Dcera Karla Havlíčka Borovského měla být symbolem obrození. Stala se ale rebelkou své doby
Kolem toho názvu si představte velké uvozovky. Zdeňka Havlíčková, dcera Karla Havlíčka Borovského, se rozhodně nemínila nechat vmanipulovat do pozice „dcery národa“, ve které by naplňovala představy party plešatějících obrozenců o dobré české ženě. Alespoň tak ji líčí šestidílná minisérie z produkce CANAL+, kterou ve středu večer uvede Česká televize. Vzpurnou dívku hraje Antonie Formanová (26) a nebývale velké procento tvůrčího týmu příznačně tvoří ženy.
Tohle je úplně hollywoodská story! To se musí udělat, to by byla škoda nechat ležet! Když scenáristka Lucie Vaňková narazila na životní příběh Zdeňky Havlíčkové (1848 až 1872), věděla, že ho jen tak ležet nenechá. V osudu siroty, z níž chtěli obrozenci vytvořit symbol české kultury, ale ona si jejich „projekt“ nedala líbit, viděla příběh ženy, která hledá své autentické já a zároveň boří společenské konvence nikoliv programově, nýbrž ze své vnitřní podstaty.
Minisérie začíná v roce 1871, rok před Zdeňčinou smrtí, a události jejího života tedy velmi zhušťuje. „Třeba loterie, kterou na podporu Zdeňky uspořádali obrozenci, se odehrávala, když jí bylo čtrnáct, a její milostné aféry trvaly několik let, takhle dlouhou časovou plochu jsme pokrývat nemohli,“ vysvětluje Vaňková. „V tomhle ohledu jsme udělali určitý úkrok od reality, ale jinak se snažíme věci vyprávět přesně tak, jak se staly. Byla bych samozřejmě radši, kdyby to bylo všechno přesně, moje vnitřní Líza Simpsonová tím trpí,“ směje se scenáristka a odkazuje na postavu pedantické šprtky z animovaného seriálu Simpsonovi.
Dcera národa se ale ohlíží po jiných zahraničních seriálech: tvůrci v tiskových materiálech zmiňují například satirickou Velikou o carevně Kateřině Veliké nebo komediální Dickinson o spisovatelce Emily Dickinsonové, inspirací byl i film Marie Antoinetta. Všechna tato díla ukazují s nadhledem, stylizací a uvolněným přístupem k faktům skutečné historické osobnosti – ženy, které se pokusily postavit pravidlům společnosti ovládané muži. „Marie Antoinetta nás inspirovala hlavně co do rebelování hlavní postavy, Veliká zase co se týče humoru, ironie a nadsázky,“ říká režisérka Cristina Groșan, která Dceru národa režírovala spolu s Matějem Chlupáčkem. „Mnohem víc se ale soustředíme na příběh dospívání, což s sebou nese hledání lásky a objevování svobody a hranic.“ Rumunsko-maďarská filmařka v českém prostředí natočila už celovečerní film Běžná selhání (2022), který byl oceněný na festivalu v Benátkách.
„Já myslím, že to je relativně univerzální příběh o puberťácký lásce. Holka vybírá, až možná nějakým způsobem přebere. Pro kluky je tam velmi zajímavá a poučná linie o tom, proč nebýt hodný chlapec,“ naráží Vaňková na postavu jednoho ze Zdeňčiných ctitelů, hraběte Kounice. Dalším nápadníkem je šarmantní polský důstojník rakousko-uherské armády Quido, přičemž ani jeden představám obrozenců o ideálním manželovi „dcery národa“ pochopitelně nevyhovuje.
Jestli tohle nenatočíte…!
Na osud Havlíčkové Vaňkovou upozornil režisér a scenárista Vojtěch Mašek, který tehdy vedl její tvůrčí dílnu na FAMU. Hotový scénář, jímž autorka FAMU absolvovala, složitou cestou přes dramaturga Mira Šifru a režiséra Jana Hřebejka doputoval do Barletty, společnosti producentů Maji Hamplové a zmíněného Matěje Chlupáčka. „Dala jsem text k posouzení mámě, která je bývalá učitelka literatury a má dobrý odhad. Když si Dceru národa přečetla, zavolala mi a říkala: ,Jestli z tohohle něco nevyrobíte, jste úplně blbí, protože to je napsaný skvěle,‘“ vzpomíná Hamplová.
Příběh mladé buřičky zapadá do její filmografie plné výrazných ženských hrdinek: Hamplová se jako castingová režisérka nebo producentka podílela na minisérii Iveta o Ivetě Bartošové, dokumentu Moje nová tvář o oběti útoku kyselinou Martině Izingové nebo dramatu Úsvit, které soutěžilo loni ve Varech. „Nebyl to plán, ale zároveň si uvědomuju, že pořád vzniká hodně filmů a seriálů, kde ženské postavy převážně vaří a starají se o děti, což mě skoro fascinuje. Protože na zpracování čeká spousta ženských příběhů. Za velkými historickými událostmi často stály ženy, které ale neměly možnost pořádně se projevit, být slyšet, jsou tu příběhy skvělých umělkyň a dalších výrazných osobností,“ říká producentka.
