Ženy připravují chlebíčky, zatímco pánové tvorstva rokují o politice? Ani náhodou, říká Marta Dzido
Jakou roli hrály Polky, Češky a Slovenky v protikomunistické opozici 1968–1989? Kdo byly odvážné signatářky Charty 77 a jak se ženy zasloužily o vznik polského hnutí Solidarita? V rámci Týdne svobody si dnes a zítra, ale nejen tehdy, připomeneme debatou, výstavou a projekcí zásadního dokumentu Marty Dzido a Piotra Śliwowského s názvem Solidarita podle žen pozapomenuté osudy hrdinek tří sousedních národů. I o nich jsme hovořily se spisovatelkou a režisérkou MARTOU DZIDO (44); rozhovor o její v češtině právě vydané povídkové knize Babí léto přineseme v některém ze zimních čísel Reflexu.
Ve středu 12. listopadu od sedmi večer v pražské Knihovně Václava Havla povedete se socioložkami Marcelou Linkovou a Oľgou Gyárfášovou debatu Zmizely? O ženách v polské a československé protikomunistické opozici. Je s ní spojena putovní panelová výstava Každodenní odvaha. Polky, Češky a Slovenky v protikomunistické opozici 1968–1989 v pražském Paláci Metro, která potrvá potrvá do 15. prosince a jejíž jste kurátorkou. Lišila se situace žen a mužů v disentu?
Nikoli, bojovali bok po boku a ženy tvořily významnou součást disentu. V historii obecně však zůstaly téměř nezaznamenané, což je odvěkým břemenem nejen školního dějepisu. Víme o tom, že byly disidentky a politické aktivistky vězněné, že jim tajná policie velmi škodila během různých domovních prohlídek a výslechů, že riskovaly naprosto všechno. A ačkoli se v Polsku mnohé podílely na transformaci komunistického režimu v demokratický, v politice nakonec z organizátorek stávky v gdaňských loděnicích, členek Solidarity a dalších protirežimních aktivistek po roce 1989 zůstalo jen velmi málo.
Několik z nich emigrovalo, některé šly do důchodu, jiné se podílely na budování veřejné sféry v demokracii kupříkladu vedením výchovných a vzdělávacích institucí, ale do vrcholných funkcí nebo do sněmovny jich skutečně zamířilo jen pár. A nebylo to jen tím, že byly třeba matkami osmi dětí a květinářkami jako někdejší polská první dáma Danuta Wałęsová.
Je to nesmírná škoda, přitom měly mnohé potenciál vést a dobrou politickou intuici. Ale u vyjednávacích kulatých stolů v roce 1989 ženy neseděly. Zřejmě se necítily dost pevné v kramflecích na to, aby se z mistrové staly ministryní.
To se dozvědí i diváci, kteří dorazí ve čtvrtek 13. listopadu na projekci vašeho dokumentu Solidarita podle žen do pražské Ústřední knihovny, přesněji do Malého sálu. V závěru více než stominutového snímku, který jste natočila s Piotrem Śliwowským, nasvěcujete na dobových černobílých fotografiích jednotlivé disidentky a představujete jejich roli před revolucí a po ní…
V tradiční a konzervativní zemi prostě ženy typicky neměly být vidět na veřejnosti, patřila jim soukromá sféra. Ten narativ, ten způsob převyprávění dějin, přece dobře známe – muži jsou vůdci a hrdinové, ženy se krčí v jejich stínu. Muži jsou vzorem všem, ženy připravují chlebíčky a nalévají čaj, zatímco pánové tvorstva rokují o politice. Bylo to tak? Rozhodně ne. Ale je fakt, že když se debata rozběhne a začnou se rozdílet úkoly, některé ženy prostě odcházejí domů hlídat děti, někdo to udělat musí...
Ve vašem případě to dělal tatínek, to on byl s vámi na mateřské dovolené, zatímco vaše maminka pracovala.
Naši ovšem součástí disentu nebyli a je fakt, že tátovi spolupracovníci i spolupracovnice si ťukali na čelo. Tehdy, v roce 1981, to byla v Polsku věc zcela nevídaná, aby šel muž na mateřskou a staral se a vrátil se do fabriky až za rok za dva. Ale zpět k ženám protikomunistického odboje: můžeme o jejich roli točit filmy, psát knihy a připravovat výstavy, prostě jejich zásluhy a podíl reflektovat zpětně. Bojovaly za naši svobodu, prošlapaly nám cestu – musím znát jejich jména, když jsem díky jejich ctnostem vyrostla. Víte, jak se vlastně roku 1980 zrodila Solidarita? Díky čtveřici žen, které na stávkující dělníky křičely: „Nekončete stávku po třech dnech, prosím, vždyť musíme za svobodu projevu bojovat dál! Neodcházejte domů!” Jen díky těm ženám stávka nakonec trvala dva týdny a stávkující se dohodli s komunistickou vládou. Vzniklo hnutí Solidarita a jeho požadavky z konce srpna – mimo jiné na bytovou výstavbu, delší mateřskou dovolenou nebo sobotní pracovní volno. Ty ženy se jmenovaly Anna Walentynowicz, Ewa Ossowska, Henryka Krzywonos a Alina Pienkowska. Bez nich by ke změnám nedošlo. Nebyl tu jen Lech Wałęsa a nebyl tu jen Václav Havel; pojďme si to společně připomenout.
