V minulém životě jsem byl učitel. V minulém životě zaskakuju za kolegyni a poprvé jdu učit do třídy na prvním stupni základní školy. Nervózně vcházím do třídy plné natěšených čtvrťáků. Pro ně je tahle hodina prvouky rozhodně vzrušující – dostali na supla učitele z gymnázia! Zato já jsem vyděšený. Obyčejně s přehledem sjíždím nebezpečný obří slalom mezi přepjatými středoškolskými učebními plány a adolescenty chystajícími se k maturitě, ale tohle je úplně jiná káva. Káva, na kterou nejsem zvyklý. Devítileté děti a hodina s tématem Člověk a jeho život.
„Dobrý den,“ řeknu lehce se třesoucím hlasem armádě mimozemšťánků s očima navrch hlavy.
„Dobrý den, pane učiteli!“ zahlomozí sborově třída, až se toho dětského chóru leknu. Sborové odpovědi – to se ještě na prvním stupni dělá?
Statečně skrývám zděšení. Rozhlédnu se kolem sebe, ale výstavka dětských obrázků na téma naše země a naše město napravo, ani barevné nástěnky s námětem moje rodina a moje tělo nalevo mi žádnou oporu nenabízejí. Proboha, tohle bude nejdelších pětačtyřicet minut mého života!
„Posaďte se, prosím!“ dostanu ze sebe. Že bych přece jen byl pedagog-profesionál?
Zatímco mě propichuje třicet zvědavých dětských pohledů, já ten svůj topím v třídní knize. Co kdybych dělal docházku celou půlhodinu, napadne mě. Udělat tři fajfky a podepsat se mi ale trvá jen pět vteřin. Rychle si v duchu připomenu téma hodiny: Člověk a jeho život. A dnešní podtéma: Zvířata. V hlavě mi automaticky naskočí klasické učitelské záchranné fígle. Pustit jim video? Nebo číst si celou hodinu z knihy? Kde je sir David Attenborough, když ho potřebujete? Pak si vzpomenu na vzkaz, který mi před hodinou rychle předala kolegyně učící stejný předmět ve vedlejší třídě. Na papírku je rada: Pokecej s dětma o domácích mazlíčcích a v nejhorším je nech kreslit. Nebo zpívat.
„Tak, děti,“ zvedám se a začínám promlouvat k nedočkavému davu, „dnes si budeme povídat o zvířátkách. A taky si možná něco nakreslíme a zazpíváme.“ Děti vyvýsknou nadšením. Skvělá rada od kolegyně. Je vidět, že ona se v tom vyzná. Zpívání a kreslení, pokud mi při hodině takzvaně dojde palivo, to bych třeba mohl uplatňovat i s maturanty.
Čtvrťáčci se tetelí nedočkavostí a já, nezdravě posílen prvotním úspěchem a jejich zápalem, se najednou začínám cítit jako rockstar (v jejich světě asi jako populární youtuber) a začínám jim vyprávět podivný vymyšlený příběh, který se mi dere do hlavy.
Povídám jim něco o svém psovi, kterého jsem ovšem ve skutečnosti neměl. Chvilku tu povídačku ženu někam k poučné bajce, chvílemi vykrádám dojemný film Marley a já, občas to prošpikuju nejasnými vzpomínkami na osudy odvážného psa ze seriálu Goro, bílý pes, televizního seriálu mého dětství. Ale celá moje narace se rozpadá, na původně zamýšlenou didaktickou pointu stále nedochází, celé to vyznívá do podivného prázdna až trapna: „Rex teď žije v psím nebi, ale i tak ho každé ráno zdravím tam nahoru tichým lidským zaštěkáním.“ Rychle končím svou hloupou vyprávěnku a rozhoduju se změnit taktiku: obracím pozornost na zaskočené čtvrťáky.
„No dobře, tak to byl můj příběh. Kdo nám teď poví něco o svých domácích miláčcích?“
Jsem zachráněn: zvedne se celý les rukou. Všichni mi chtějí něco povědět. Super, napadne mě, tohle nám vystačí na celou hodinu.
A opravdu: na kreslení a zpívání dojít nemuselo. A chybělo málo a byla by to opravdu povedená, pedagogem zvládnutá hodina bez projevů dětského zoufalství a breku. Jen stačilo, aby skončila o tři minuty dřív.
