Ačkoli jsme si letos nepřipomínali žádné kulaté výročí srpnových událostí a pražského jara 1968, s tituly na dané téma se doslova roztrhl pytel.
S nemalou troškou do mlýna přišlo pražské Nakladatelství Academia, jež v překladu Michaela Půčka vydalo deníkové zápisky západoněmeckého spisovatele a (tehdy ještě budoucího) nositele Nobelovy ceny za literaturu Heinricha Bölla pod názvem TANK MÍŘIL NA KAFKU.
Spisovatel proti agresi
Slavný spisovatel přicestoval i s rodinou do našeho hlavního města na pozvání Československého svazu spisovatelů doslova v předvečer invaze pěti „spřátelených“ armád členských států Varšavské smlouvy – 20. srpna 1968. V atmosféře uvolňujících se poměrů bylo možno navázat korektní kontakty i s literátem z „revanšistické“ části rozděleného Německa. Böll tehdy netušil, že se stane očitým svědkem zahraniční intervence, která naděje spjaté s „obrodným demokratizačním procesem“ nadlouho zhatila.
Spisovatel nelenil a svůj bystrý pozorovací talent zvěčnil v deníkových zápiscích z oněch několika nezapomenutelných dnů, jež doplnil dvěma esejistickými texty odrážejícími srpnové události a několika rozhovory pro tisk. Knihu připravil, úvodním slovem a vlastními autentickými fotografiemi doplnil Heinrichův syn René.
Svoboda a demokracii nadevše
Nobelista byl znám již dříve rovněž českým čtenářům. Tahle knížka je však cenná zvláště pro nás, neboť Böll, věnující se ve své tvorbě zážitkům z druhé světové války i pozdějšímu vývoji ve Spolkové republice Německo, vždy stavěl svobodu a demokracii nadevše. Později se výrazně zastával našich disidentů a lidí nějak pronásledovaných tehdejším režimem. Na rozdíl od některých jiných autorů měl velkou výhodu, že Sovětský svaz velmi dobře znal a jeho dílo v něm vycházelo v miliónových nákladech. K „bratrské pomoci“ se vyjádřil nedvojsmyslně negativně. Nazýval ji „morálním bankrotem centrálně z Moskvy řízeného socialismu“.
Böllovi na československém polednovém vývoji obzvláště imponovalo, že zde došlo k pokusu reformovat, byť neúspěšně, tuhý doktrinářský systém bez použití násilí (v tom se pražské jaro tak diametrálně lišilo od krvavého maďarského povstání z podzimu šestapadesátého roku), a dokonce na popud samotné vládnoucí komunistické strany, což ve východním bloku představovalo unikum.
Imponovala mu solidarita všech vrstev obyvatelstva, která však – což během svého krátkého pobytu pochopitelně nemohl předvídat – vydržela žalostně krátkou dobu. Nezadržitelný nástup normalizátorů začal příchodem Gustáva Husáka k moci v dubnu roku 1969 a v srpnu téhož roku už příslušníci bezpečnostních a silových struktur potlačili mohutné protesty vlastních spoluobčanů. Žádný sovětský tank už při tom na Kafku nemířil…
