(Auto)portrét šedesátiletého šamana Hollywoodu Charlieho Sheena je zábavná jízda, která se vyhýbá pochybám
Po dokumentu Pamela: Příběh lásky (2023) o blond ikoně Pamele Anderson vydává Netflix další portrét herce, který se do srdcí publika zapsal nejen svými výkony před kamerou, ale i jistou životní naivitou a autenticitou. Oba snímky sázejí spíš na intimitu než objektivitu a podle vysokých hodnocení z diváckých databází jim to vychází.
Charlie sedí jako chlapík odvedle v obyčejném americkém „dineru“, na kterém si pochvaluje, že v něm máte svoje vždycky jisté. K přátelskému „pokecu“ s ním sledujeme ilustrativní, až „memovité“ výstřižky z jeho filmů nebo doprovodné záběry z televizní i domácí kamery.
„Ano, už sedm let. Doufám, že až se tenhle dokument bude vysílat, bude to pořád pravda,“ odpovídá na otázku, zda je momentálně střízlivý. Upíjí z bílého hrnku a před ním stojí červená a žlutá plastová nádoba, ve kterých všichni vědí, co je – kečup a hořčice.
Fénix z popela
Začíná historkou, jak si opilý sedl ke kniplu dopravního letadla, protože pilot byl jeho fanouškem. Kapitán na chvíli vypnul autopilota a Charlie si trochu zařídil. Na chvíli dostal závrať z toho, co by mohl v příští chvíli udělat, naštěstí kapitán autopilota zase brzy nahodil.
Žil život Forresta Gumpa, který však své možnosti využíval často destruktivním způsobem. A hodně se tím bavil. „Každého jiného by to množství drog zabilo. Charlieho biologie je z jiného světa,“ říká v dokumentu pomalu a důrazně jako indiánský náčelník jeho kamarád z dětství Sean Penn, o kterém bylo naposledy slyšet, když v roce 2023 vypustil svůj dokument Superpower z cesty na napadenou Ukrajinu. Kouří starosvětskou cigaretu, Charlie už jen vapuje.
Když Sheena srovnáme s jiným hereckým troublemakerem, nedávno zesnulým Matthewem Perrym z Přátel, musíme dát Pennovi za pravdu. Po vystřízlivění se mu na tváři neusadil zahořklý výraz. Na svůj věk, minulost a to, že mu v žilách koluje virus HIV, vypadá i funguje skvěle, i když z užívání mu zůstal poněkud vytřeštěný výraz.
V tříhodinovém dokumentu režiséra Andrewa Renziho Alias Charlie Sheen (v originále aka Charlie Sheen) se kaje za to, jak ublížil svým blízkým, ale žádné přelomové přiznání se nekoná. Vyjma toho, že spal s muži.
Divoký západ dětství
Charlie se narodil v New Yorku v září 1965, ale vyrůstal v losangeleské části Malibu, která tehdy byla ještě idylická. V dokumentu vystupuje jeho bratr, herec Ramon Estévez. Známějším bratrem je herec Emilio Estévez, který však účast, stejně jako otec, rovněž slavný herec, Martin Sheen odmítl. Charlie pro to vyjadřuje pochopení.
Martin Sheen je synem španělského otce a irské matky. Původně se jmenoval Ramon Estévez, ale kvůli tehdejší diskriminaci Hispánců zvolil pseudonym, aby se snáze dostal k filmovým rolím. Po svých synech pak chtěl, aby už volili své skutečné jméno. Všichni mu vyhověli až na Charlieho. Jeho skutečné jméno zní Carlos Estévez.
Bratři se od dětství bavili tím, že točili filmy na devítimilimetrový pásek. Od té doby, co je otec vzal na natáčení válečného snímku Apocalypse Now (1979), se stala jejich hlavním motivem smrt zastřelením. Sledujeme efektní pády k zemi a stříkající napodobeniny krve.
Natáčel s nimi také Sean Penn, který v osmdesátých letech chodil s Madonnou a kamarádil se spisovatelem Charlesem Bukowským, který chtěl, aby ho hrál ve filmu Barfly (1987) místo Mickeyho Rourka. Dalším kamarádem byl Nicholas Cage, který s Sheenem sdílel smysl pro exces.
Cesta k sitcomu
Sheen vykládá, jak se Cage při jednom „párty letu“ zmocnil palubního telefonu, ohlásil se jako kapitán a řekl, že je mu špatně a ztrácí kontrolu nad letadlem. Když policisté po přistání seznali, že jsou to ti slavní herci, nechali je jít. To už byl Charlie hvězdou – v roce 1986 ho proslavila hlavní role ve válečném filmu režiséra Olivera Stonea Četa.
Říká se, že Sheenovi seděla výhradně spolupráce s podobně svérázným Stonem, později už rozvíjel spíše svou roli bouřliváka než charakterního herce. Kromě dvoudílné parodie Žhavé výstřely zaznamenal největší úspěch v sitcomech Všichni starostovi muži (1996‒2002), kde vystřídal Michaela J. Foxe, u nějž se projevila Parkinsonova nemoc, a Dva a půl chlapa (2003‒2015), kde už tvůrci pracovali i s jeho zákulisní image a kde musel být posléze vystřídán Ashtonem Kutcherem.
Sheen se vezl na drogách, které způsobují tu nejhorší závislost – opioidech, kokainu a jeho potentnější kuřácké formě cracku, nikotinu i alkoholu. Do toho se ve svém posledním divokém období ládoval také testosteronem. Právě pověst (ne)napravitelného pařmena nejspíš přitáhne i většinu zájemců k přítomnému dokumentu, ve kterém Charlie jen potvrzuje své proslulé heslo „winning“, které si nechal vytetovat na zápěstí. Přes své (eska)pády nadále vyhrává.