To byl můj minulý život – učitelský život s příběhy o domácích mazlíčcích, život krájený na dny a hodiny krátkým a dlouhým zazvoněním. V tom svém současném neučitelském bytí si o zvířátkách už s nikým nepovídám. Ale často mě napadá, že mi to chybí. Že bych si o nich občas s někým rád pětačtyřicet minut popovídal. Někdy bych si dokonce i rád kreslil. Nebo zazpíval.
Taky někdy myslím na to, jak se asi moji bývalí žáci a studenti mají. Jak se jim v realitě zvané Člověk a jeho život, na kterou je žádná, ani ta sebelépe nachystaná hodina prvouky nedokáže doopravdy připravit, vede. O některých něco vím. Někteří jsou úspěšní, spokojení, šťastní, jiní nikoliv. Někteří z nich se za ta léta stali mými kolegy, někteří dokonce mými facebookovými kamarády, jiné jsem spatřil na seznamovacích aplikacích. Někteří mě na ulici pozdraví, jiní ne. Nejčastěji mě ale napadá, jak se asi má a co dělá chlapec, dnes mladý muž, který tehdy ve čtvrté třídě brutálně ukončil mnou moderované, zdánlivě nevinné pásmo milých dětských příběhů o domácích zvířatech, chlapec, který tehdy mě i všechny své spolužáky a spolužačky naprosto šokoval, slabší jedince okamžitě rozbrečel a většině z nás uštědřil nezhojitelné trauma na celý zbytek života.
Kouknu na hodinky. Výborně, do konce hodiny zbývají tři minuty. I přes moje počáteční obavy se hodina, ve které jsem suploval za kolegyni ve čtvrté třídě, podařila: bujaré nadšení žáků se mi podařilo ukočírovat, jejich zvířecí příběhy jsem zvládal zevšeobecňovat a přidávat k nim vhodná a nenásilná poučení, ve třídě se dokonce rozhostila jakási příjemná a laskavá atmosféra prosycená láskou ke zvířatům.
Najednou se zničehonic úplně vzadu zvedla ruka se špinavými nehty. Jako další se svým příběhem hlásil kluk v poslední lavici, kterého jsem si do této chvíle ani nevšiml. Asi do této chvíle spal.
„Máme čas na poslední příběh. Tak prosím, povídej,“ pobídl jsem čtvrťáka z poslední lavice. Ten se postavil a já si ho pořádně prohlédl. Na jeho dětské tváři bylo něco nepatřičného. Možná to byl nepatrný tmavý stín pod nosem, možná jakýsi podivný, neklidný zápal ve velkých očích... Čtvrťák, který byl o dost větší než všichni jeho spolužáci, nám nečekaně hlubokým hlasem začal vyprávět příběh o svém domácím mazlíčkovi – křečkovi.
I přes svou krátkou stopáž to byl příběh zneklidňující: kluk chtěl vždycky psa, ale dostal od rodičů jen pitomýho křečka. Křečci jsou hloupí a nic nedělají, ale jsou prý odolní. Otázkou k prozkoumání ale zůstávalo, jak moc odolní.
Asi jsem měl zakročit. Dobrý pedagog by určitě zakročil. Ale já jsem byl v tom momentě klukovým příběhem a taky jeho uhrančivou prezentací tak fascinován, že jsem ho nechal dovyprávět znepokojivou story až do zdrcujícího finále:
„A pak mi jednou fotr zase řekl, ať okamžitě zavřu knížku o psech a začnu dělat věci do školy. A hodil po mně sbírku slovních úlov. Tu velkou s tvrdýma deskama. A to už bylo na mě moc. Měl jsem po krk toho věčnýho úkolování. Tak jsem vzal toho línýho parchanta křečka, o kterýho jsem se stejně neprosil, položil ho na rozevřenou sbírku úloh, někam na úlohy o nepřímý úměře a pak jsem učebnici opatrně přivřel. A pak jsem na tu knížku…“ kluk najednou vyskočil a při dopadu zpět na podlahu do toho dal veškerou svou energii a sílu, až se celá učebna otřásla, až jsem já i všichni jeho spolužáci strnuli úžasem, „…takhle dupnul.“
Vteřinu dvě bylo ve třídě ohromující ticho. Pak se to naráz změnilo. Taky zazvonilo na konec hodiny. Zvonek ale přes vyděšené vzlyky a brekot nebylo slyšet.
