O nejnovějším překladu z díla nedávno zesnulého titána světové literatury, Cormaca McCarthyho, se bavíme s Ladislavem Nagyem (48) v aktuálním Reflexu (č. 38/2023). Šestnáct let po dystopické Cestě vydal Cormac McCarthy loni v říjnu, respektive v prosinci románový diptych Pasažér a Stella Maris, a Ladislav Nagy, jinak též dlouholetý ředitel Ústavu anglistiky na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obě knihy přeložil. Pasažéra právě vydalo nakladatelství Argo, Stella Maris vyjde koncem tohoto nebo počátkem příštího roku.
O autorovi bestsellerů Cesta nebo Tahle země není pro starý, stejně jako o soumraku překladatelství krásné literatury jako profese, jíž se člověk uživí, hovoříme v tištěném Reflexu. Pár otázek a odpovědí, které se na papír nevešly, předkládáme zde.
Moc se nemluví o tom, jak je McCarthy vtipný a jak břitké píše dialogy. Není však trochu utopen ve stereotypech? Jižan v kovbojském klobouku, co píše o smrti?
Je to přesně, jak říkáte. Je úžasně vtipný a je v zajetí stereotypu. Ale takhle přece prorazil. V Česku ho nikdo nečetl, přitom tu vycházely jeho nejčtivější věci – nakladatelství Argo začalo už v roce 1995 románem Všichni krásní koně, vysoce ceněnou úvodní částí Hraničářské trilogie. U českého publika se však McCarthy uchytil až v roce 2007, po stejnojmenném čtyřoscarovém filmu bratří Coenů z téhož roku, morálním thrilleru Tahle země není pro starý. Vnější tma, Dítě Boží, všechny ty jeho starší romány, které se přeložily v následujících letech, nejsou nijak zvlášť čtivé, a přitom se McCarthy stal pro jisté kruhy takřka kultovním autorem. Lidem hlavně díky podmanivým filmovým adaptacím utkvěly v hlavě především jeho popisy krajiny, ta fascinující poušť, ovšem gros jeho tvorby tkví právě v dialogu. Kdybych chtěl provokovat, řekl bych, že ty popisy mu zas tak nejdou. Na to ostatně narážel Stephen King, který ve své knize o psaní vzal nějakou popisnou pasáž z Krvavého poledníku a dokazoval na ní, jak mizerný to je styl a že se to nedá číst.
V letech 2007 a poté 2008 se autor, který s nadsázkou řečeno neměl co do úst, ale odmítal jezdit na autorská čtení, objevil po vydání své čtenářsky nepřístupnější, nejméně originální knihy, totiž Cesty, v ohromně sledované talk-show Oprah Winfrey. Do té doby v televizi nevystoupil. Mohl to být kalkul, kdy si McCarthy řekl, že akademickou slávu už má a teď by chtěl tu čtenářskou?
Anebo s věkem přišla jistá smířlivost. Ale pozor, on se nikdy vysloveně neskrýval jako Thomas Pynchon nebo kdysi J. D. Salinger, on prostě jen nedával rozhovory. S lidmi normálně komunikoval; poté, co se přestěhoval na Jihozápad, jezdíval po okolí ve svém pick-upu do klubů na bowling, jak vzpomínají jeho sousedé, nebo vysedával po hospodách a sbíral materiál na Krvavý poledník. Nevím, nakolik je pravdivá legenda o chudobném, strádajícím umělci – přece jen dostal stipendium ve výši čtvrt milionu dolarů a několik dalších, vždyť i Pasažéra začal psát v sedmdesátých letech na Ibize, kde pobýval díky tvůrčímu stipendiu. Užíval si přízně kritiků, vycházel u prestižního nakladatele Random House a měl po dvacet let k dispozici skvělého redaktora zděděného po Williamu Faulknerovi, Alberta R. Erskina – tenhle spisovatel prostě nebyl chudý. Jistě, z nějakého důvodu se přes veškeré své kvality nedokázal prosadit a ten stereotyp chudého, svými čtenáři nepochopeného, neobjeveného spisovatele se někomu hodil. Říká se, že poté, co roku 1985 vydal Krvavý poledník, nakladatel tlačil na to, aby McCarthy napsal něco přístupnějšího. A tak vznikla Hraničářská trilogie, pak velmi přístupná díla Tahle země není pro starý a Cesta – a potom ty dva závěrečné romány pro náročnějšího čtenáře.
