Má-li žena psát literaturu, musí mít kromě finančního zázemí k dispozici také prostor a čas k tvorbě, psala už před čtyřiadevadesáti lety Virginia Woolf. Protože jinak by taková autorka mohla dopadnout jako udřená národní hrdinka Božena Němcová, kterou obrozenci sice uctívali jako panenku Marii, ale tím se prádlo nevypere a brambory neuvaří, že ano. Aktuální situaci na tomto poli v Česku dokládá kniha Vlastní pokoje.
„Na skutečnost, že nehodlám být pouze matkou na mateřské, jsem upozorňovala s předstihem,“ svěřuje se v knize Vlastní pokoje (vyd. wo-men) Kateřina Tučková. A Petra Soukupová říká: „Když byla dcera malá, knihu jsem psala rok. Teď je to půl roku – a já už dopředu vím, jak to období bude vypadat.“ Na otázky spisovatelky Jany Poncarové, zkoumající, jak lze skloubit mateřství a vedení domácnosti s literární tvorbou, v krásné publikaci odpověděl kromě dvou zmíněných stálic tuzemské beletristické scény pestrý výběr českých žen pera, včetně Anny Bolavé, Lucie Faulerové, Karin Lednické nebo Dani Horákové. Historizující portréty dam i „pokojíčků pro panenky“ pořídila Dita Pepe. I díky jejímu uměleckému vkladu bývají tituly nakladatelství wo-men pravidelně nominovány v klání o nejkrásnější knihy roku.
Název novinky samozřejmě odkazuje na čtyřiadevadesát let starý esej Virginie Woolfové Vlastní pokoj: má-li žena psát literaturu, musí mít kromě finančního zázemí k dispozici také prostor a čas k tvorbě. Jen tak může být dílo dobré a jeho autorka šťastná, nevysátá prací na mnoha „směnách“, jak to známe třeba ze životopisných knih o udřené národní hrdince Boženě Němcové. Respondentky často zdůrazňují nutnost mít chápajícího partnera, nápomocné rodiče, důvěryhodnou chůvu, paní na úklid. Z některých pasáží prosvítá, jak moc by takové zázemí přály každé zaměstnané ženě.
Po loňských rozhovorech Marie Kieslowské se sedmi hudebnicemi na téma tvorba vs. mateřství v knížce Je všechno dobrý? nebo souboru Milk and Honey, v němž se performerka Kača Olivová o rodičovství baví s pětatřiceti lidmi, především ženami, z oblasti výtvarného umění, jsou Vlastní pokoje dalším enormně zajímavým souborem výpovědí o kariéře v kumštu a u plotny/kolíbky zároveň. Nároky společnosti na kvalitu toho, co tvůrčí ženy zdržuje od jejich „skutečné práce“, jsou různé. Třeba detektivkářka Michaela Klevisová cituje heslo své maminky, kulturní novinářky, které si beru k srdci: „Okna jsou čistá, dokud je skrz ně vidět ven.“
