Na návštěvě u Sofie Švejdové: Exploze podnětů, vjemů a vlivů, nebo estetický i tematický řád?
Nosná zeď, zatím největší sólová výstava malířky Sofie Švejdové (*1990), je nejnovějším potvrzením toho, že české výtvarné prostředí získalo v Galerii Františka Drtikola v Příbrami další výrazný galerijní prostor financovaný z veřejných prostředků. Stačí zmínit jen několik z umělců, jejichž tvorbu galerie představila pod vedením nové ředitelky Magdy Daniel – instituci převzala začátkem minulého roku – v historických prostorách místního zámku. Vedle zavedených jmen (Ivan Pinkava, Petr Nikl nebo Václav Jirásek) se dramaturgie vydává směrem k výrazným osobnostem nastupující generace, kam vedle zmíněné Sofie Švejdové rozhodně patří třeba i dvaatřicetiletý výtvarník Andros Foros, vlastním jménem Jozef Čižmár.
Základem výrazné většiny obrazů Sofie Švejdové, která vystudovala pražskou UMPRUM v letech 2008 až 2014 v ateliérech Stanislava Diviše a Jiřího Černického, jsou dynamické barevné kombinace. Autorčině tvorbě zpravidla dominovaly abstraktní kompozice, důsledně malované pastózní technikou; Švejdová barvy nanáší přímo prsty. V poslední době její plátna zaplňují konkrétní až banální domácí výjevy, jako nepořádek v koupelně nebo pes stočený v rohu pod poličkou. Autorka tyto motivy vysvětluje loučením s vysněným bytím na pražské Babě.
Někde tam lze také hledat i název výstavy Nosná zeď, který Daniel se Švejdovou vysvětlují jako metaforický „obraz stability, základní struktury nebo pevného rámce nesoucího život, etiku a existenci“. Potud citace z kurátorského textu. Ale platí též, že Nosná zeď je v tomto případě i záznamem procesu možného přerodu od abstraktního expresionismu k realističtější malbě. A Nosnou zeď lze také chápat jako obří historizující nosič, který unese i zdánlivou rozšířenost technik a stylů, od klasických závěsných obrazů po velkou stěnu sytě zaplněnou oleji na papíře, kterým umělkyně říká „plakátová tvorba“.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