Barletta se poté produkčně propojila s tuzemskou pobočkou společnosti CANAL+, respektive s jejími producentkami Ladou Dobrkovskou a Barborou Mudrovou. „Moc jsme nedoufaly, že si jako svůj první český projekt vyberou zrovna čistě české téma národního obrození, ale pak jsme pochopily, že stejně jako mají různé země své Zátopky, tak ve své době prošly i nějakou podobou národního obrození a že to téma mají společné,“ říká Hamplová.
„V maďarské nebo rumunské historii, nebo spíše v transylvánské, je řada postav, které se vzepřely vůli starší generace nebo reagovaly na politické nepokoje doby. Moje střední škola v rumunském Aradu se jmenuje Elena Ghiba Birta po významné ženě, která také jako mladá osiřela. Zabývala se tím, že financovala studia mladých lidí zejména v rumunském jazyce, protože tehdy byly oficiálními jazyky němčina a maďarština,“ zmiňuje příklad ze svého prostředí režisérka Cristina Groșan.
„Snad v každé zemi je nějaký podobný pohnutý osud z 18. nebo 19. století, jako byl ten Zdeňčin,“ potvrzuje Mudrová. „Vývoj Dcery národa probíhal přes dva roky, původně mělo jít o takový panevropský projekt, ale pak jsme se vrátili k lokální podobě, že to bude právě o Zdeňce. Pro nás je důležité, že minisérii dělají mladí autoři, to byl jeden z klíčových parametrů, proč jsme se pro ni rozhodli. Mají jinou energii a náhled na věci a zajímalo nás, jak si s historickou látkou poradí. CANAL+ je v tuhle chvíli jediná zahraniční streamingová platforma, která u nás tvoří lokální obsah, a je celkem odvážné, že startuje tímhle projektem. Mohli jsme jít na jistotu, natočit thriller nebo detektivku true crime, kterých se teď dělá spousta, ale chtěli jsme se odlišit.“
Dcery ze slavných rodin
Zdeňku Havlíčkovou hraje Antonie Formanová. „Její obsazení probíhalo jednoduše, protože jsme o nikom jiném ani neuvažovali a Tonička to rovnou obhájila,“ směje se castingová režisérka Hamplová. „A nikoho z nás zpočátku nenapadla paralela v tom, že i ona je ze slavné rodiny,“ připomíná její prarodiče Miloše Formana, Věru Křesadlovou a Jiřího Stránského či otce Petra Formana. „Navíc si je ze Zdeňkou opravdu hodně podobná, obě jsou krásné takovým specifickým nadčasovým způsobem.“
Formanová o Zdeňce Havlíčkové původně neměla větší povědomí než běžný absolvent tuzemského školství. „Věděla jsem samozřejmě, kdo byl Borovský, ale že by měl dítě…? Šla jsem do Dcery národa v tomhle ohledu jako tabula rasa a postupně si o Zdeňce doplňovala informace. Nejdřív z internetu, od Cristiny jsem později dostala knihu Mileny Lenderové Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové, která je hodně o jejích vztazích, pak jsme se s Cristinou, Lucií a Matějem občas sešli nad scénářem nebo i bez něj a bavili se o tom, jak ji chceme ztvárnit,“ říká herečka.
„Pro mě to je strašně silný příběh o holce, co byla vytržená ze své ne možná ideální, ale přesto komfortní zóny. Obrozenci ji chtěli využít jako symbol k prosazování myšlenek, se kterými sama nemusela úplně souznět,“ pokračuje Formanová. Když se František Ladislav Rieger, František Palacký a další „mužové národa“ Zdeňky „ujali“, odvedli ji z rodiny její tety Adély Jarošové, již dívka vnímala jako vlastní matku. „I dnes se lidé zneužívají jako prezentace určitých myšlenek. S divokou Zdeňkou jim to ale moc nevyšlo, proto si vymysleli plán B, že se postaví Národní divadlo. Zdeňka, která se nepoddala, pak trochu zmizela v historii. A mně přijde důležité takové silné hrdinky připomínat. Pro moji generaci bylo národní obrození v dějepise ponurá nuda, prostě pánové, kteří nejlíp vědí, co máme dělat. V Dceři národa se o té době vypráví prostřednictvím mladé ženy, která řeší podobné problémy jako my,“ dodává herečka.
