Můžete být populární fotbalista (Roy Keane, Caoimhín Kelleher), můžete být klidně uznávaný literát (Frank O'Connor, Catherine Ryan-Howardová), dokonce můžete být i hollywoodská hvězda (Cillian Murphy). Ale přesto, že jste se v Corku narodili a taky tam žijete nebo jste žili, a zároveň jste se stali slavnými i daleko za hranicemi jižního Irska, nic z toho vám nezaručí věhlas absolutní, nejvyšší společenské uznání a naprostý respekt od všech obyvatel druhého největšího irského města.
Takovouto pozici, pozici nejzářivější corkské celebrity, kterou uznávají všechny věkové kategorie místních, získáte pouze, pokud budete prodávat noviny. Každý den kromě neděle. Na nejznámějším rohu nejznámější ulice ve městě. A více než padesát let.
V Corku ho znají všichni. Když ještě dokázal chodit, trvalo mu projít malým centrem města třebas i několik hodin. Všichni místní kolemjdoucí ho totiž uznale zdravili, uctivě se mu klaněli, plácávali ho po ramenou a klábosili s ním, věrni své pověstné jihoirské výřečnosti. Podobně jako má Paříž Eiffelovku a Praha Karlův most, Cork má svou největší pamětihodnost v osobě kamelota Michaela O. Že právě pouliční prodejce novin je tou největší možnou celebritou, jakou Cork může mít, o tomhle „rebelském městě“ či „tak trochu jiném hlavním městě Irska“, jak se „irskému Brnu“ (tak říkám Corku já) přezdívá, dost vypovídá.
Michael O. začal prodávat lokální deník (The Echo) na rohu ulice sv. Patricka ve svých devatenácti letech v roce 1969. To spolu ještě hráli The Beatles. Později zpoza svého improvizovaného stánku (plachta natažená nad pojízdným košíkem s novinami) prodával i celoirské noviny produkované v Corku (Irish Examiner) a populární vánoční drbnu (Holy Bough; vychází již 125 let). Za každého počasí, a to v Corku moc vlídné není, šest dní v týdnu, denně pět až osm hodin neúnavně každých pět deset vteřin pokřikoval: „Ékó!“ Pravidelný výkřik, který lze slyšet i dnes na různých místech městského centra (Michaelovi následovníci) a který ke Corku patří asi jako déšť, nasolené a okořeněné hovězí a lehce agresivní mládež pobíhající po centru buď v šedých teplácích, nebo v růžových pyžamech.
Když Michael začal noviny prodávat, neuměl číst. To se naučil až během let prostřednictvím každodenního listování novinami. Nejsnáze mu šla čísla: denně sledoval kurzy irské libry a později eura. Nejdůležitější vzhledem k povaze jeho práce pro něj byly novinové předpovědi počasí. Nejraději ale měl sportovní zprávy a výsledky galského fotbalu a hurlingu, ty nalistoval každý den jako první.
Na ulici se s ním fotili irští premiéři, celebrity menší svítivosti, než byl on sám (třeba Bono z U2), a hlavně davy obyčejných lidí. Na stejné ulici mu postavili sochu. Dost mi to lichotí, řekl Michael v rozhlasovém rozhovoru, byl jsem totiž v devatenácti podstatně kulatější než tenhle mosazný mladík. Ale zmrzlý a prokřehlý jsem byl stejně, dodal. Nejvíc cool corkská kapela současnosti (Pretty Happy) po Michaelovi pojmenovala své nejnovější EP – jmenuje se stejně jako ona socha chlapce kamelota: The Echo Boy.
Dnes většina lidí čte zprávy online, počty výtisků tištěných irských deníků jsou prý jen na jednotkách tisíc a několik známých titulů se buď zcela přesunulo na internet, nebo dokonce zaniklo. Corkské Echo však stále hrdě vychází. A prý pořád prosperuje. Jak je zřejmé z každé procházky po městě, lidé ho neustále kupují. Z tradice, ze setrvačnosti a pro ten jedinečný zážitek setkání s kusem corkské historie: na kost promrzlý kamelot vám podává dnešní Echo a přihodí k němu i vtípek, glosu či poznámku. Nejčastěji o počasí.
Mimo léto (obyčejně maximálně dva týdny v červnu) se Michael O. vždy velmi teple oblékal. Hlavně kolem Vánoc vypadal jako Holubí bába z filmu Sám doma 2. Ale jak sám říkával, irský chlad tě stejně dožene. Po covidu se už do práce (na ulici) nevrátil, ztratil schopnost chodit a žil tiše, sám a v přetopeném bytě na okraji města. Ve stejném rozhovoru pro místní rádio uvedl, že se pořád nedokáže zbavit vlhka a zimy, které se v něm za to půlstoletí na ulici nahromadily. Do centra města se v posledních letech už vůbec nevydával. Měl ho plné zuby. A město zas musí být alergické na mě, dodal ve svém posledním veřejném prohlášení na rozhlasových vlnách. O loňských Vánocích zemřel ve věku 72 let.
O jeho smrti se většina obyvatel města dozvěděla právě z novin. Den po své smrti se na lidi procházející kolem novinových stánků a jiných prokřehlých prodavačů novin usmíval kamelot Michael O. z titulní stránky Echa.
Toho dne se prodal rekordní počet výtisků.
