Kresby a ilustrace Václava Karla známe všichni. Jeho jméno si ale vybaví málokdo
Před 55 lety zemřel český malíř a ilustrátor Václav Karel. Jméno vám možná nic neřekne, jeho kresby a malby ale zná doslova každý Čech, který někdy otevřel slabikář nebo knihu pohádek. K tvorbě pro děti přivedla Václava Karla tragická událost.
Stačilo málo a jméno Václav Karel mohlo v dějinách českého umění znít stejně výrazně jako Jan Zrzavý, Josef Lada, Cyril Bouda nebo Josef Sudek. Všichni jmenovaní byli Karlovými přáteli, obdivovateli a spolužáky ze studií. Do života Václava Karla ale častokrát zasahoval osud a dokázal k němu být velmi nemilosrdný.
Studia
Nešťastné náhody pronásledovaly budoucího výtvarníka už za mládí. Narodil se v roce 1902 a dětství prožil v Dobříši, v krásném prostředí údolí Berounky protékající Plaskou vrchovinou. Jako malý kluk ale prodělal těžký úraz, který způsobil trvalé tělesné postižení. Stranil se proto lidí a zvyk skrývat se před veřejností v něm zůstal po zbytek života. Existuje jen málo jeho fotografií a stýkal se většinou jen s nejbližšími přáteli.
Talent pro výtvarné umění projevoval Václav Karel už za studií v Bechyni u malíře a keramika Bohumila Dobiáše. Ve vzdělání pokračoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliérech Václava Maška a Františka Kysely a poté na Akademii výtvarných umění, kde ho vyučoval Max Švabinský a grafik Tavík František Šimon. Mladý výtvarník projevoval nadání ve všech oborech a technikách. Byl brilantní kreslíř i malíř, dokázal stejně krásně ztvárnit portréty, zátiší i své oblíbené krajinky plné poetických až pohádkových detailů. Jako grafik zvládal náročné techniky leptu, dřevorytu i barevné litografie. Výtvarní kritici ho někdy přirovnávají k jeho vzoru Mikoláši Alšovi, který – slovy Adolfa Branalda – „stával na lešení a tvořil fresky a pak šel domů a kreslil žabičky do slabikáře.“
Praha a úspěchy
Po návratu ze stipendijního pobytu v Paříži Václav Karel rychle zapadl do meziválečné umělecké elity. Vystavovat začal se sdružením západočeských výtvarníků, zanedlouho se ale přesunul do Prahy. Stal se členem Umělecké besedy, mezi jeho kamarády a kolegy patřili výtvarníci jako Jan Zrzavý, Josef Lada, Václav Bartovský a Cyril Bouda. Přátelil se i s hudebními skladateli, spisovateli, herci a fotografy. Pevné přátelství ho pojilo s Josefem Sudkem, kterému dovolil fotit rozpracovaná díla v ateliéru v domě nad Palackého (dnes Rašínovým) nábřežím, kde dnes stojí Tančící dům. Jeho výstavy sklízely úspěchy, o obrazy a grafiky byl velký zájem a šťastné období prožíval i v osobním životě. Oženil se a narodila se mu dcera. Pak ale přišla válka a s ní další rána osudu.
Osudový okamžik
Okupaci prožil Václav Karel poměrně klidně ve svém milovaném ateliéru. Na samém konci války v únoru 1945 došlo k chybě v navigaci amerických bombardérů. Namísto na Drážďany vypustilo 62 letounů 150 tun trhavých a zápalných bomb na centrum Prahy. Zasažen byl široký pás od Smíchovského nádraží až po Vršovice a Pankrác. Největší škody napáchaly výbuchy v okolí Karlova náměstí. Poničily Emauzský klášter, zabily desítky Pražanů, včetně malé dcerky Josefa Lady, a srovnaly se zemí řadu obytných domů. V jednom z nich měl byt i ateliér Václav Karel. On i jeho rodina vyvázli s holými životy. Veškeré jeho dílo lehlo popelem. Rozpracované obrazy, archivy skic a poznámek a zápisníků byly nenávratně ztraceny. Vše, co zbylo, bylo několik fotografií pořízených nedlouho před neštěstím Josefem Sudkem.
