nahoru

Primavera Sound: Excelentní Gorillaz, Beck a Nick Cave

ANTONÍN KOCÁBEK 7. června 2022 • 15:40
Primavera Sound: Excelentní Gorillaz, Beck a Nick Cave
foto: Sergio Albert

Barcelonský festival Primavera Sound, letos “roztažený” do dvou víkendů,  skončil svou první (a hlavní část). Představila se na něm dlouhá řada hvězd, z nichž na českých festivalech uvidíme bohužel jen zlomek, ale pořadatelé opět nezklamali ani s nabídkou aktuálních svěžích jmen. A poučné bylo sledovat i to, jak bravurně se v průběhu dnů dokázali vypořádat se vzniklými problémy.

Páteční den festivalu předznamenala mohutná vlna reakcí na sociálních sítích na čtvrteční pořadatelskou nepřipravenost na velké davy, která následně generovala špatně fungující občerstvení, lokální přelidněnost v některých částech areálu a například i to, že ačkoli pořadatelé zcela zrušili tištěné papírové programy s odkazem na mobilní aplikaci, ta bohužel (ne)fungovala na hranici použitelnosti, a navíc pouze online. Vznikly i satirické profily na Instagramu a Facebooku a vše vyvrcholilo velkými omluvami organizátorů, které se objevily i ve velkých světových médiích, např. V NME. Nezůstalo ale jen u omluv – služby na stáncích a další věci byly posíleny a vylepšeny a výsledkem byla viditelně se hodinu od hodiny zlepšující situace. Zácpy se už prakticky nekonaly, stánky s občerstvením dostaly koordinátory a fronty se pomalu, ale jistě zkracovaly, až zmizely docela. Festival dokonce šel i proti běžné festivalové praxi utajování a zcela otevřeně zveřejnil oficiální návštěvy – ve čtvrtek dorazilo 66 tisíc, v pátek 74 a v sobotu 80 a půl tisíce příznivců.

Nekorunovaným králem druhého dne se stal Beck. Jeho set připomínal memoáry – zpěvák, který to dotáhl do první ligy světového hudebního mainstreamu, se postupně probíral svou kariérou a lovil z ní signifikantní zástupce v druhém plánu dokumentující jeho hudební vývoj a postupující úspěchy. Celá show tak byla pestrá nejen kvůli vydařené audiovizuální složce, ale i tím, jak zpěvák od popové současnosti, inspirované i R´n´B a hip hopem, zcela přirozeně přecházel tam a zpět k melodickým písničkám a bluesovému feelingu, se kterým pracoval stejně jako kuchaři s kořením. A tak chvíli zněly syntezátory a energické samplované beaty a chvíli zas foukací harmonika či akustická kytara, vzývající prosté písničkářství. A ano, zahrál i svůj nejslavněší kus Loser. Navzdory žánrovým preferencím posluchačů tak dokázal oslovit a předvést skvělý, muzikálně i vizuálně popkulturní zážitek i těm, kteří se třeba nepovažují za jeho fanoušky.

Své místo ale měli i mladí a alternativním hudebním směrům se věnující interpreti.  Na nezávislé scéně už celkem zavedení, ale pro většinového posluchače ještě stále nepříliš známí australští Tropical Fuck Storm nabídli úžasnou jízdu, ve které se střídalo až noisrockové běsnění s výraznými melodickými linkami. Je znát, že kapela má tendenci bavit hlavně sebe a teprve pak to hravě přenášet na posluchače. Energie z ní totiž nikoli vyzařuje, ale přímo stříká všemi směry. Frenetického frontmana v sestavě doplňují tři spoluhráčky a nálepka “art-punk” je pro ně víc než výstižná. Ještě čerstvějším jménem než pět let existující australské kvarteto jsou těsně před covidovou vlnou vzniklí britští Wet Leg. Bylo znát, že virální video jejich prvního loňského singlu Chaise Longue proniklo i k španělskému publiku, a festival je tak přivítal již jako docela velké hvězdy, které umístil na jedno ze čtyř největších pódií, a nadšeně je tak sledovalo přinejmenším několik tisíc lidí. Ústřední dvojici mladých dam zde doplňují tři spoluhráči a obě kapely tak mimoděk dobře ukazují, co je současným trendem genderových snah na hudební scéně – tedy nikoli zastydlými pseudokonzervativci nějaké neustále nesmyslně podsouvané kvóty, ale prostě “promíchané” společné sestavy, kde mizí někdejší dělení na “klučičí” a “holčičí” kapely. Wet Leg dokázali i rozezpívat dav a jejich krásně znějící sezpívané vokály úspěšně podporovaly chytře poskládané indiepopové melodie. Kapele to výborně “šlapalo” a sympatická živelnost probublávala i ve spodních proudech jejich hudby.

To letité formace The National a o den později Low sázely naopak na velmi poklidné, táhlé, ale nikoli depresivní  balady a občas až zasněně se medově táhnoucí jemné písně. Druzí dokonce vystoupili jak ve zdejším obřím sále, tak i na podvečerní open air scéně – a fungovalo to bez ohledu na místo. Obě kapely spojuje to, že lety působení nasbíraly mnoho posluchačů, ale zároveň se jim stále daří oslovovat i zmlsanou mladou generaci, takže ať už koketují s folkově průzračnou romantikou, nebo oživují indierockového ducha devadesátých let, v obou případech se nepropadají jen do pomyslné kategorie “hudba pro seniory” a stále se úspěšně vyhýbají ustrnutí a žití jen z vlastní minulosti.

