Royal Republic: Hluboká témata necháváme jiným, my jsme tu od toho, abychom vás bavili
Švédská kapela Royal Republic míří do Česka na festival Rock for People. S basákem JONASEM ALMÉNEM (39) jsme proto probrali, na co se můžeme těšit, ale i to, jak se dělá show se střevní chřipkou, jak balancují život v kapele a v čem se řídí heslem „více je více“.
Jak se vyvíjel váš specifický zvuk? To, co dělá Royal Republic tím, čím je…
Dalo by se říct, že se stále vyvíjí. Jeden z hlavních znaků, který nás definuje, je, že jsme jako kapela všemu dost otevření. Každý z nás dá na hromadu nápady a věci, které ho baví, pak si k tomu sedneme a zhodnotíme to stylem – „O.K., tohle je vyloženě Royal Republic. A tohle naopak vůbec.“ Pořád jsme nepřišli na to, v čem přesně naše podstata spočívá, jinak bychom asi vydávali hudbu nonstop.
Podílejí se na tvůrčím procesu Royal Republic všichni členové?
Ano. Každý z nás by asi chtěl sedět za „volantem“ a udávat směr, ale představte si čtyři chlápky, kteří se snaží řídit jedno auto. I proto se naše hudba pořád někam vyvíjí a posouvá. Když s něčím začneme a sbíráme nápady, nikdy nevíme, jak to dopadne a co bude ten konečný produkt. Tentokrát jsme se zamilovali do 80. let, protože právě tehdy jsme se všichni narodili a milujeme ten specifický osmdesátkový zvuk.
Jsou nějaká konkrétní témata nebo poselství, jež se snažíte svou hudbou předat? Nebo hrajete proto, že vás to „jen“ baví a že chcete bavit i ostatní?
Většina toho, co v kapele děláme, je prostě o tom, se dobře bavit. Existují samozřejmě muzikanti, kteří prostřednictvím své hudby otevírají řadu témat a dělají to lépe, než bychom to kdy dokázali my. My jsme tu od toho, aby se s námi lidi cítili dobře. Pokud se vám zrovna nedaří, přijďte na naši show a užijte si těch devadesát minut, při kterých budete moct vypnout a zapomenout na všechny účty, úkoly a těžkosti. Vždycky jsme si říkali, že pokud dokážeme přimět lidi na tu hodinku a něco na všechno zapomenout a prostě si společně užívat hudbu a radovat se, tak jsme uspěli. To je naše poselství.
Co vás hudebně ovlivnilo?
Úplně všechno, ničím se neomezujeme. V zákulisí na koncertech si pouštíme hodně divoký mix všeho: někdy dělá DJe Adam (Grahn, zpěvák; poznámka redakce), který pouští všechno od deathmetalových Cannibal Corpse přes Earth, Wind & Fire až po klasickou hudbu.
Co můžeme čekat od vašeho nadcházejícího alba LoveCop, kromě zmíněné inspirace v osmdesátkách?
Řekl bych, že víc všeho. Nechci spoilerovat, ale můžu říct, že tentokrát jsme se řídili heslem „více je více“.
Co pro vás na životě v kapele představuje největší výzvu?
Asi koordinování čtyř lidí. Když se vrátím k té analogii s řízením, je to, jako kdyby každý chtěl držet volant, ale ten je jen jeden. Ale už před lety se nám to podařilo nějak ukočírovat a vládne mezi námi harmonie. Taky jsme v téhle sestavě vydrželi už patnáct let, takže to asi děláme dobře. Museli jsme se naučit navzájem v sobě číst. Například když jste na turné, kde je vás v jednom autobusu dvanáct a žijete tam spolu měsíc pohromadě. To prostě musíte najít způsob, jak zajistit, aby měl každý svůj prostor a soukromí. Být v kapele je hodně o vzájemném respektu. Je to jako v rodině – taky se hádáte a usmiřujete. Vždycky je to o tom, najít tu zlatou střední cestu, kde to funguje.
Jak vnímáte stav současné rockové hudby a kam myslíte, že směřuje?
To je teda těžká otázka! Nemám tušení, ale mám pocit, že hudba se pohybuje v cyklech. Když The Weeknd přišel se songem Blinding Lights, byl to obrovský návrat k osmdesátkám. A najednou se to začalo vracet ve velkém a slyšíš je všude. I na našem novém albu LoveCop. Doufám jen, že v sobě hudba nepřestane mít emoce. U hudby prostě musíte něco cítit. Všiml jsem si, že v některých žánrech vidíte ten vzorec, všechno jede podle šablony, a to mě nudí poslouchat. Čas od času se ale objeví umělci, kteří poruší zajetá pravidla, a objeví se zase svěží zvuk. Jako zmíněná písnička Blinding Lights, díky které celá jedna generace objevila zvuk hudby z osmdesátých let. Myslím si, že lidem narozeným po roce 2000 bude naše album znít jako něco úplně nového!
V paměti mi utkvěl jeden váš koncert. Streamovali jste ho během pandemie a dělali vtípky, že vám to připomíná začátek vaší kariéry, kdy jste měli v publiku čtyři lidi. Jak na období lockdownů vzpomínáte? Dalo vám něco?
