Nakladatelství Centrala vydalo postmoderní postapo, které v loňské roce uhranulo porotu Eisnerovy ceny – Ptáčátko vyhrálo v kategorii nejlepší minisérie. Ocitnete se v Americe budoucnosti, kdy nad zbytky USA vládne katolická církev, která skutečně, ale skutečně nesnáší mutanty. Těch je ale plná Kanada…
Ano, Darcy Van Poelgeest je Kanaďan a ve svém komiksovém debutu (jinak se prozatím věnoval filmu) nechává svou národní hrdost burácet nad mutantskými městy i Skalistými horami. Ptáčátko (v překladu Hany Vaškové ho vydala Centrala) pak je postapokalyptický epos, který evidentně vychází z děl Alejandra Jodorowského a náladou tak nějak připomene třeba Nikopola od Enkiho Bilala. Rodinná sága, ve které se hraje o osud jedné části světa, svým prestižním oceněním může ukazovat, že americký komiks začal víc pokukovat po Evropě.
Mezi Moebiem a Rubínem
Toto tvrzení by dokládal i vizuál, který má na svědomí Ian Bertram a který vypadá zatraceně evropsky. Pokud bychom chtěli k někomu přirovnávat jeho styl, zařadili bychom ho nejspíš někam mezi Moebia (jehož jméno budeme v komiksu potkávat ještě minimálně dalších padesát let) a Davida Rubína. Kresba je uhrančivá, hlavní postavy jsou převážně zavalité a jsou ověšeny nejrůznějšími postapo rekvizitami. Bertram si dává hodně záležet na práci s komiksovým způsobem vyprávění, což dokládají i bonusové materiály na konci knihy, které mohou být velice užitečné pro každého začínajícího komiksového tvůrce.
Ale vraťme se k příběhu: jak dí anotace, "V nekonečné válce mezi Americkým impériem a skomírajícím odbojem je Ptáčátko poslední nadějí povstalců. Diktátorský režim zničil její vesnici, zajal její matku a zanechal po sobě zpustošenou zemi, a tak se mladá hrdinka vydává na zoufalou pouť dystopickou kanadskou krajinou, aby osvobodila legendárního Sekeru a znovu zažehnala plamen vzdoru – aby osvobodila svou zemi a svůj lid a našla pravdu o sobě samé ve světě, který pohltily plameny."
Ten příběh není originální. Nepřináší prakticky nic nového a už vůbec nic objevného. Pokud se zamyslíme, proč dostal Eisnerovu cenu, tak nejspíš proto, že katolíci z USA v příběhu utiskují Kanadu a vlastně vůbec všechny, koho utiskovat mohou. Pak už jde o příběh plný schémat, která Jodorowsky používá celá desetiletí s větší bravurou a daleko obratněji.
Já jsem katolík, kdo je víc?
Ale něco na tom Ptáčátku je. Hodně pomáhá právě zmiňovaný vizuál, který je sice po grafické stránce nesmírně čistý, ale zároveň vypadá správně postapokalypticky „ušmudlaně“. Jednoduše – má duši. A o tu se hraje i v příběhu. O duši lidstva a lidství. Na jedné straně stojí všemohoucí církevní papaláš, na straně druhé odboj, ve kterém se ukrývá rodina se vzácným genem – jeho nositelé po usmrcení opět obživnou. V zemi, kde všechno a všichni umírají na neznámé nemoci nebo v důsledku mutací, jde poměrně o terno.
Pochopitelně se ukáže, že rodinné vztahy nejsou v příběhu tak jednoduché, a dojde k několika zásadním odhalením, jejichž užitečnost chápal už William Shakespeare (zkrátka Poelgeest je poučený autor a je to vidět). Jenže to už dávno běží krvavá vendeta, která je ostatně v komiksu tím hlavním. Psychologizující a snivé pasáže tu nalezneme také, ale jsou dobře vyvážené a působí poměrně organicky.
Jednou větou: Ptáčátko je dobře zvládnutý komiks, který drží pohromadě, nemá hluchá místa, skvěle se na něj dívá a navzdory všem klišé dokáže na první pohled působit neotřele. Na porotu Eisnerů to zafungovalo a snad komiksu pomůže ocenění také u českých čtenářů. Ostatně nic čerstvějšího v tuto chvíli snad ani nevyšlo.