Vedle jediné kapely, kterou lze potkat na Primaveře každý rok, amerického tria Shellac v čele se slavným producentem Stevem Albinim, které mile překvapilo setem poskládaným většinou z nových skladeb chystaného alba (na podzim by se s ním měli objevit v Praze), pamětníci nadšeně uvítali i znovuprobuzení Jawbox, u nás jen v zasvěcených kruzích známé kultovní kapely první poloviny devadesátých let, která definovala žánrový pojem “post-hardcore”. Sledovat, jak jejich přece jen už nijak mladé členy hraní stále baví, byla čirá radost a jejich hudba navíc také nikterak nezní jen jako oprášeně. Oblíbenou třešničkou programu Primavery je i každoroční pozvánka pro nějakou extrémní, obvykle temně metalovou či hardcore partu – letos los padl na slavné Napalm Death, kteří na jedné z menších scén pro nějakých 800–1000 lidí rozpoutali dokonalé inferno.

Moc v dobrém asi nebudou na letošní ročník vzpomínat němečtí Einstürzende Neubauten, kteří sem přijeli jen pouhé čtyři dny po výtečném koncertě v Praze. Zde ovšem díky dramaturgické chybě dostali čas v sedm hodin večer, což je jednak o zhruba tři hodiny dříve, než hrávají nejznámnější jména, kdy se velká část posluchačů teprve pomalu scházela v areálu (síly je třeba šetřit, na Primaveře se s hraním končí až k ránu a sety slavných začínajících třeba od 3:00 nejsou nijak výjimečné), ale hlavně v době, kdy slunce dosahovalo ještě největšího žáru – a to je kulisa k jejich industriálním baladám zcela nevhodná... Písně tak spíš prošuměly a ocenilo je jen pár tisíc nejvěrnějších.

To Nick Cave se svým The Bad Seeds bandem, začínal až v deset. Sestava na tomto turné rozšířená o trio soulových vokalistů zahrála nejen průřez největšími hity (takže nemohlo nedojít na Tupelo, Red Right Hand, The Mercy Seat či v přídavku Into My Arms), ale i nedávné skladby z Carnage, společného alba Cavea a jeho parťáka, housllisty a kytaristy Warrena Elllise. Zpěváka ani po šedesátce neopouští charisma, při kterém mladé dívky snadno omdlévají, a omotat si nějakých dvacet až třicet tisíc lidí okolo malíčku mu trvalo jen pár minut. Pak už jen poletoval mezi klavírem a mikrofonem vpředu, vrhal svůdné pohledy na dámy v prvních řadách a od něžných litanií gradoval až k hystericky podaným pasážím. K největšímu zklidnění a také k nejdojemnějšímu momentu koncertu došlo při skladbě I Need You, věnované předčasně a tragicky zahynulým dvěma zpěvákovým synům. Bouřliváctví, romantika, rocková energie i temná hudební zákoutí slavila při tomto koncertu každopádně své svátky a dá se předpokládat, že v Praze na festivalu Metronome by to nemuselo být o mnoho jiné.

Nečekaným vrcholem přinejmenším pro ten den se pak stali temní proroci a průkopníci gotického rocku Bauhaus. Britská legenda, jejíž nejslavnější období proběhlo od roku 1978 do roku 1983, absolvovala hned několik comebacků a ten zatím poslední nastal v roce 2019. Není divu, že si kapela moc nezahrála, a na podiu se tak chovala s natěšeností začátečníků. Černobíle tónované a až makabrózně vyznívající vystoupení vyvolávalo s každou další písní větší a větší nadšení a frontman Peter Murphy se zdál být v nejlepší formě. Pochopitelně nechyběl největší hit, mrazivý Bela Lugosi, který si s chutí zapěli snad všichni v publiku, a do celkové atmosféry zapadly skvěle i dvě předělávky – Ziggy Stardust Davida Bowieho a Sister Midnight Iggyho Popa byly doslova lahůdkami.

Opravdu největší a nejbarevnější vystoupení dne přesto mělo teprve přijít. Gorillaz, známí jako animovaná kapela, se zhmotnili do svých protagonistů. Jejich set byl pestrý nejen vizuálně, ale hlavně hudebně – od hiphopu se přeléval tu k taneční elektronice, tu k emotivnímu popu a zručně spojoval mainstreamovou show s fajnšmekrovskými detaily. Těch zhruba devadesát minut bylo doslova elektrizujících, euforických a radostně zábavných. A když se ke zpěvákovi Damonu Albarnovi v druhé polovině začali připojovat i početní hosté, mezi kterými nechyběli ani rapeři Slowthai a De La Soul, vše dostalo ještě energičtější sílu. Pro mnohé tak nejspíš Gorillaz byli letošní tečkou.

Fakticky tomu tak ale pochopitelně nebylo. Nejenže těm, kteří vydrželi, zahráli ještě třeba Beach House nebo Tyler the Creator, ale hlavně byl ten večer jen finálem “prvního dílu” letošního ročníku. Tím druhým bude příští víkend, kde mnoho interpretů vystoupí znovu, ale vedle nich se objeví i další – například zpěvačka Dua Lipa či kytarové legendy Slowdive, Ride či Jesusu and Mary Chain. A po celý týden se navíc, než se festival vrátí do areálu na středomořském pobřeží, bude hrát i v několika barcelonských klubech. Náhrada za koronavirovou pauzu se tak letos víc než vydařila.



Klíčová slova: hudba, kultura, Barcelona, Primavera Sound



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.