nahoru

Příběh zlata, symbolu marnivosti a nenasytnosti v nové knize Ralpha Dutliho

Jan Lukavec 30. června 2022 • 11:00
Spisovatel Ralph Dutli
Spisovatel Ralph Dutli
• foto: 
Profimedia

Švýcarský básník, esejista, prozaik, romanopisec a překladatel Ralph Dutli (nar. 1954) už může být českým zájemcům celkem známý jako literát, který se rád zaměřuje na cenné látky. Vyšly mu u nás kulturně historické knihy o takových vzácných produktech a jejich producentech, jako jsou olivový olej a oliva a včelí med.

Ve své nejnovější publikaci přeložené do češtiny se tentokrát vrhl na materiál, který je pro nás přímo synonymem vysoké hodnoty, bohatství a luxusu. Ve Zlatých snech (vyd. Archa v překladu Magdaleny Štulcové) s podtitulem Kulturní dějiny božského a zatracovaného kovu vypráví příběh zlata, toho drahocenného kovu, od jeho počátků, kdy prý vznikalo při dávných vesmírných srážkách neutronových hvězd. Pokračuje starověkými mýty například o zlatém rounu, u jehož základu měla stát dodnes prováděná gruzínská praxe rýžování zlata pomocí ovčích kůží, do nichž se kousky zlata zachytávaly. Přes alchymii se dostává až k současné technice, která by v urychlovačích už skutečně dokázala například z atomů olova „vyrábět“ atomy zlata, ale ekonomicky by šlo kvůli energetické náročnosti o neefektivní počínání.     

Zlato: dobro i zlo

Olej i med jsou veskrze prospěšné a jaksi „pozitivní“ materiály, i když olivový strom může někomu na první pohled připadat nevábný, a produkce medu se sem tam neobejde bez žihadla. Zato zlato autor líčí jako cosi ve své samotné podstatě dvojakého. Jednak fyzicky (měkké, ale těžké; tvarovatelné, i když stálé a nepodléhající rzi), ale hlavně co do protikladnosti významů, kterých nabývá v našem symbolickém světě. Díky své trvanlivosti a slunečnímu lesku mělo zlato v mnoha kulturách přídomek božského materiálu, jímž jsou proto zahrnovány i sochy (polobožských) postav typu Buddhy, který za života hlásal odvrat od světa: „Sám Buddha žádné zlato nechce, přesto je jím zasypáván“.

I když ale bylo vnímáno jako nejcennější látka, ve většině každodenních situací je vlastně k ničemu (jak osobně poznal mytický král Midas); je symbolem bohatství a moci, ale pokud někdo příliš propadne jeho kouzlu, je to spolehlivá cesta ke zkáze. Což dokládají četné legendy a mýty o prokletých zlatých pokladech či alespoň prstenech přinášejících jejich majitelům či nositelům neštěstí, morální rozvrat či krajní ohrožení (nejen hobit Frodo by mohl vyprávět). Tuto ambivalenci potvrzují i legendy o „pobytu“ některých hrdinů v kouzelné jeskyni, hoře nebo jiném pohádkovém či fantastickém světě, z něhož si dotyčný smí odnést jen kobylinec. Ten se pak v „našem“ obyčejném světě mění ve zlato; komplementárně ovšem to, co se v jeskyni zdá jako cenný kov, se u nás mění v exkrementy.

Zlatý padák? Zlatý záchod!

Autor dodává, že nemusí jít jen o smyšlenky: i někteří současní politici jako Donald Trump si prý libují ve zlatých toaletách. Dutli naznačuje možnou souvislost s freudovským análním stádiem vývoje člověka a podobné jednání pokládá za obscénnost, která podle něj byla příznačná pro Bílý dům v době, kdy tam sídlil „dealmaker“. Trump se podle vlastních slov navíc chlubil tím, že dokáže „udělat z lejna zlato“. Více sympatií Dutli projevuje k umělcům, kteří umí v pomyslné zlato přetvořit i ten nejnižší materiál. Jak psal například Charles Baudelaire ve verších adresovaných městu Paříž: „Já jsem čistou tresť přec dobyl z každé věci, tys bláto dala mi, já v zlato změnil je.“

Zlaté sny jsou už minimálně čtvrtou česky vydanou knihou o dějinách zlata. Je z nich nejtenčí, ale také nejpoetičtější. Více prostoru než v těch předchozích je v ní věnováno tomu, co si o zlatu mysleli antičtí básníci (většinou nic pěkného) a jaká zlobná slova mu adresoval William Shakespeare. Autora spíše zajímají „zlaté sny“, imaginace, kterou v nás zlato probouzí, než „nudná hrouda zlata“. Překvapivě by se na tom literát Dutli částečně shodl třeba s finančním historikem a ekonomem Peterem L. Bernsteinem. Ten ve své knize Dějiny zlata (č. Grada, 2004) rovněž soudí, že zlato a jeho hromadění nemůže být samo o sobě cílem: smysl má spíše jako prostředek směny, krásná věc či ozdoba.

Obálka knihy Obálka knihyFoto Archiv Archy

Jan Lukavec




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.