Pubertální punkerka v křiváku
V synopsi je Zdeňka popisovaná jako „pubertální“, což úplně nekoresponduje se zmíněným zasazením děje do roku 1871. „My příběh samozřejmě scukli do kratší doby, v pubertě byla spíš, když probíhala ta loterie na její podporu,“ vysvětluje Formanová. „Ale puberta je zároveň spojovaná i s nějakým vzdorem, i když já to třeba takhle úplně neměla. U Zdeňky je vzdor i součástí její nátury: nenechala si jen tak něco líbit, nepodřizovala se dobové konvenci, že by se jako ,správná žena‘ měla starat doma o děti, vařit pro rodinu a nemít vlastní názor. Ona naopak měla docela silný názor na všechno, možná to podědila právě po svém tatínkovi.“
Obrozence ztvárnili Jiří Langmajer (František Ladislav Rieger), Jan Vlasák (František Palacký), Vladimír Javorský (Alois Pravoslav Trojan), Leoš Noha (František August Brauner) či Robert Mikluš (Josef Hamerník). I když nejsou v minisérii ukázáni v úplně lichotivém světle a i když Dcera národa přistupuje k dané době s nadhledem, kostýmy je neshazují a spíše dokreslují jejich povahy. „Třeba pan Trojan, který je z nich laskavější, bývá oblečený v růžových tónech, kdežto Brauner nebo Rieger nosí jako větší radikálové jasně barevné odstíny. Palacký má zase úplně klasický kostým,“ vysvětluje kostýmní výtvarnice Jarmila Dunděrová. „Už na začátku jsme se s režiséry, s Cristinou a s Matějem, domluvili, že ke kostýmům přistoupím hravě, ale že se zároveň budu držet doby, že tam nesmí být žádná chyba. Zachovala jsem barevnost i střihy, měnila je jen malinko, nic špatně tam vlastně není.“
„Sedí“ i modely Zdeňky Havlíčkové, jen jimi Dunděrová podle svých slov podtrhla určitou „radikálnost“ a „lehkou anarchii“ postavy. „Maju napadlo, že by Zdeňka mohla nosit korzety navrch šatů, což není úplně mimo danou dobu. Tehdy se to tak někdy nosilo, ale vlastně jsem takový model nikde v žádném filmu nebo seriálu ještě neviděla,“ říká kostýmní výtvarnice. „Nebo jsme Zdeňce přidávali takové detaily jako vestičku, kterou nosila, když žila v chudé rodině Jarošových. Pracovně jsem jí říkala křivák, protože měla takové šikmé zapínání a výrazné klopy jako dnešní kožené bundy.“
O obrozencích obrazoborecky
Cristina Groșan se seznámila s Majou Hamplovou při obsazování svého snímku Běžná selhání. Protože Hamplovou zaujal její přístup k režii, nabídli jí posléze s Chlupáčkem natočení tří dílů minisérie. „Přišla jsem k projektu jako cizinka, ale zároveň jako člověk z území, které kdysi bylo stejně jako dnešní Česko součástí Rakouska-Uherska. A uvědomila jsem si, že když jsme 19. století probírali na střední škole, dost mě to nudilo, stejně jako moje kamarády. Jako dospívající holku mě bavily spíš současnější příběhy nebo jiná období historie, v tom to asi bylo v Rumunsku stejné jako tady,“ říká režisérka. Dcera národa má tedy ambici podat období, kterým se i dnešní gymnazisté musejí ve škole spíš protrpět, prostřednictvím atraktivního příběhu, v němž se můžou mladí lidé najít.
„To, že Dcera národa bude o mladých lidech a že se v ní budou kácet modly a narušovat konvence, bylo v jádru příběhu od začátku, stejně jako určitá hravost,“ potvrzuje Vaňková. „Hledali jsme i radikálnější způsoby, jak vyprávět, třeba prostřednictvím reality show nebo vědomostní soutěže, kde Zdeňka odpovídá na otázky o obrozencích. Měli jsme různé divoké představy, ale nakonec se vše ustálilo na romantické teenagerovské komedii.“
„Dcera národa“ jako vzpurná pubertální punkerka, pospávající Palacký, pupkatí šovinističtí obrozenci… Mnoha strážcům čistoty naší historie se takové pojetí možná nebude líbit. „Ale já myslím, že může být očistné, když se lidi u něčeho hezkého naštvou. Když věci po lidech jen tak stečou, je to nuda, ne? Já se těším, až po premiéře vylezou všechny ty učitelky dějepisu, začnou nás opravovat, co tam máme špatně, a budou o tom mít spoustu moudrejch statusů na Facebooku,“ směje se scenáristka.
Drzá Dcera národa měla světovou premiéru v úctyhodném brněnském Mahenově divadle na slavnostním zakončení festivalu Serial Killer. Na CANAL+ běží od 29. září.
