Byl plachý jako kluk, říkají o filmovém a divadelním scenáristovi, režisérovi i herci Jiřím Menzelovi jeho spolupracovníci. To se však nevylučovalo s tím, že nepřipouštěl žádné odchýlení od režijní koncepce a textu. Za oscarovým tvůrcem se ohlédl Festival Jiřího Menzela v Divadle Bez zábradlí.
Možná poslední publikovaný text režiséra Jiřího Menzela (1938 až 2020), zdatného stylisty a fejetonisty, patřil úvodu ke speciálu Reflexu s názvem Tajemství Barrandova z června 2017. Když jsem mu kvůli němu volal, točil zrovna na Slovensku drama Tlumočník. Byl unavený, ale text poslal druhý den. Přes prázdniny dotočil postsynchrony, pak přišel kolaps, operace mozku, život na vozíku a smrt ve chvíli, kdy se zase začal objevovat na veřejnosti.
Smutek a nostalgie nad jeho odchodem trvají, skoro nic z toho se ale neobjevilo na Festivalu Jiřího Menzela, který proběhl 23.–28. dubna v Divadle Bez zábradlí. Otevřela ho vernisáž výstavy Rozmarné cesty Jiřího Menzela, kterou připravila dlouholetá režisérova asistentka Míla Řádová. A už jen výběr z nesmírného množství fotografické dokumentace a Menzelových komentářů ukazuje nejen šíři jeho práce doma i v zahraničí, ale také ducha vlídnosti, humoru a sebeironie, který mu získával respekt a ochotu ke spolupráci.
Potvrdila to i řada hostů slavnostního zahájení festivalu, ať je s Menzelem svedlo dohromady divadlo, film, či obojí. Petr Brukner připomněl jeho hraní s Cimrmany, elegantní János Bán, Otík z Vesničky mé střediskové, vzpomínal, jak ho Menzel ponoukal, aby si zubní protézu z filmu nasazoval i v pražské tramvaji. Dnešní aktéři čtyř Menzelových režií v Divadle Bez zábradlí, které byly také součástí festivalu, zas upozorňovali na jeho preciznost, která jim nedovolovala sebemenší odchýlení od režijní koncepce a textu.
Zrovna tohle mi právě u Menzela nešlo do hlavy. A tak, když jsem v rámci festivalu vedl debatu o filmu Skřivánci na niti (1969) s jeho protagonisty Jitkou Zelenohorskou a Jaroslavem Satoranským, zeptal jsem se na jejich zkušenost z filmování. „On byl plachý jako kluk,“ zněla odpověď. „Ale ta důslednost je důvodem, proč se hry, jako je Blbec k večeři, hrají dodneška.“
