Herec Zlatko Burić (69), kdysi aktivista a radikál, rozzářil svou energií letošní festival v Karlových Varech. V sedmdesátých letech spoluzaložil zásadní experimentální divadelní skupinu Kugla glumište, která se v chorvatském Záhřebu stala předchůdkyní mnoha současných tamních scén, v osmdesátých letech odešel za manželkou do Dánska. Tam nejdřív pracoval manuálně, koncem 20. století se ale začal objevovat v dánských snímcích (za všechny gangsterská trilogie Dealer, byla k vidění i na ČT), posléze ve větších koprodukcích, a dokonce i v hollywoodských filmech, například v katastrofické sci-fi 2012, kde ztvárnil ruského miliardáře. Stejně jako v Trojúhelníku smutku režiséra Rubena Östlunda, který je nyní v českých kinech.
Jak jste se na roli výstředního oligarchy připravoval?
Mimo jiné tím, že pocházím z východní Evropy. Pomohlo, že nejsem jen umělec: vystudoval jsem sociologii, zajímá mě politika. Takže když jsem o Dimitrijovi přemýšlel, myslel jsem na všechny ty devadesátkové gangstery, kteří si u nás po rozpadu Jugoslávie koupili diskotéky.
Taky jsme je měli, třeba Ivana Jonáka a jeho Discoland Sylvie…
Každá země z bývalého východního bloku je má, tyhle příběhy známe! Navíc jeden můj dobrý kamarád, se kterým jsem v sedmdesátých letech minulého století hrával alternativní divadlo, se stal o dvě dekády později chorvatským velvyslancem v Moskvě. Takže jsem se s ním při přípravě na natáčení Trojúhelníku smutku sešel a říkám mu: „Božo, vyprávěj!“ A on začal: Jak tenhle přeskočil z Komsomolu rovnou do zahraničního obchodu… Jak tenhle co exportoval a jak… Jak tenhle šmelil valuty… Ve filmu je z toho všeho nakonec jen pár řádek, ale měl jsem všechny historky v hlavě, což stačilo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
