nahoru

Komunisti jsou svině. Veliký. Film Rekonstrukce okupace varuje i před dnešními lídry, říká Jan Šikl

Tereza Spáčilová 21. srpna 2021 • 19:00
Video se připravuje ...
Autor dokumentu rekonstrukce okupace Jiří Šikl o srpnové invazi 68
• video: 
Martin Bartkovský

V den výročí srpnové invaze uvedl Jan Šikl na karlovarském festivalu Rekonstrukci okupace, působivý dokumentární film, v němž se ke klíčovým událostem vrací prostřednictvím většinou dosud neznámých záběrů ze soukromých archívů. „Takzvané velké a malé dějiny jsou propojené, jedno od druhého nelze oddělit.  Práce na posledním filmu mi to znovu potvrdila,“ říká režisér, jehož „posedlostí“ se už před mnoha lety staly rodinné archívy.

Ty v minulosti zpracoval v ambiciózním osmidílném projektu České televize Soukromé století, tentokrát se mu do však do ruky dostaly krabice s bezmála čtyřmi hodinami profesionálně natočeného materiálu, na němž je zachycena invaze vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968.

Pustil se do pátrání po autorech a na své cestě potkával stále další a nová svědectví, z nichž nakonec vyrostl mnohovrstevnatý a překvapivě aktuální tvar. Ani sám Šikl nepopírá, že navzdory archivnímu původu říká jeho snímek mnoho k dnešku.

„Vlastně jím tak trochu posílám vzkaz. Už v šedesátém osmém jsme měli někoho, ke komu jsme se jako národ upnuli, vůdce, o němž jsme věřili, že nás někam dovede. Nastal pravý opak a já chci svým filmem lidi tak trochu navádět, že je třeba reflektovat. Zamýšlet se v souvislostech, obracet se zpátky a rovnat si, koho máme v čele a kdo nás povede dál.“

Mluvíme spolu 21. srpna. Co ve vás to datum vyvolává?

První dny invaze jsem prožil jako malý kluk v Praze, rodiče mě dokonce vzali k budově Československého rozhlasu, odkud jsme pak utíkali před střelbou. To jsou ale jen takové dílčí vzpomínky a okamžiky, „Srpen“ vnímám komplexněji. Ne jen jako akt agrese jednoho konkrétního dne, ale něco, co začalo celonárodním nadechnutím a skončilo skoro o rok později kocovinou a naprostou deziluzí.

Jako malý jste v té době nechal na chatě vzkaz, který se ve filmu rovněž objeví.

To je spíš taková legrácka. Hledali jsme motiv, který mě s tématem propojí, a tenhle nápis se hodil. Objevil jsem ho zhruba rok před natáčením, najednou jsem zíral na něco, co jsem vytvořil před spoustou let, ještě jako kluk. Dostal jsem tehdy za úkol opravit komín a do cihel jsem vyškrábal své poselství: „Komunisti jsou svině. Veliký.“ Jakkoli vyznívá úsměvně, ve filmu jsem ho připomněl, protože má nadčasovou platnost.

Z vašeho snímku naléhavě vystupuje otázka, jestli jsme tehdy před lety mohli/měli dělat víc. Dostal jste na ni odpověď?

Spousta z těch, kdo ve filmu mluví, tvrdí, že by bývali chtěli udělat víc, že na to byli vyloženě připraveni. A já jim to věřím. Jenže jedna věc je chtít, druhá konat. A také byli v menšině.

Skončili jsme tedy s odporem předčasně?

Určitě. On to i na kameru někdo zmíní: jak šel o měsíc později po Václaváku, skupina studentů tam provolávala nějaká hesla o svobodě a najednou se k nim nikdo nepřipojoval. Odhodlání bylo to tam. Ono to není o tom, že bychom o správnosti věci nebyli přesvědčeni, jen u nás odpor nikdy nikam nevede. I mně je zpětně líto, že se ničeho nedosáhlo, že to úžasné nadechnutí Pražského jara nedotáhli lidi do konce. Bohužel nám chyběl vůdce, někdo, kdo by řekl: Následujte mě. Politici tohle moc dobře věděli, měli náš národ přečtený.