Je zajímavé, jak se lidský mozek dokáže věcem přizpůsobovat a to špatné časem prostě vymaže. Během pandemie jsme hledali způsoby, jak dál koncertovat, seč jsme mohli. Takže když přišla nabídka udělat dva on-line koncerty, šli jsme do toho. Ten první byl docela zábavný, protože to bylo ještě v plenkách a moc kapel tehdy nestreamovalo. Cítili jsme se tedy trochu trapně, protože přijdeš na pódium a tam je jen kameraman a ticho. Hraješ všechno naplno, pak je pořád ticho a… konec.
Pamatujete si, co jste tehdy dělali po show?
Dali jsme pro diváky Q&A, tedy otázky a odpovědi. A pak jsme si dali pár drinků, abychom spláchli ty pocity trapnosti a nepatřičnosti. Byla to zvláštní doba. Ve Švédsku se tehdy zavedlo pravidlo, že lidé mají mezi sebou udržovat vzdálenost dva metry. A náš oblíbený vtip byl, že jsme se jako všichni správní Švédové těšili na to, až se tohle pravidlo zruší a my se budeme moct vrátit k rozestupu pěti metrů, jak to máme rádi. Co si budeme povídat – vyhovuje nám mít svůj osobní prostor.
Máte pocit, že na vás měla pandemie nějaký dopad?
Všechno se tehdy rychle zastavilo. Pamatuju si, jak festivaly začaly všechno odkládat a rušit. A najednou to bylo pryč. Takže jsme se snažili najít způsoby, jak to období nějak přežít. Streamování bylo jedním z nich. Taky jsme skládali novou hudbu a dávali dohromady desku. Ale bylo to opravdu divné: něco jste vydali, ale pak nenásledovalo žádné turné, které by novinku podpořilo. Když se nad tím tak zamyslím, je super být zase zpátky. Návrat po pandemii byl náročný, každá kapela hned vyrazila na turné, ale je přece jen omezený počet lidí, před kterými můžete hrát. Konkurence byla šílená. Takže jsme vděční, že jsme jedni z těch, kteří nemuseli rušit turné kvůli nízkým prodejům lístků.
Jak dokážete vyvažovat kreativitu a komerční stránku hudby?
A to je dobrá otázka. Můžu mluvit jen za sebe, ale kapela je zkrátka naše zaměstnání, i když spojené s uměleckou činností. Někdy něco děláš a cítíš, že ti to nic moc nedává, ale pokračuješ v tom, abys nezakrněl. A pak, z ničeho nic, ucítíš zase závan kreativity. Většinou kapele posílám jeden svůj nápad z pětadvaceti, až ten jeden diamant mezi hlušinou. Pak se ten nápad zpracovává, až ho pošleme ven, mezi lidi. Komerční stránka věci moc neprožíváme. Hráli jsme pro 40 tisíc lidí a řekli si: fajn, to se povedlo. Užili jsme si to, dali jsme tomu všechno, ale víc se v tom nenimráme. Jsme skromní kluci a stojíme nohama na zemi. Máme rádi koncerty, máme rádi tu kreativní část, ale taky si musíme umět udělat pauzu. Je to potřeba, i když člověk miluje hudbu sebevíc.
Je něco, co vám z cest po světě zvlášť utkvělo v paměti?
Většinou mi utkví spíš dny, kdy na turné zrovna nehrajeme a máme volno. Jako když jsme měli volný den v Houstonu a kapela, které jsme předskakovali, měla jet původně do Kennedyho vesmírného centra, ale nakonec nemohla. Zeptali se nás, jestli chceme na VIP prohlídku místo nich. Jasně že jsme chtěli! A tak jsme se dostali do řídicí místnosti v budově NASA. Ale jsou to i ty zdánlivě obyčejné momenty, jako když po náročném turné hraješ na festivalu na krásném místě, kde je jezero na koupání, a po dobré show se setkáš se skvělou partou lidí. Mozek naštěstí dokáže vytěsnit to špatné, co na turné zažíváš. Není to typická práce od osmi do pěti s volnými víkendy, takže pokud tě to nebaví, nestojí za to to dělat, je to i velká časová investice.
Vaše show bývají hodně energické. Jak si dokážete energii udržet, zvlášť na turné, kdy hrajete prakticky denně?
Klíčové je umět energií šetřit. Mimo koncerty býváme dost vyklidnění, hodně spíme, pokud to tedy jde. Někdy se člověku nedaří a jsme pár dnů bez energie, ale pokaždé, když na pódiu uslyšíš první tóny, nakopne tě to a vlije ti to energii do žil. Z nějakého důvodu mám rád, když nejde vždycky všechno podle plánu a sem tam se i něco pokazí. Člověka to udržuje pořád v pohybu. Musíš se přizpůsobovat a vymýšlet, jak věci vyřešíš. Mimo koncerty jsme asi trochu nudaři a na scéně jsme zase pravý opak. Když už si nás někdo zaplatí, musí za ty peníze dostat, co si zaslouží, bez ohledu na to, jak nám je. Takže jsem už odehrál i show se střevní chřipkou, měl kousek od sebe kýbl a občas si mezi songy odskočil vyzvracet se. Kdybyste se ptala, jaká byla moje nejhorší show, tak tahle. Nebo jsem měl před osmi lety operaci kolena, nechal si vytáhnout stehy a dva dny nato jel turné, pěkně s berlemi. Pro show cokoliv.
