Chtěli jsme dnešním dětem dát příběh Pyšné princezny formou, kterou zvládnou, říká koproducent animované verze pohádky
Animační a postprodukční společnost PFX se podílí na velkých hollywoodských projektech, jako je seriál Stranger Things nebo velkofilm Napoleon, v českém prostředí patří mezi největší. Zároveň je podepsaná pod animovanou verzí klasické pohádky Pyšná princezna, která měla premiéru loni v listopadu, a teď do kin posílá další celovečerní animák Hokus pokus Diplodokus o dinosaurovi z kresleného komiksu, jenž musí zachránit své rodiče před vygumováním. Generální ředitel PFX Group JIŘÍ MIKA (45), který společnost před dvanácti lety spoluzakládal, mluví o poměrech v tuzemské animaci i o tom, jaké je „sahat na klasiku“.
Dá se říct, že práce pro hollywoodská studia pomáhá subvencovat projekty, jako je Pyšná princezna nebo Hokus pokus Diplodokus?
Částečně ano, peníze máme hlavně z tvorby reklam a vizuálních efektů pro zahraniční projekty. Věnujeme se několika odvětvím zároveň a každé z nich má nějakou sinusoidu v tom, jak přicházejí projekty; je to zkrátka projektová nebo zakázková výroba. Tenhle postup nám pomáhá udržovat si stabilitu a spolupracovníky. Naše strategie spočívá v tom, že se nevěnujeme pouze velkým zahraničním projektům, ale chceme podporovat i lokální filmový průmysl.
PFX patří u nás k největším hráčům. Kolik má lidí?
Součást naší strategie je i rozšiřovat se do okolních zemí, takže kromě Česka a Slovenska působíme v Polsku, Německu a Rakousku. Celkem to bude okolo 350 lidí. Děláme animaci, zmíněné reklamy, vizuální efekty pro filmy a seriály a postprodukci. Co do počtu lidí jsme v tuzemské animaci asi největší studio, ale nejsme rozhodně jediní. Kromě Pyšné princezny a Diplodoka v polovině letošního roku dokončíme ještě česko-německo-kanadskou koprodukci The Last Whale Singer, která půjde do českých kin za rok. Vyráběli jsme teď tři celovečerní animované filmy částečně najednou, což je velké sousto.
Funguje na mezinárodních koprodukcích nějaké tření mezi různými estetikami a způsoby práce?
Diplodoka, což je česko-polsko-slovenská koprodukce, do výroby krásně připravil velmi silný kreativní tým převážně z Polska, i když jsme se kreativní složky samozřejmě taky nějak účastnili. Byla to moc fajn spolupráce a česká strana si ji velmi užívala, ale obecně platí, že koprodukce bývají náročné. Každý koproducent musí udělat svůj kus práce za svůj rozpočet a vždycky se objeví nějaké rozhraní, kdy není jasné, jestli má konkrétní věc ve výrobním workflow dělat ta, či ona strana. Pokud koproducenti nejsou ochotní dělat kompromisy za nějakým vyšším cílem, může to být velmi těžké. Jde o práci, která bývá během na dlouhou trať, takže jste s koproducentem v intenzívním kontaktu třeba pět let, což může být velmi nepříjemné. V Evropě se koprodukce hodně podporují, ale znám spoustu studií, která spolu už nikdy pracovat nebudou.
To nezní úplně idylicky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
