Hned za životem v izolaci a za opakovanými zoufalými pokusy o návrat k jakémusi normálu, hned za traumaty způsobenými tím, jak jsme vídali své blízké přes utěsněná okna a dveře a dotýkali se jeden druhého výhradně přes ochranné prostředky, hned za torturou, kterou mi způsobovala přílišná domácí konzumace alkoholických nápojů, přejídání se domácím kváskovým chlebem a pravidelné televizní projevy Borise Johnsona, byla v žebříčku těch nejhorších věcí, které se mi během covidové pandemie udály, zkušenost se skotským učitelem autoškoly Alanem.
Že lekce řízení motorového vozidla s Alanem budou dlouhé, trýznivé a že mi způsobí nevratné poškození duševního zdraví, jsem předtím, než jsem se k nim zavázal, nemohl tušit. Co mě ovšem mělo varovat, byla skutečnost, že zatímco během covidu byli ostatní instruktoři autoškol, pokud vůbec během lockdownů pracovali, beznadějně rezervováni na měsíce dopředu, Alan byl nejen okamžitě k dispozici, ale rovnou mě dost uháněl, abych kvůli covidu nevyváděl jako všichni ostatní a začal s hodinami řízení co nejdříve. Pod tlakem toho, že jsem opravdu potřeboval získat řidičák co nejrychleji, jsem na to přistoupil.
Kvůli Alanově nespolehlivosti, vznětlivosti, agresivitě a podivným názorům a taky vinou mého sadomasochismu náš původní výukový plán na deset týdnů s jednou hodinou týdně postupně nabobtnal do čtyřicetihodinového martyria, která trvalo rok a půl. Na jeho konci jsem se sice opravdu stal držitelem řidičského průkazu, avšak během útrpných hodin s Alanem v malém uzavřeném prostoru se mi kromě osvojení si pravidel silničního provozu a bezpečné manipulace s motorovým vozidlem dostalo i ošklivých lekcí v netoleranci odlišností.
Když uslyšel v telefonu přízvuk mojí angličtiny, nedokázal skrýt znechucení nad mým středoevropským původem. Nevonělo mu moje nebritství a status přistěhovalce, třebaže legálního.
„Polák?“ – „Čech.“ – „Co?“ – „Czech.“ – „No cheque, only cash, Poláku.“ – „OK.“
Alan je hrdý brexitář a nadšený vyznavač britské monarchie, a přestože je Skot, plamenně odmítá skotskou nezávislost. V hlavním městě Skotska nenávidí davy studentů a turistů, příliš široké chodníky a dopravní pruhy pro cyklisty. Nesnáší řidičky i proslulý edinburský divadelní festival Fringe („Nemakačenka!“ křičí na pouliční divadelníky z auta) a pochody hrdosti LGBTQ komunity („Neblokujte plynulost dopravy, úchyláci!“). Nejvíce se mu ale hnusí myšlenka na to, že by někdo (ve skutečnosti celých 70 procent států) mohl jezdit vpravo. Řídit napravo je podle Alana naprosté zvěrstvo a diletantismus, to zkrátka nechápe, a hlavně to nehodlá akceptovat a podporovat. I proto nikdy nebyl na dovolené v žádné zemi, kde se neřídí nalevo.
Alan je šťastně rozvedený („Stejně neuměla správně řadit a pravidelně mi ničila převodovku.“) a je velmi aktivním facebookovým trollem. Nejen ve světě sociálních sítí, ale i v reálném životě má velmi vyhraněné a velmi negativní názory na vegetariánství („Zvyšují nehodovost, když jezdí autem hladoví.“), stejně tak úsilí klimatických aktivistů považuje za skutečnou život ohrožující pandemii, stokrát horší než covid („Jestli jednou zablokujou i moji silnici, tak přísahám, že dupnu na plyn jako ještě nikdy před tím a smetu je z povrchu týhle umírající planety...“).
Alan vášnivě fandí fotbalovým Rangers a často si v autě zpíval jejich fanouškovské chorály (ale i britskou hymnu), vždy velmi nahlas a strašně falešně. Když jsme projížděli kolem spoře oblečených žen a dívek (ve Skotsku stačí málo: na pět minut vykoukne slunce, teplota vyletí na horkých 17 stupňů a už jdou všichni do plavek), přinutil mě zpomalit, stáhnul okýnko a nahlas jejich polonahá těla komentoval. Někdy směrem k nim i obdivně zahvízdal. Se stejným zápalem, který byl ale ve zcela opačném emocionálním gardu a vycházel z naprosto jiných míst jeho těla, urážlivě pokřikoval na podobně odvážně (ne)oblečené či nějak neobvykle vyparáděné muže a kluky.