Snad kdykoli se v Česku píše o Cormacovi McCarthym, padne zmínka, že významný literární teoretik Harold Bloom mluvil o čtyřech žijících klasicích americké literatury – Donu DeLillovi, Thomasi Pynchonovi, Philipu Rothovi a právě McCarthym. Je tato škatulka se čtyřmi nedostižnými literárními giganty, starými bílými muži, aby se tak řeklo, pořád živá, platná, relevantní?
Literární kánon se neustále proměňuje. Dnes by každý konstatoval, že tam Haroldovi Bloomovi jaksi chybí ženy, a to má moderní americká literatura tolik fenomenálních spisovatelek. Další věc je, že do Bloomova hodnocení vstupovala populární témata dané doby a jiné faktory – třeba paranoia, hlavní motiv děl Thomase Pynchona, už dávno není tak aktuální. Philipa Roth je dnes problematizován kvůli jeho skandálnímu životopisu nebo údajné misogynii. Ano, po stránce literární jsou všichni čtyři fantastičtí, ale není nutné piedestal omezovat na pouhou čtyřku. To úzké vymezení prostě velmi úzce souvisí s Bloomovou koncepcí literatury.
Překladatel Martin Svoboda v rozhovoru pro měsíčník Host o překládání Krvavého poledníku tvrdil, že ani po dvaceti letech studia angličtiny mu některé věty či odstavce v tomto románu – patrně nejnáročnějším McCarthyho díle – nedávaly smysl. Jak je po jazykové stránce překládání McCarthyho náročné? Mění se to dílo od díla?
Neřekl bych. Každá z těch knih má něco. Náročné jsou odkazy na reálie, jež je těžké ověřit, případně pro ně v češtině neexistují adekvátní výrazy, ať už se týkají krocení koní a rodea, ropných plošin nebo osidlování Jihozápadu. Jednoduše věcí, které v Česku nemáme. Každá z McCarthyho postav také mluví jinou řečí, pocházejí často z velmi pestrých sociálních prostředí – to je těžké si představit a napodobit v jiném jazyce. Konkrétně v Pasažérovi mi při převodu dělaly největší problém halucinace a snové vize (příběh Pasažéra se odehrává v osmdesátých letech a jeho protagonistou je potápěč Bobby Western, který je stejně jako jeho sestra Alicia matematický génius; značnou část románu zabírají Aliciiny schizofrenické vize; pozn. aut.). Samotný McCarthy je pochopitelně autor velmi náročný na překlad, ale též vynikající stylista, čímž se obtížnost překladu snižuje – to platí obecně. Mimochodem, překladatel si nikdy nemůže dovolit tolik co autor, nikdy nemá takovou svobodu a jazykovou originalitu díla poněkud tlumí. Použije-li autor v angličtině výraz, který se v úzu nepoužívá – a že jich třeba v Pasažérovi bylo dost –, nejde překladatel tak daleko a zvolí slovo sice třeba nezvyklé, ale běžně užívané, aby ho čtenář nenařkl, že si moc vymýšlí.
Překládá i vaše manželka Petra, naposledy román Ráj nositele Nobelovy ceny za literaturu Abdulrazaka Gurnaha, ovšem zároveň učí tady v Táboře na gymnáziu. Vy sám svou pracovní dobu dělíte mezi řízení Ústavu anglistiky na FF JU, přednášení a vedení seminářů, vědeckou práci, trénink koní a právě překládání.
Ano, vybral jsem si samá zaměstnání, o nichž se veřejnost domnívá, že by se měla vykonávat z vášně a jako hobby. A ač přeložím jen tři čtyři knihy ročně, překládat prostě musím.
Rozhovor s Ladislavem Nagyem, mj. držitelem ceny Magnesia Litera za překlad prvních tří románů pětidílného autobiografického cyklu Patrick Melrose od Edwarda St Aubyna, si přečtete v tištěném Reflexu č. 38/2023, který vyšel 21. září.
Nový Reflex si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
