V posledním bezmála čtvrtroce média, sociální sítě, a především naše duše a hlavy plní hlavně odsouzeníhodná ukrajinská válka rozpoutaná odpudivým diktátorem Putinem. Hodí se přečíst si tuto sbírku úvah o principech a budoucnosti demokracie, ale i o jejím ohrožení, od deseti českých odborníků. Co z ní lze čerpat pro aktuální kritickou situaci v Evropě?
Česko – Evropa – svět: Příštích 50 let. Hezky se takový název edice, ve které koncem loňského roku vyšla v nakladatelství Vyšehrad kniha Demokracie – jak dál?, rýmuje, o tom není pochyb. Ač se obratem nabízejí otázky: proč ne let sedmdesát, čtyřicet, anebo dvacet?
Jak rozumět Ukrajině
Téměř třísetstránkový svazek uspořádaný renomovaným historikem a teologem Filipem Outratou nabízí příspěvky a zamyšlení autorů, specialistů v oblasti politologie, ekonomie či mediálních studií, nad společenským děním v okolních zemích i ve světě, s důrazem na realizaci demokratického ideálu občanských svobod a práv a výhled do budoucnosti. Na přetřes tak přišlo Polsko, Maďarsko, Ukrajina, Tunisko, Latinská Amerika i tzv. slušní lidé v Česku. Kdo hledá, najde i více.
Svoboda není zadarmo. Člověka lze zabít, ale pravda přetrvá. Ještě neumřela Ukrajiny sláva ani svoboda, ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje, řečeno slovy ukrajinské hymny… a bohdá, že usměje! S aktuálním děním v Ukrajině koresponduje studie Michala Lebdušky Ukrajina jako příklad pokusu o vytvoření demokracie v postsovětském prostoru, která přehledně zaznamenává obecné dění na Ukrajině od rozpadu Sovětského svazu až téměř po ruskou okupaci země. Popisuje politický systém na Ukrajině a jeho vývoj v uplynulých třech desítkách roků, jistý nárys národnostní a společenské situace, a poskytuje tak možnost vyvracet ruské lži, jak se je světu pokouší postsovětský imperiální neokolonialismus prezentovat.
Kremličkova odbočka k pojmu generace
Vraťme se ale ještě k půlstoletí v rýmovaném názvu edice. Zdá se to jako celý věk, ač padesátiletí znamená spíše administrativní údaj než jaký jiný. Generace se dříve střídaly po dvaceti letech, šedesátiletí mužové bývali v minulém století titulováni velební kmeti, pokud jejich tváře rámoval sněžný vous zdobený zlatistými skvrnami tabákové patiny od viržinek, a ženy toho věku byly již počítány mezi babičky, sudice a vědmy. Dnes? Lidé toho věku bujně plodí dítka, sportují a rozličně jsou společensky činní, ženy jezdí rallye, zápasí v ringu a přednášejí na univerzitách, vybaveny životní zkušeností jinak nedosažitelnou …
Tenhle údaj průměrné délky života je rozhodně zajímavý ukazatel. V pozemských oblastech dříve nazývaných Třetí svět a nyní eufemisticky Jih není nijak snadné dožít se padesátky; velká část populace podléhá dříve strázním života v chudobě a mocenskému násilí. Lze s jistotou prohlásit, že války a v podstatě řízené hladomory v oblasti jsou iniciovány určitými zájmovými skupinami. V opakování válek a konfliktů lze vysledovat jistou cykličnost s důvody podloženými pseudoargumenty pochybné hodnoty a váhy. Intervaly mezi válkami kalendářně odpovídají datu generační výměny populace a délce života pamětníků, až se zdá, že je v určitých režimech plánování válek součástí plánovaného hospodářství.
Boomer, geront, fosil, dědek
Poučme se z dějin, novodobých i starších. Být boomer, geront, fosil, dědek, a kdovíjak se starším lidem říká mezi zlatou mládeží, není hanba, spíš tvůrčí impuls a jisté uznání, když je spojeno s dílem životní pokory a ochotou vstřebat nové podněty. Lidská paměť je totiž potvůrka, co se dá jen těžce obelstít. Věk není přednost ani zásluha.
Dlužno podotknout, že v afrických zemích se délka života významně prodloužila. Zatímco roku 1950 se průměrný Afričan dožil 36 let, statistika z loňského roku uvádí průměrný věk při úmrtí 66 roků pro ženy a 63 pro muže, ve srovnání s celosvětovými průměry 75 let dožití v případě žen a 71 u mužů. Zřejmě dochází k úbytku nerovnoměrnosti planetárního rozvoje lidského společenství. I když je to neosobní statistický ukazatel, jistou hodnotu má.
Hudbu složil, slova napsal
Spekulovat nad sborníkem Demokracie – jak dál? by šlo donekonečna, natolik jsou stati jednotlivých autorů příspěvků pestré a zajímavé. Petr Balla napsal o Maďarsku, Radek Buben o Latinské Americe; Vladimíra Dvořáková o politologii; Tereza Jermanová o Blízkém východě a severní Africe; Jan Jirák pojednal teorii médií a Martina Klicperová-Baker psychologii demokracie, Jiří Koubek politologii postkomunistických států a již zmíněný Michal Lebduška Ukrajinu; Filip Outrata publicistiku, Ilona Švihlíková ekonomii globalizace a Lucie Trlifajová se věnovala sociální antropologii.
