V Cannes se rozjel oficiální program. Herec Romain Duris kraluje v ambiciózní sci-fi The Animal Kingdom. A především se čekalo. Na lístky. Na filmy. Na vše.
Déšť přichází. Sladkovodní pomsta přímořskému kraji zatáhne nad festivalovým centrem šedivou oponu. Rosný bod dosahuje maxima a o pohodlí rozhoduje funkčnost oblečení. Promokavost versus čas. To jsou v Cannes během filmového festivalu základní hodnoty. Čas strávený ve frontách na film. V předpokojích na rozhovory nebo schůzky. Čekáním na něco, co se stane, nebo možná taky ne.
Co to vlastně jsou ty Cannes? Osmdesát tisíc návštěvníků. To je osmkrát víc, než kolik jich přijíždí do Karlových Varů. Všichni jsou navíc spíše profesionálové než fanoušci, protože celý tenhle cirkus pohání největší filmový trh na světě, kde se obchoduje s tisícovkami titulů. A všichni návštěvníci zároveň chtějí do kina, protože k jejich práci patří, aby měli přehled o tom, co se právě točí a co hrstka dramaturgů okolo šéfa Thierryho Frémauxe považuje za hodné promítání. Problém je, že největší zdejší kino pojme „jenom“ 2300 návštěvníků. Je to zlomek poptávky.
Druhým rokem funguje rezervační systém na čtyři dny dopředu. V praxi se v sedm ráno zapnou servery a vy klikáte, co vám síly stačí. Limituje vás barva akreditace, kdy ty prioritní – jak tiskové, tak z okruhu industry – mají významnou výhodu. Na pohled to celé vypadá krásně, protože dříve jsme museli jednoduše přijít do fronty a strávit v ní klidně hodinu. Na právě trendující filmy i víc – třeba na horror Maják jsem tu před čtyřmi lety čekal napoprvé tři hodiny a neúspěšně. Na druhou projekci pak stačilo přijít o dvě hodiny dřív. Má tohle smysl? Když na vás praží slunce? Když mi prší na hlavu, protože návrháři městské větrovky ve studiu MCQ zapomněli na kapuci? „Pojď sem pod deštník,“ vyzývá mě sousedka z fronty. „Fronty letos hrozné, žádný řád.“
Organizátoři všechny řadí do jedné fronty, kterou začnou pouštět pět minut před začátkem projekce. O elasticitě canneského času svědčí, že i když se pak do sálu dostanu čtvrt hodiny po plánovaném začátku, pořád se tu ještě nic neděje. „Užij si projekci,“ volám na deštníkovou zachránkyni. Čeká nás zahájení vedlejší sekce Un certain regard věnované progresivnějším titulům z celého světa. Sci-fi The Animal Kingdom chvílemi naznačuje, že to čekání smysl má. Odehrává se v době, kdy lidstvo sužuje nemoc mutace zpět do zvířecích druhů. Fantastický nápad režiséra Thomase Cailleyho podporují herci v čele s Romainem Durisem, bohužel ale zůstane jen u nápadu a krásných obrazů. Nedočkáme se ani hlubší analýzy mutací, ani úvahy nad tím, jak se stavět k jinakosti. Zbývá přemýšlení nad tím, že lidstvo už možná dosáhlo všeho a teď ho čeká přirozený regres do zvířecí podoby.
Škoda. Stačilo málo a mohlo jít o přelomový film. Představivost mohla polapit krásu dneška, nesmrtelnost mohla zvítězit. Místo toho mi jenom oschla bunda. Každopádně tělesnost a fyzická proměna byly zřetelné už ze zahajovacího historického dramatu Jeanne du Barry a prosvítají i malajským kusem Tiger Stripes o dívce, která se mění v tygřici. Zdá se, že máme co dělat s prvním velkým tématem letošního canneského festivalu.
