Vesna Evans (40), Bosňanka s chorvatskými a srbskými předky, českým občanstvím i norsko-americkým manželem, věnovala svou silnou, nakladatelstvím MOBA právě vydanou románovou prvotinu Sametový domov mamince a tátovi. Kniha napsaná na základě její osobní zkušenosti útěku z válečné zóny působí až neuvěřitelně současně: autorka v ní jedenáctiletýma očima líčí události roku 1993, kdy její rodina uprchla do Prahy – se dvěma dětmi – z obléhaného Sarajeva.
Vypadá to, jako byste plánovala, aby vaše kniha vyšla zrovna teď…
Přitom trvalo čtyři nebo pět let, než román vznikl. Dokonce mi kdysi v jednom nakladatelství řekli, že téma uprchlictví není v Česku vůbec atraktivní. Časová shoda s ukrajinskou krizí mě spíš trápí, takovou náhodu si nikdo nepřál.
Jaké to bylo, být dětskou uprchlicí v Praze v roce 1993?
Rodiče tehdy nevyužili žádnou pomoc českého státu, byli v tomto směru velice hrdí, ani nepřijali uprchlický status. Táta si přes nějakého známého okamžitě vyřídil papíry a šel v Praze rovnou pracovat. V Sarajevu byl manažerem ve firmě, maminka pracovala jako ekonomka. V Praze nejdřív měli stánek, pak butiky a nakonec i restauraci. My, děti migrantů, jsme vychovávány v duchu: musíte makat, vydělávat, fungovat, ne se flákat.
Vaše hrdinka, jedenáctiletá Mája, prchá s rodinou do Prahy, kde nikoho nezná, mluví se tam divně, děti ve škole dostávají za dobré výsledky jedničky, zatímco ona je zvyklá na pětky… Taky ji provází strach a smutek, že na okupovaném území nechali babičku. Co všechno je vaše realita a co fikce?
Právě příběh mé babičky je napsán podle skutečné události. Bohužel i její konec: byla jednou z posledních obětí války v Sarajevu. A třeba pocit z prvního léta v Praze, kdy jsme byli s bráchou často sami doma, protože rodiče museli od rána do večera pracovat, je taky autentický. Přesně to teď prožívají ukrajinské rodiny, které jsou tady navíc bez mužů. Čímž ale naši situaci před třiceti lety nechci s tou současnou srovnávat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
