, ale zvažujeme, že na počest Pavla Hrnčíře budeme od příštího roku rozdávat perlové náhrdelníky z lesklých bílých krůpějí.
1. místo
Marek Technik
Melancholie
Potom jsi v tom reji zahlédl Holova nahého a myslel sis, že se ti to jen zdá. Tahle pochybnost nespočívala v odhalenosti samotné – nahého Holova už jsi viděl a ani ostatní v ten moment neprojevovali o mnoho větší míru studu. Scéna však působila absurdně, a to i ve srovnání s nadmíru surreálným průběhem celého večera, protože vysvlečený Holov měl v rozkroku slepici. Všiml sis ho jako první, ale potom, co přistoupil blíž k ohni, už nebylo pochyb – viděli to všichni: Holov si na ztopořený penis narazil živou slepici z Márova kurníku. Taras i obě děvčata přes veškerou dosavadní euforii jaksi ztratili spirit – zdálo se, že to zaskočilo i jejich vnitřní tanečníky, kteří se bryskně hleděli skrýt do svého nespecifikovaného spirituálního zázemí. Holov vydal jakýsi hluboký hrdelní zvuk a napnul pravou paži jako kněz těsně před obětním rituálem. K dodatečnému zděšení přítomných skutečně svíral čepel – v tu chvíli sis uvědomil, že jde o nabroušený zavírací nůž, kterým se v kuchyni krájí chleba; tvůj mozek však vůbec netušil, co si má s touhle zvláštní informací počít. Slepice mávala křídly a kvokala a Holov ji jednou rukou přidržoval na svém priapickém hřadle – všichni na okamžik zatajili dech a čekali, co bude. Těsně před tím, než Holov zvířeti uřezal hlavu a začal škubajícím tělem mocně přirážet jako tou nejskurilnější sexuální hračkou, jsi zaznamenal, že nikde poblíž nevidíš Máru. Pak Holov zařval ještě jednou, tentokrát se zjevnou orgasmickou modulací, a několik vteřin nato odhodil naplněný slepičí korpus kamsi do strany. (….) Zubožený zvířecí revenant mu v posmrtném běhu zkřížil cestu a narazil do jeho lýtka. Holov jej nakopl s šokující ledabylostí – jako když člověk zpracuje míč, který se k němu nedopatřením připletl. Načež zmizel ve tmě směrem k lesu.
„Priapické hřadlo!“ – „Ta nejskurilnější sexuální hračka!“ Ptáte se, co se vedlejší postavě ambiciózního nového románu pseudonymního Marka Technika stalo, že se téhle hrůzy dopustila? „Prohlásil, že je známo, že drůbež, specificky Gallus gallus, subspecies domesticus, při smrtelné křeči stahuje svalstvo konečníku, díky čemuž je sevření vnikajícího údu těsnější a zážitek tak získává na kvalitě.“ Pecka, díky, určitě nevyzkoušíme. S erotikou se v Melancholii vůbec zachází dost utilitárně: Milenu například „její libido nikdy nezradí: vykouří skvěle ptáka, protože je v tom opravdu dobrá, nechá se geniálně vylízat, pořádně si zamrdá – umí si to užít“. „To, o co jí běží, je zapomnění; dostat se ze sebe, prostě a jednoduše vyšukat mozek z hlavy.“ Pokud budeme muset Mileninu medicínu aplikovat, abychom zapomněli na citované scény a na strašnou duchamornost rozvleklých filozofujících pasáží Melancholie, pánbu s námi. Co nejupřímněji ovšem letošnímu laureátovi blahopřejeme a zveme tímto Marka Technika na obídek – nadívanou sváteční slepici na paprice.
