Následující den po předávání Státních cen za literaturu a překlad a cen ministerstva kultury za umělecké obory vyšel na webu časopisu Host rozhovor s nositelem té státní literární, s Jiřím Kratochvilem. Kromě jiného o tom, proč nejprve nechtěl cenu přijmout: „Už třeba kvůli tomu názvu, který mi asocioval to přízračné normalizační zestátnění kultury. Myslím si, že vhodnější by bylo: Cena ministerstva kultury.“
Když už tedy takhle provětráváme to skryté, protože pravda a láska musí zvítězit, pak k tomu přidejme, že v dopise ministru Baxovi, v němž Kratochvil za cenu děkuje, svoje odmítnutí vysvětluje svým přesvědčením, že „žádná vláda není kompetentní udělovat kumštýřům ceny“.
Ten samý den byl v Lidových novinách otištěn článek s titulkem Letitý rozpor: státní, nebo ministerské ceny? Jeho autorka Jana Machalická v něm mj. píše o rozporu mezi státními a ministerskými cenami, „jako by ty za slovesné umění byly prestižnější. Odborná veřejnost na tuto nelogičnost opakovaně upozorňuje a dosud žádný ministr na to neslyšel.“
Proč stát tolik lpí na literatuře?
Pravda je, že v naprosté většině západních zemí nic takového jako státní literární cena neexistuje. Všechny ty nejprestižnější „rozdávají“ média, školy, instituce či soukromníci. Pouze španělskou Cervantesovu cenu předává král a porotě předsedá mistr kultury, maďarská Kossuthova cena (za „úspěchy v oblasti vědy, kultury a umění“) je podporovaná státem a u našich jižních sousedů mají Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu (Evropskou literární cenu), kterou uděluje spolkové ministerstvo pro vzdělání a kulturu evropským spisovatelům.
Přestože české ministerstvo kultury je „pouze“ administrátorem Státní ceny za literaturu, máme na to vládní vyhlášku.
Státní cena za literaturu § 3 Nařízení vlády č. 5/2003 Sb.: (1) Státní cena za literaturu se uděluje k ohodnocení významného původního literárního díla české literatury, vydaného formou tištěné neperiodické publikace v českém jazyce v roce udělení ocenění nebo v roce předcházejícím. Státní cenu za literaturu lze udělit rovněž k ohodnocení dosavadní literární tvorby. (2) Státní cena za literaturu se uděluje autorovi. (3) Státní cenu za literaturu lze udělit každoročně k 28. říjnu. V kalendářním roce může být udělena pouze jedna Státní cena za literaturu. (4) Státní cenu za literaturu tvoří diplom a peněžní ocenění ve výši 300 000 Kč.
Proč stát tolik lpí na literatuře, i když se to vůbec nerýmuje?
Skončil čas spisovatelů, nastala doba herců
Pojďme se na to podívat trochu jinak. Když se na Letné koncem listopadu 1989 připravovala ta největší demonstrace a Ludvík Vaculík požádal organizátory o slovo, dozvěděl se, že sice může stát na tribuně, ale s jeho vystoupením že se nepočítá. „Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu,“ napsal odmítnutý spisovatel do posledního čísla ilegálních Lidových novin. Historka dnes spíše k pousmání je tečkou za nepřirozeným a nadstandardním postavením spisovatelů, morganatickým svazkem politiky a literatury, který začal v červáncích emancipačního procesu národního uvědomování a trval téměř dvě století. Listopad 1989 byl jeho epilogem. Skončil čas spisovatelů, nastala doba herců…
Jestli něco v naší literárněhistorické literatuře chybí, pak je to zpracování souběžných dějin literárního provozu a výkonu moci, kromě některých textů Františka Červinky či exilového Jiřího Pistoria žádné kompendium nevyšlo. Ale pokud nemáme dosud, kromě jednoho dílu, ani polistopadové dějiny KSČ, tak se nedivme. Provizorně tak musíme přijmout s povděkem knihu A. B. Wachtela Po komunismu stále důležití? Role spisovatelů ve východní Evropě (2017). Americký profesor se alespoň na začátku své práce snaží zodpovědět na otázku, proč byli ve východní Evropě spisovatelé a jejich literatura nadhodnoceni ve srovnání s kolegy všude jinde na světě. Jejich cesta do výšin začíná na začátku 19. století, kdy se stávají „zakladateli národů“ a svoje významné postavení si udržují i poté, co byl dokončen vznik národních států. I v době „komunistické“ jsou tito „otcové“ často označováni za jakési protokomunisty, současně moc výrazně podporuje ty, kteří byli ochotni stát se „inženýry lidských duší“. A Wachtel k tomu dodává: „Zároveň si společnost (pokud stála v opozici proti komunistickému režimu) i západní kritika všímali disidentských a polodisidentských spisovatelů, kteří byli ochotni vyslovit se proti režimu.“ A resumuje z toho, že v období před krachem toho tragického sociálního experimentu v naší části světa měli spisovatelé a vážná literatura vysoké renomé, mimořádný význam, a především symbolickou moc.“ Důležité je samozřejmě dodat, že na rozdíl od západní Evropy byl proces obrození v našem regionu především kulturní, možná ještě spíše jazykový (dle Herderovy definice národa), a ne politický. „Za neexistence politické jednoty byli literáti nezbytní, aby národ sjednocovali, uvědomovali jej o jeho národnosti tím, že vytvářeli podmínky pro vznik jednotného společenství.“
Byl český národ skutečně napsán?