Dnes bychom byli ochotní bojovat za svobodu do krve? 

Vezměte si hnutí Milion chvilek demokracie: podpora mu vydržela  dlouho, ale odhodlání lidí zapojovat se postupně vyprchává. A tohle se nám Čechům děje často. Příliš si uvědomujeme, jak omezené možnosti má občanská společnost, že jen stát a držet vlajku nikam nevede. Jiné národy jsou ochotné jít do soubojů a vytrvat v nich, my jsme beránčí národ. Máme rádi svůj klid a pohodlí, nechceme si ho nechat rušit.

Jak jste vybíral, kdo ve filmu promluví?

Hledal jsem lidi schopné sebereflexe, nějakého shrnutí z pohledu dneška. Jedinců schopných a ochotných vidět svět v souvislostech nebo dokonce s nadhledem je u nás vlastně dost málo.

Většina vašich respondentů také překvapivě často nechápe nebo dokonce odsuzuje Palachovu oběť. Jde o náhodu, nebo jste je vybral záměrně?

Ne, oni se v tomhle opravdu vzácně shodovali. Jeho čin je natolik výjimečný a extrémní, že ho spousta lidí dodnes nepochopila.

Ve filmu pracujete s nalezeným materiálem, ale i nahrávkami, které vám lidé sami od sebe posílali. Kolik jich bylo?

Určitě stovky, probrat se všemi by byl nadlidský úkol. Lidé nabízeli videa, fotografie, dokonce i dotýkané předměty z té doby - mít muzeum, vytvořil jsem nádhernou expozici na téma Srpen 1968. Zpočátku jsem nejzajímavější z nich objížděl, ale i tak se jich ozývalo tolik, že bych to fyzicky nedal. Snažil jsem se tedy, aby můj výběr alespoň reprezentoval všechny společenské vrstvy, byl co nejširší a názorově barevný. Dodnes mám materiálu, že by to vydalo na další díl.

Dostal jste se k něčemu, co zveřejnit nešlo?

Ne. Ochota lidí sdílet své životy je překvapivě velká. Většinou v sobě nesou něco tíživého a chtějí o tom dát vědět. Ale platí to i u úplně civilních, nepolitických témat - celý život se probírám soukromými rodinnými záběry, které mi lidi sami od sebe nosí.

Jak jste se k vlastně k téhle zálibě dostal?

Navezl mě do ní kamarád Maďar, taky režisér. Já sám měl ale na začátku pocit, že doba je o něčem jiném, než o nějakých archivech, teprve s projektem Soukromé století mi došlo, jak cenný zdroj informací mám k dispozici. Velké a malé dějiny jsou propojené, jedno bez druhého nikdy neřekne vše.

Kdo byl vlastně autorem oněch původních filmových kotoučů?

Pocházely z armádního filmu, ale konkrétní kameramany se až na výjimky dopátrat nepodařilo.

Co vás na celém procesu baví nejvíc: detektivní práce na začátku, nebo sama tvorba?

Okamžik, kdy sedíte ve střižně, složíte k sobě dva záběry a ty vám o sebe takzvaně škrtnou, vytvoří význam, který byste jinak neviděli. Ale samozřejmě mě baví i samotné pátrání, dohledávání příběhů a lidí: když za nimi přijdete jako dokumentarista, otevřou se. Je to jako o doktora, cítí, že máte pouvoir klást otázky a často svěří i věci, které normálně neříkají. Když získáte jejich důvěru, dostanete se i k velmi niterným věcem. Což je moc krásné, ale zároveň i zodpovědné. Snažím se je nezklamat.

 

Tereza Spáčilová



Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2021

Program Historie Ubytování během festivalu

Filmy 2021 Celebrity ve Varech

 

55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se koná od 20. do 28. srpna 2021. Festival letos přinese řadu českých premiér. Zahájení bude patřit filmu Zátopek. I přes veškerá koronavirová opatření se můžeme těšit na KVIFF ve vší parádě.