Jágr o víře, sobectví, dětech i loučení. Kniha nejslavnějšího českého sportovce vznikala třináct let
Nová kniha Jaromír Jágr JÁ68 má více než pět set stran, vznikala třináct dlouhých let a samotný příběh jejího napsání by vydal na román. Společně se slavným hokejovým útočníkem ji napsali dva sportovní novináři: Lukáš Tomek a Zdeněk Janda. A snímky přispěla i dvorní fotografka Reflexu Nguyen Phuong Thao. Proč věděl, že bude nejlepší? Proč je víra jako mýdlo na duši? A proč vydal autobiografickou knihu? Tady to Jaromír Jágr, nejslavnější český sportovec a druhý nejproduktivnější hráč v historii NHL, vysvětluje.
O mentálním nastavení
„Jsou lidi, kteří sní o tom, že chtějí být nejlepší. Já to měl jinak. Ono je to těžko popsatelný, ale já víceméně byl přesvědčený, že to tak bude. Prostě jsem se choval tak, že k tomu dojde. Nemůžu říct, že to bylo dané dopředu, protože by všichni kroutili hlavou, co to povídám za nesmysly. Ale měl jsem pocit, že všechno k tomu směřuje. Jako by někdo nade mnou držel ochrannou ruku. Protože co já si dovolil… Za normálních okolností jsem mohl skončit na farmě. Jiným by se to stalo. Mně ne. Když se mě někdo v mládí zeptal, normálně jsem odpověděl, že chci být nejlepší. Ale to není, že bych machroval. Já o tom prostě nepochyboval. Ani jsem nepřemýšlel, co říkám. Šlo to ze mě přirozeně.“
O svém chování
„Jestli jsem byl sobec? Otázkou je, co to znamená. Je třeba to oddělit od života. Když je v autobusu volná sedačka, necháš ji pro někoho staršího. Na ledě je to jiný. Tam nemůžeš dávat někomu přednost. Možná jsem na kluky v týmu byl drsnej. Ale já byl lídr, kapitán, na mně všechno stálo. Byl jsem zodpovědný za tým. Koho zkritizovali, když jsme prohráli? Mě. Věděl jsem, že pokud nebudu hrát dobře, je menší šance, že uspějeme. Takže jsem potřeboval mít podmínky. A někdy jsem si diktoval. Protože jsem věděl, že budu první, na koho se ukáže, když nebudeme vyhrávat.“
O víře jako mýdlu
„Dá se říct, že ovlivnila celý můj život. Víra je dar pro všechny, ale ne každý ho najde a přijme. Je to návod, jak žít šťastně a bez problémů. Já ani nemůžu říct, že je to pro mě víra, pro mě je to daná věc. Když mi někdo řekne, jestli věřím, já mu řeknu: Ne, nevěřím, protože jsem si stoprocentně jistý. I díky různým zkušenostem a pocitům a znamením. Víra ti zjednoduší život. Pro mě je to jako GPS, která tě vede tou nejsnazší a nejkratší cestou k cíli. Ale zase záleží na tobě. Jestli chceš jet do Brna přes Litvínov, jeď si. Ale já radši pojedu po D1, abych se tam dostal co nejrychleji. Víra je mýdlo pro duši, to je takové moje přirovnání. Lidé se ptají, jak je možný, že mi pomáhá, když si něco opakuju. Nebo když čtu z bible. Sám nevím a přemýšlím, jak je to možný. Nebo proč, když jdu na přijímání, cítím se o deset kilo lehčí. Ale stoprocentně vím, že to tak funguje.“
O klíčových radách od táty
„Když nad tím přemýšlím, mám pocit, že mě táta připravoval na to, jak to v životě chodí. Vždycky mi říkal: ,Nikdy nikomu nevěř.‘ I proto, než si někoho připustím k tělu, musím mu stoprocentně důvěřovat. Nejdřív si ho tisíckrát vyzkouším. Vím, že když tě někdo zklame v drobnostech, zklame tě i ve velkých, zásadních věcech. Někdy je to tak, že někoho nechám žít s pocitem, že mě očural. Protože mi ani nestojí za to, abych mu to vyvracel a říkal, že to tak není. Jen ať si to užije… Tím se nedostanu do situace, abych řešil zbytečnosti. Nemám to zapotřebí. Orel taky přece nechytá mouchy, ne?“
O založení rodiny
„Všichni budou říkat, že už je pozdě. Ale já si nemyslím. Nikdo nemůže říct, jak dlouho tady na světě bude. Já prostě nemám pocit, že by bylo pozdě. A já jsem většinou v životě dal na svoje pocity. Ostatní by v mých letech panikařili. Já nepochybuju, že bych jednou rodinu mohl mít. Proč? V mých letech? Možná je to pro někoho zvláštní. Ale je to stejný, jako jsem stejně nepochyboval, že budu nejlepší na světě. Necítím, že by mě tlačil čas. Ten nastane, až dostanu nějaké znamení. Zatím k tomu nedošlo.“
O (ne)loučení
„Není potřeba, aby se někde ohlašovalo, že jsem skončil. Prostě postupně zmizím. O tom přece nikdo nemusí vědět. Stejně nemám rád oslavy a oficiální ukončování… Netoužím ani po nějaké exhibici nebo velké tečce, jak se říká. Nemám to rád. Připadá mi, že je to divadlo. Chápu pohřby, to je opravdu rozloučení. Ale pokud jde o zaměstnání? Nebo kariéru? Ne, tohle mě neláká. To platí i v případě, když hraju. Chci, aby do mě všichni šli. A ne, aby kolem mě jenom projížděli z respektu. To bych nesnesl.“
O penězích a zlu
„Nikdy jsem nehrál pro peníze. To ani nejde. Protože peníze, sláva, úspěchy, ženy, to jsou vlastně věci, které tě odrazují od toho, abys neustále tomu, co děláš, obětoval všechno. Je to zvláštní: čím jsi lepší, tím víc zla přitahuješ. A věcí, které tě odrazují od tvrdé práce. Je to začarovaný kruh. Člověk se navíc zlepšuje díky porážkám a neúspěchům. Jedině tak si to potom uvědomí. A asi to tak má být, protože kdyby se ti ve všem a vždycky dařilo, zapomeneš na to, kdo tě stvořil. Najednou si myslíš, že všechno zvládneš sám. Takže ono je někdy nejlepší padnout na zadek a být na dně. Zjistíš, že to bylo nejlepší, co se mohlo stát. Ne každý to chce zažít, ale s tím přichází ohromný dar a síla. A to vidíš i u léčitelů. Kdo to vlastně je? Někdo, kdo má dar energie. Teplo. A většinou jsou to lidi, kteří sami byli na hraně života a smrti. Aby přežili, jejich tělo muselo nabrat veškerou sílu a otevřít kanály pro energii. Potom už zůstanou otevřené.“
O smyslu knihy JÁ68
„Vydal jsem ji, aby byla především inspirací. Člověk nemusí jít do života s tím, že má rozdaný nejlepší karty. Můžete prožít krásný život i s kartami, které by většina lidí zahodila. Stejně můžete vyhrát. Navíc bych byl rád, aby si lidi uvědomili, že i někdo, o kom se říká, že je idol nebo legenda, by bez Boha a vyšší síly absolutně ničeho nedosáhl. Základ úspěchu je právě vyšší síla a obětavost mých rodičů. Já na tom úspěchu mám vlastně minimální podíl. Já vylízávám všechnu smetanu a úspěch za ně. Za moje rodiče. Ale aspoň si to uvědomuji. A byl bych rád, aby si to uvědomili i všichni ostatní.“