Jenže český případ je ještě specifičtější. Srovnáme-li začátek obrozeneckých snah s Polskem či Uhrami, je postavení těch, kteří ovládají litery, navíc mnohem zásadnější. Aby mohl nastat vůbec nějaký diskurz, jak se dnes moderně říká, aby se z věci o sobě stala věc pro sebe, použijeme-li filozofické výrazivo, musí existovat někdo, kdo nastolí prvotní agendu. Neexistence těchto prvohybatelů v českém prostředí, protopolitických elit, tedy kritického počtu svobodných (i ekonomicky) a vzdělaných osob, na rozdíl od sousedních zemích disponujících dostatečným rezervoárem domácí šlechty, vedl k tomu, že ti, co kolem Řípu agendu nastolovali, byli současně i těmi, kteří ji byli schopni zpracovat do jasných a přijatelných textů (od odborných po žurnalistické a literární, od proklamativních až po zábavné) a šířit. Nešlo samozřejmě pouze o literáty, ale o všechny, kteří s jazykem jakkoliv pracovali. Zde je tedy vysvětlení občasného, ale logického tvrzení, že „český národ byl napsán“.
Na konci 19. století se z přirozených důvodů, díky dovršení emancipačního procesu vznikem všech podstatných správních, vědeckých či výchovných institucí, proměnila ona skupina těch, „co uměli psát“, na již téměř čistě spisovatelskou, a mohlo by se zdát, že jejich historická mise je naplněna. Nový stát, Československá republika, z nich ale nesňala ono jho patronů a pěvců svobody a vlastenectví. Masarykův odvážný pokus o sestrojení národního státu plném národností spisovatele potřeboval.
Již od roku 1920 udělovalo Ministerstvo školství a národní osvěty Státní literární ceny (víceméně až do roku 1942, když už se ceny rozdávaly u příležitosti sedmdesátin prezidenta Háchy). Od roku 1928 je dostávali i německy píšící autoři, kteří žili v Československu, ale jejich knihy mohly být vydané za hranicemi. Ceny spojené s odměnou 5000 Kč byly za konkrétní dílo, třikrát ji získal například K. Čapek, K. M. Chod nebo V. Dyk. Za esej ji obdržel v roce 1925 i T. G. Masaryk. Tento akt nebyl ničím jiným než potvrzením a prodloužením sňatku, jehož smysl už dějinně pominul, ne však politicky. Cena poté prošla různými fázemi a podobami (národní cena, cena K. Gottwalda s čestným titulem Laureát státní ceny K. G. atd.). Nejen setkávání pátečníků z podnětu K. Čapka (od r. 1925) je důkazem, že spisovatelství mělo stále v sobě téměř chiliastický rozměr důležitosti a výjimečnosti. Což si dostatečně uvědomovaly i od Hradu ideologicky odlišné spisovatelské proudy, především levicové a katolické.
V době protektorátu si spisovatelé jako celek udrželi čistý štít, nebo čistší než třeba herci, žádný z těch podstatných „nezradil“. Pokud došlo k poválečným „retribučním“ soudům, byly jejich podstatou většinou „české“ věci, jež se staly předehrou připravovaného boje o příští podobu Československa.