Všechny starostovy ženy
V Sheenově podání všechny jeho peripetie vypadají jako bláznivá komedie typu Pařby ve Vegas, jež však byla pro všechny zúčastněné spíše hororem. Se svými svědectvími přicházejí bývalé manželky. Herečka Denise Richards mluví o souznění, ale i o jeho násilnických sklonech. Přes jeho řádění ji prý dostal jen smysl pro humor. Na závěr v slzách pointuje, že ho stále miluje.
O domácím násilí vypovídá také druhá manželka, herečka Brooke Mueller. Posloucháme její dobový telefonát na policii. Obvinění později stáhla s tím, že nemohla vědět, co se opravdu stalo, protože sama byla pod vlivem drog. Dnes jsou oba přáteli. Zmíněno je také Sheenovo postřelení snoubenky Kelly Preston, která z toho také nedělala vědu.
Sheen v dokumentu uvádí, že o panictví ho v patnácti letech připravila prodejná žena, a přes obrazovku jí posílá poděkování. Služeb prostitutek využíval celý život. Dokumentaristé pozvali jeho dvorní kuplířku Heidi Fleiss, která v devadesátkách dodávala ženy hollywoodské smetánce.
V domě plném exotických ptáků Fleiss vypovídá, že Sheen je „crybaby“, zbabělec, protože v roce 1997 ji pod hrozbou vězení udal vyšetřovatelům poté, co jeho jméno našli na zabaveném šeku. Byla odsouzena na sedm a půl roku. Na svou obhajobu Sheen říká, že vyšetřovatelé mu řekli, že šlo hlavně o neplacení daní. A to byl přece její problém.
Cítíte se vinen?
Charlieho hříchy mládí jsou ústy svědků většinou omlouvány tím, že byl závislý na drogách, které přece mění charakter člověka. Musíme věřit jeho verzi, že obvinění ze znásilnění třináctiletého Coreyho Haima, kterého se měl dopustit při natáčení filmu Lucas v roce 1985, je kompletně vyfabrikované. Divák naučený věřit obětem je na rozpacích.
Sheen rovněž odmítá obvinění ze zatajování své HIV pozitivity sexuálním partnerkám. Na umlčení těchto obvinění přitom v minulosti vynaložil přes deset miliónů dolarů. Hodně medializovaná byla třeba stížnost pornoherečky Bree Olson, kterou však dokumentaristé k účasti neoslovili.
V dokumentu není zmíněno ani domácí násilí, kterého se měl v Charlieho dětství dopouštět otec Martin Sheen. Atmosféra je přátelská, nekonfrontační, rodinná. Bratr Ramon říká, že rodina Charlieho vždycky milovala a stála za ním.
Divák se seznamuje také s patnáctiletým synem Bobem, jedním z dvojčat, které má Charlie s Brooke Mueller. Bob s Charliem momentálně žije a režii ukazuje „nenávistné“ vzkazy, které mu otec lepí třeba na rozpitou láhev, kterou syn otevřel, a jinou přitom nechal nedopitou.
„Tyhle věci ho dovádějí k šílenství,“ říká Bob s úsměvem. Z pěti Sheenových dětí v dokumentu vystupuje také dcera Lola, již má herec s Denise Richards. Lola spokojeně říká, že s tátou jednou za tři týdny zajdou na smoothie.
Stockholmský syndrom?
Co se týče skandálních odhalení, Sheen říká, že kouření cracku u něj způsobovalo hypersexualitu. Obrátil prý menu a zjistil, že je tam ještě spousta netušených možností. Poprvé veřejně přiznává sex s muži, ale také blíže nespecifikované „šílené“ praktiky. „Určitě se teď někdo vynoří s nějakou historkou a já jim říkám: jen do toho!“ směje se. Od užívání cracku ho prý zachránil obézní kamarád-dealer tím, že mu míchal čím dál slabší dávky.
Vypráví také jeho přihrávač z Dvou a půl chlapa Jon Cryer, který ve své zpovědi v zásadě neopouští seriálovou roli Alana Harpera. Stěžuje si, že jeho živobytí záviselo na nevypočitatelném člověku, který navíc dostával třikrát větší honorář. Jinak ale zůstává ke kolegovi loajální, jako by pořád bydlel v jeho domě. Všichni kolem Sheena jako by trpěli stockholmským syndromem a nechtěli se ho dotknout. Zřejmě jim všechny újmy dokázal vynahradit.
Dokument jako karikatura
Po vyhození z Dva a půl chlapa v roce 2011, kde ke konci dostával dva miliony dolarů za epizodu, se Sheen vydal na konfesijní stand-up turné po Státech s názvem Porážka není možnost. Šlo o zoologickou prezentaci zdrogovaného bad boye, který měl v té době nejsledovanější profil na Twitteru.
„They ask me if I’m bipolar. I tell them that I’m bi-winning,“ říká svou slavnou hlášku ve scéně připomínající bombastický závěr prvního dílu filmu Joker. Ohledně této akce projevuje v dokumentu ojedinělý stud. Uvědomuje si, že veřejným sebezostouzením ubližoval také svým blízkým. Třeba Lole, která ve škole musela čelit posměchu.
V průběhu dokumentu se denní světlo v „dineru“ změní na noční, takže vzniká přirozený pocit, že je čas jít. U Netflix dokumentů se většinou setkáváme buď s apologetickým, nebo žalujícím přístupem, čímž streamovací platforma kopíruje dynamiku sociálních sítí. Buď cílí na fanoušky, nebo na hejtry, málokdy komplexně vystínuje celý obrázek. V Alias Charlie Sheen trochu chybí pověstných pět minut pro Hitlera. Anebo Hitler mluvil celou dobu?
