Před šedesáti lety vyhrál Sidney Poitier jakožto první afroamerický herec Oscara za hlavní roli ve filmu Lilies of the Field (Polní lilie). Trvalo dalších 38 let, než se na pódiu objevil herec tmavé pleti podruhé. Nebýt Poitierova úsilí, mohlo to trvat ještě déle.
Sidney Poitier je v historii kinematografie zapsán tak výrazně, že je těžké si představit, jak málo stačilo, aby se v ní vůbec neobjevil. První náhoda k jeho budoucímu osudu přispěla už při narození. Rodiče pocházeli z Bahamských ostrovů, malý Sidney ale přišel na svět na Floridě, velmi neočekávaně a o dva měsíce dříve, než bylo v plánu. Získal proto už při narození občanství USA a mohl se v 15 letech vydat studovat do Miami. Svobodomyslně založený mladík se nedokázal srovnat se segregací jižní poloviny Spojených států a zanedlouho se přestěhoval do New Yorku, kde se hodlal věnovat své vášni – divadlu.
Při konkursu do American Negro Theatre ale narazil na další problémy. Prvním byl velmi silný karibský přízvuk, kvůli kterému režisér jeho přednesu skoro nerozuměl. Druhý, ještě vážnější nedostatek spočíval v tom, že Sidney zcela postrádal hudební sluch, který byl pro tehdejší typické role černošských herců zásadní. S oběma hendikepy se vypořádal po svém. Nechal se zaměstnat jako umývač nádobí a dlouhé hodiny u dřezu trávil posloucháním rádia a napodobováním mluvy rozhlasových komentátorů. Když se znovu přihlásil do konkursu, mluvil už dokonalým přízvukem odposlouchaným od tehdejší hvězdy éteru Normana Brokenshira zvaného „Sir Silken Speech" (Pan Sametový Hlas). V neschopnosti zpívat mu ani sebevětší píle nepomohla. Rozhodl se proto, že stereotypní postavy zpěváků a tanečníků nebude přijímat a bude se místo toho soustředit na vážné, dramatické role.
První velké role
Strategie se mu vyplatila a po několika výrazných divadelních rolích se ocitl v hledáčku hollywoodských režisérů. Debut si odbyl v dramatu No Way Out (Není cesty ven) z roku 1950, kde hraje mladého lékaře ošetřujícího dvojici velmi rasistických zločinců. V roce 1955 se objevil v průlomové roli studenta ve škole pro problémovou mládež Blackboard Jungle (Džungle před tabulí) a o dva roky později potvrdil svoje herecké kvality v noir gangsterce Edge of the City. Všechny filmy, které formovaly jeho image, se zabývaly rasismem, vztahy bílé a afroamerické komunity a stereotypy, které se k nim pojí.
Stejná témata se protnula v jeho první opravdu velké roli ve filmu The Defiant Ones (Útěk v řetězech). Poitier v něm ztvárnil trestance, který prchá z vězení připoutaný k – opět velmi rasisticky založenému – spoluvězni. Stále málo známý herec dostal šanci hrát doslova po boku Tonyho Curtise, který byl v roce 1958 hvězdou první kategorie. Dokázal mu být naprosto rovnocenným partnerem. Za roli získal na festivalu v Berlíně Stříbrného medvěda a film oběma vynesl nominaci na Oscara. Oba dva herci se na předávání cen Americké filmové akademie potkali i o rok později. Curtis se na pódiu objevil pouze v roli předávajícího, Poitier si na něj došel pro sošku za nejlepší herecký výkon v hlavní roli ve filmu Lilies of the Field (Polní lilie).
Úspěchy a skandály
Sidney Poitier se stal teprve druhým Afroameričanem oceněným Oscarem a prvním, kterému se podařilo získat cenu za hlavní roli (první oceněnou byla v roce 1939 Hattie McDanielová za vedlejší roli ve filmu Jih proti Severu). Náročnost jeho postavení v tehdejším Hollywoodu názorně ilustruje epizodka z předávacího ceremoniálu. Když mu herečka Ann Bancroftová podávala sošku Oscara, políbila ho na tvář a způsobila mezi konzervativněji naladěnými diváky skandál. Daleko větší poprask vypukl v roce 1967 při premiéře filmu Guess Who’s Coming to Dinner? (Hádej, kdo přijde na večeři?) Spencer Tracy a Katherine Hepburnová v něm hrají rodiče, kteří se musí vyrovnat se zprávou, že se jejich dcera zasnoubila s lékařem tmavé pleti. Obecenstvo v USA se muselo vyrovnat se scénami, kde Poitier jakožto první Afroameričan v historii líbá bílou herečku, a s faktem, že si nakonec Katharine Houghtonovou vezme za ženu. Rasově smíšená manželství byla v době premiéry v 17 státech USA stále ilegální.
Poitier poté ztvárnil řadu dalších rolí, ve kterých už se pouštěl i do méně seriózních žánrů. Legendární je jeho detektivní trilogie, ve které hraje policistu Virgila Tibbse. První film In the Heat of the Night (V žáru noci) se ještě zabývá tématem rasismu, se kterým se uhlazený policejní důstojník z Filadelfie střetává na jihu USA. Volné pokračování They Call Me Mr. Tibbs (Říkejte mi pane Tibbsi) už je ale čistá kriminálka a třetí díl The Organization (Síť) nepokrytě sklouzává k žánru blaxploitation. V 70. letech Poitier zasedl na režisérské křeslo a ukázal, že má výjimečný smysl pro humor. Hned jeho první film je komediálně laděný western Buck and the Preacher (Buck a kazatel), do kterého obsadil svého dlouholetého přítele Harryho Belafonteho. A Warm December (Teplý prosinec) z roku 1973 je romantická variace na Prázdniny v Římě a Uptown Saturday Night (Ve městě v sobotu večer) z roku 1974 je akční komedie. Spolu s Poitierem a Harrym Belafontem v ní hrají Bill Cosby, Richard Pryor a další herci a komici, se kterými Sidney Poitier spolupracoval i na dalších filmech až do začátku 90. let.
Osmatřicet let poté
Poslední filmovou rolí Sidneyho Poitiera byla postava ředitele FBI v předělávce dramatu The Jackal (Šakal) z roku 1997. V 90. letech byl ale stále velmi aktivní. Pracoval pro televizi, vystupoval v dokumentárních filmech a v roce 2001 získal Grammy za album mluveného slova. V roce 2002 obdržel ocenění Americké filmové akademie za celoživotní přínos filmu. Ve stejný rok si na pódium přišli pro Oscara i Denzel Washington a Halle Berry. Bylo to teprve podruhé v historii Oscarů, kdy cenu za hlavní roli získali herci afroamerického původu. Denzel Washington ve své děkovné řeči řekl: „Vždycky tě budu následovat, Sidney. Navždy půjdu ve tvých stopách a není na světě nic, co bych dělal raději.“