Trubadúři uhlířské víry i mrtvé duše
Únorové události 1948 změnily mnohé, ale nikoliv zájem politické moci o literaturu. Jednou z „nejpovedenějších“ knih popisujících vítěznou pouť KSČ (vyšla v předvečer vyhlášení dobudování základů socialismu, později raději zapomenutá) jsou pamětní výpisy Václava Kopeckého ČSR a KSČ (1960). V kapitole o kultuře zde mj. píše: „My jsme však vždy zdůrazňovali, že při respektování svobody umělecké tvorby si KSČ vyhrazuje plné právo působit na spisovatele výchovně v duchu marxismu-leninismu, v duchu naší komunistické ideologie.“
Historická role spisovatelů v letech 1948–1989 dokazuje Kopeckého tezi a je mnohem lépe zdokumentovaná než v etapách předtím. Nicméně je dnes stále předkládána a komentována v nelineární podobě. Spisovatelé vstupují do poslední fáze své podivuhodné role v obou variantách, jak píše Wachtel, jako trubadúři uhlířské víry i jako pro režim mrtvé duše, představující ovšem hrozbu subverze. Máme zde tedy stále onu zvláštnost a výjimečnost, ovšem s kladným i záporným znaménkem. Zatímco ta druhá varianta je nejprve méně početná a defenzivní (emigrace, věznění, společenská izolace), po Stalinově smrti a odhalení kultu osobnosti se začíná poměr měnit, vzniká a roste i jakási třetí varianta těch, kteří jsou kritičtí, ale zároveň jsou stále v aktivním „výkonu“ své osudové funkce. Poúnorová etapa je taky potvrzením, že neexistuje žádné „společné“ tvůrčí vědomí, že obecná role opinion makerů nemá v naprosté většině případů spojitost s jednotlivými osobními názory a preferencemi.
Šedesátá léta minulého století s finálem v podobě tzv. pražského jara nejsou pak, z tohoto pohledu, ničím jiným než snahou spisovatelů o reframing (přerámování) agendy, což v nedemokratickém systému nemůže trvat dlouho, a hlavně to nemůže dobře dopadnout. Literární noviny a další literární časopisy se stávají zásadními informačními médii a spisovatelé jakousi rezonanční deskou zesilující tektonické pohyby ve společnosti (viz projevy na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů nebo „iniciační“ text Dva tisíce slov, jehož autorem byl zmíněný L. Vaculík, označený později za kontrarevoluční).
Při této příležitosti je třeba připomenout, že informace se do roku 1989 přidělovaly, poeticky řečeno, a že kniha a její vydání znamenaly prestiž a poměrně zajímavý ekonomický výnos. Čtenářům pak nahrazovala obrovskou výseč možností obyvatele západního světa.
Trojí dělení českého spisovatelstva
Okupace (či pro jiné bratrská pomoc) v srpnu 1968, dubnové zasedání ÚV KSČ (1969) a tzv. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (konec roku 1970) vehnalo české spisovatele do zásadního morálního dilematu. Část jich emigrovala, část odmítla být písaři obnoveného pořádku a část, ta profesionálně nejméně solidní, políbila vládcův prsten výměnou za pozici fámulů normalizace.
V nejtragičtějším a zároveň svým způsobem nejheroičtějším období nenormality byla česká literatura vynuceně přeskládána do tří částí: exil, disent a oficiální scéna. To v podobně postižených zemích nemělo obdoby, neboť tam si moc nikdy nedovolila vymazat část národní paměti. Zvláštní postavení spisovatelů v nadhodnocení důležitosti jejich tvorby se tehdy ukázalo nejplastičtěji. Nejde vůbec o obsah jejich děl, jde o jejich vnímání ostatní společností, o jejich mimořádnou roli, kterou si bohužel ještě potvrzovali hrou s heslem, vytaženým nikoliv z roku 1956, jak se traduje, ale objevujícím se již v roce v období před rokem 1948: „Spisovatelé jsou svědomí národa.“ Je to stejně falešné jako pokřikování „Kdo neskáče, není Čech!“ Svědomí není sdílené. Svědomí jsme my každý sám. Jiří Kratochvil k tomu ve zmiňovaném rozhovoru říká: „Je to jenom patetický pojem, každý máme své vlastní svědomí, a když například mlčíme ke lžím, které se dnes šíří netoliko na sociálních sítích, tak nejen jako spisovatelé nestojíme za nic.“
Teprve listopad 1989 české spisovatele osvobodil… Na úplném konci své knihy Wachtel píše: „Staré úsloví říká, že šťastný je národ, jehož dějiny jsou nudné.“ Přepsáno pro náš případ: Šťastný je národ, jehož literatura už nemusí být univerzálně důležitá.“
Ale co tedy s tou Státní cenou za literaturu?
