nahoru

Jan Bradáč uvádí do kin výsostně osobní projekt, thriller Stínohra, volně inspirovaný skutečnou vraždou

Veronika Bednářová 14. dubna 2022 • 06:15
Jan Bradáč uvádí do kin výsostně osobní projekt, thriller Stínohra, volně inspirovaný skutečnou vraždou
foto: Nguyen Phuong Thao

Během covidové pandemie neúnavně bojoval za český filmový trh a za podporu, smysluplné znovuotevření, a tedy i záchranu kin. Jan Bradáč (51), ředitel jedné z nejúspěšnějších distribučních společností, Falcon (od roku 1997), a šéf sítě kin CineStar (od roku 2001), je ovšem také producent a koproducent mnoha českých filmů, pilot a básník. Sedmého dubna vstupuje do kin první projekt, který inicioval: skandinávsky temná, výborně obsazená Stínohra v režii Petra Bebjaka o muži, jenž opustí svou ženu, která se následně stane obětí zločinu.

Námět na Stínohru je volně inspirovaný událostí z léta roku 1999, kdy byla v kanceláři v Praze zavražděna vaše první žena Věra. Kdy vás napadlo, že se s tragédií můžete vyrovnat filmovým ­příběhem?

Dlouho mi trvalo, než jsem získal odstup. Bavíme se o roku 2008 nebo 2009, deset let po Věrčině smrti. Tehdy jsem se své druhé ženě Vendule zmínil, že bych toužil uvést takový film do života. V té době jsem ale vůbec netušil, jak to udělat.

Už jste někdy přímo inicioval vznik nového filmu?

Do té doby měly tituly, v nichž jsem figuroval jako producent nebo koproducent, vždy především radostný základ. Třeba když jsme připravovali komedie Marie Poledňákové Líbáš jako BůhLíbáš jako ďábel, spíš jsme se chopili příležitosti: řekli jsme si ve Falconu s kolegyní Svatkou Peschkovou, že by nás to bavilo a že to zkusíme. Což byla veskrze veselá činnost.

Hrdina Stínohry v podání Milana Ondríka se po smrti blízkého člověka dostane na fatální rozcestí. Vy jste se po odchodu své první ženy rozhodl, že zatáčku vyberete. Jak se vám to podařilo?

Jsem vnitřním nastavením pozitivní fatalista, i když bolest jsem tenkrát prožíval velmi intenzívně. Když vás někdo opustí tak nečekaně a tak drastickým způsobem, poznamená vás to navždy. Dva měsíce svého života mám ve tmě: vybral jsem to jen zázrakem. Jednou z velkých kotev byla práce: přes den jsem se snažil aspoň trochu fungovat, v noci jsem dělal nevím co. Měl jsem kolem sebe pár strážných andělů, kteří se o mě starali. I tak bylo kolem mě opravdu hodně alkoholu a žen. V té době přišly dva zlomové momenty. Potkal jsem svou druhou ženu, i když to byly opatrné začátky. A druhý, velice důležitý, byl ten, že mě rodina mé první ženy přijala za svého, ač měla spoustu důvodů to neudělat. Ke své první ženě – a nejen k ní – jsem se totiž před její smrtí nezachoval správně.

Premium

Přečtěte si článek s předplatným Premium Plus

Získejte neomezený přístup na devět různých služeb včetně Reflex.cz




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.