Nejistoty poválečné doby a nástup komunismu malířovy nesnáze ještě prohloubily. Přestěhoval se na Letnou a nový ateliér si našel v domě přímo naproti Akademie výtvarných umění. Sdílel ho s komunitou výtvarníků, jako byl Václav Boštík, Jiří John, Václav Bartovský a Adriena Šimotová. Mladí umělci se snažili do české scény vnášet moderní a avantgardní směry. Karel ale na experimentální tvorbu neměl čas ani peníze. Aby uživil rodinu, začal se věnovat ilustracím.
Od obrazů ke kresbám
„Neznám pohádku, ke které by nevznikl obrázek mého tchána,“ napsal v anotaci výstavy Václav KAREL malíř známý – neznámý Karlův zeť Jiří Jón. Ani trochu přitom nepřeháněl. K ilustracím se Václav Karel dostal už před válkou ještě během svého působení v Plzni. Pro zdejší Kroužek bibliofilů a přátel grafiky vytvořil dřevoryty pro knihy Marie Majerové a jeho ilustrace se objevily v řadě dalších knih. Ve 40. letech se ilustrace staly hlavním zdrojem obživy i způsobem výtvarného vyjádření. Jejich směr určilo zaměstnání v redakci časopisu Mateřídouška a spolupráce se Státním nakladatelstvím dětské knihy a Státním pedagogickým nakladatelstvím. Karlovy kresby doprovázely dětské časopisy, učebnice, slabikáře, leporela, výukové obrazy. Ilustroval pohádkové sbírky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena, knihy Jany Nerudy, Josefa Václava Sládka, Josefa Kožíška, Máchův Máj, Erbenovu Kytici i Jiráskův Poklad. Jeho tvorba doprovázela i díla zahraničních autorů, například Lovcovy zápisky Ivana Sergejeviče Turgeněva a romány Lva Nikolajeviče Tolstoje.
Kresby a ilustrace daly Václavu Karlovi existenční jistotu a možnost vystavovat po celém světě. Stal se členem Svazu českých výtvarných umělců a spolku Hollar, a měl dokonce samostatnou expozici na benátském Bienále. Množství práce a pevné uzávěrky knih a časopisů mu ale sebraly uměleckou volnost. Vlastní tvorbě se mohl věnovat prakticky jen o letních prázdninách, kdy s oblibou vyjížděl do lesů a hor a maloval v plenéru. Vytvořil však jen několik málo pláten a největším uceleným souborem byly dvě série drobných kreseb vytvářených otiskovací technikou dekalku. Stejně jako jeho ilustrace i jeho volná tvorba je plná poetických a pohádkových motivů. Výjimku tvoří jeho často zmiňovaný obraz Stromová znamení, kterým v roce 1968 tiše protestoval proti invazi sovětských vojsk. Jsou na něm znázorněny dva stromy symbolizující český a slovenský národ. Z východu se k nim slétají černí havrani okupačních armád.
Známý neznámý umělec
Václav Karel zemřel před 55 lety 28. prosince 1969 v Praze. Jeho obrazy se dochovaly v soukromých sbírkách i galeriích a čas od času se objeví v dražbách. Příhozy nedosahují zdaleka takových výšek jako v případě děl jeho současníků. Z jeho slabikářů a obrazů Živá abeceda se ale učily číst celé generace českých dětí. Ilustrace v časopisech a knihách viděly miliony čtenářů, i když samotné jméno Václav Karel málokterý zná. Sochař a blízký přítel Karel Lidický v proslovu ke Karlovým šedesátým narozeninám napsal, že ani tato skutečnost není náhodná. Vyplývá ze skromné a neokázalé povahy samotného autora.