Jednou týdně jsem Alanovi platil šedesát liber za to, aby mi šedesát minut nadával do neschopných Východoevropanů, do idiotů, kteří neumějí zaparkovat couváním. A i přesto, že jsem veskrze splachovací typ, pragmaticky se soustředící na vytčený cíl (v tomhle případě na získání řidičáku) a dokážu přijmout trnitost cesty, která k němu vede, se mě nejvíc dotkly jeho opakované dehonestující komentáře o menšinových sexuálních orientacích a vulgární urážky trans lidí. Alan je považoval za zmetky přírody a homosexualitu nazýval hloupou volbou blbého životního stylu. Mnohokrát jsem chtěl zastavit (klidně i tam, kde to dopravní značení vyloženě zakazuje), z auta vystoupit, třísknout dveřmi a jít domů pěšky (třebas i po rušné silnici, kde to není chodcům povoleno). Mnohokrát jsem chtěl takhle dramaticky naše lekce ukončit. Ale jak říkám, vidina řidičáku byla v těch chvílích silnější, a tak jsem si všechno tohle nechal líbit, klepal se u volantu vzteky (Alan si myslel, že se třesu strachem ze samotného řízení) a vstřebával všechny urážky a napadání. Dny mezi jednotlivými lekcemi pak byly směsí očistného procesu, kdy jsem se snažil zbavit nashromážděného vzteku, a stresu z další lekce.
Jediné, na čem jsme se s Alanem shodli a v čem jsme si alespoň trochu rozuměli, byl vřelý vztah k psům. Psi, ať už ti, které jsme zahlédli z auta během našich lekcí, či ti z našich historek, byli neutrálním a bezpečným územím pro konverzace za volantem. Když mi ale jednou Alan ukázal fotografii svých dvou psů („Jé, vy máte krásný skotský teriéry!“ – „To nejsou skotští teriéři, Poláku, ale britští teriéři.“), oblečených do nevkusných psích kombinéz s motivem vlajky Union Jack, a prozradil mi jejich jména („Tohle je Vévoda z Edinburghu a tenhle menší vyplešatělej je Princ z Walesu.“), zájem o psí konverzaci mě přešel. V podstatě jsem ji omezil jen na zdvořilostní otázku: „Jak se mají Vévoda a Princ?“
Jedna z posledních hodin s Alanem. Mám za sebou těžkých pětapadesát minut nadávek a slovních útoků. V autě je dusno, třesu se vzteky, v očích mám slzy potlačovaného hněvu. Taky sotva dýchám, protože podle aktuálních koronavirových pravidel musíme i v autě autoškoly nosit roušky (Alan má tu svoji s britskou vlajkou samozřejmě staženou pod bradou). Před námi je jeden z nejrušnějších a nejsložitějších kruhových objezdů ve městě, takzvaná spirálovitá turbookružní křižovatka. Směrem od ní jde po chodníku skupinka mladých Asiatů, asi studentů.
„Hele, podívej na ně, na ty pos*aný *ing-*ongy, asi si jdou koupit nudle, haha,“ zaburácí vedle mě Alan.
A to už je na mě moc.
Cítím, jak se ve mně něco vypnulo. Nebo spíš zapnulo. Praskla mi žilka. Už je mi všechno jedno.
Naše auto je těsně před kruhovým objezdem, ale místo abych zpomalil, přidávám plyn. Ve vteřině to pálím padesátkou! Najednou rychle strhnu volant doprava a valím si to přes kruháč pěkně počesku. Zprava. V protisměru! Alan začne křičet. Mnohem hlasitěji, než jak zpívá. Tenhle jeho předsmrtný řev zoufalství mi zní jako krásná symfonie. Nedochází mi, že se usmívám. Ještě trochu šlápnu na plyn, protože tohle je čirá očista. A pak na kruhovém objezdu plynule a v plné rychlosti vykroužím krásné protisměrné kolečko jisté smrti.
Naštěstí je covid a doprava ve městě je v podstatě na nule.
