Krátce po listopadu 1989 se začal projevovat zvýšený zájem o dějiny našich zemí pod bezmála čtyřsetletou vládou Habsburků, rodu ve vzácné shodě proklínaného jak prvorepublikovými představiteli, tak i poúnorovými činiteli. Soudným lidem, kteří se o historii hlouběji zajímali, totiž nemohly uniknout ve výrocích kritiků etablovaného rodu četné, řečeno velmi uhlazeně, nesrovnalosti, ba dokonce protimluvy.
Výsledkem dlouholetého bádání znalců dějin raného novověku působících v Historickém ústavu Akademie věd České republiky pod vedením Jiřího Hrbka je monumentální, 626stránková studie PANOVNICKÝ MAJESTÁT s podtitulem Habsburkové jako čeští králové v 17. a 18. století. Nezahrnuje tedy ani zdaleka celou epochu jejich vlády. Autoři zaměřili svou hlavní pozornost na kardinální otázku, jakým způsobem a jakými pákami vykonávali Habsburkové královskou moc v Čechách v inkriminovaném období, kdy sice zastávali hodnost českých králů, nicméně zároveň sídlili ve Vídni, i když, pravda, nepříliš vzdálené. Historici si kladou oprávněnou otázku, zda byla v raném novověku nezbytně nutná fyzická přítomnost vládce pro výkon jeho svrchované moci a jak si poddaní zachovávali povědomí o českém králi.
„Dálková“ vláda Habsburků
Obrazově velmi bohatě vybavené dílo patří bez nadsázky mezi výjimečné, vpravdě objevitelské práce. Vždyť zatímco například o Marii Terezii, arcivévodkyni rakouské a královně české a uherské, nebo o jejím reformně laděném synovi Josefu II., císaři Svaté říše římské a rovněž králi českém a uherském, toho mimo jiné i díky výpravnému televiznímu cyklu víme hodně, o způsobu „dálkové“ vlády Habsburků v českých zemích to neplatí.
A právě v tom je hlavní přínos recenzované knihy, jež si zevrubně všímá jak všeobecných zásad, na nichž stála politická moc českého krále (v tomto případě z nečeského, habsburského rodu), tak jeho zachycení v hudbě a výtvarném umění až k maličkostem jeho všedního života hned poté, co s početným doprovodem služebníků a dvořanů triumfálně vjel na území starobylého Království českého nebo Markrabství moravského. Tady už panovník defiluje nikoli jen jako odlidštěný vrchol tehdejšího politického systému, nýbrž také coby fyzicky přítomná bytost z masa a kostí, se všemi klady i zápory, silnými stránkami stejně jako slabinami.
V naší historické literatuře se jedná o zcela ojedinělý, o to však záslužnější krok na cestě k detailnějšímu poznání strhujícího příběhu „domu habsburského“, s nímž české země jako jeho nedílná součást po staletí sdílely dobré i zlé. Co převážilo, nechť každý posoudí sám.
