Jak těžké bylo točit Nebe?

Půlka filmu se natáčela v sirotčinci a ty jsou v Číně velmi citlivým tématem. Měl jsem vždycky čínské produkční a neustále se bál, aby je nepotrestali za to, že pracují se západním novinářem. Dnes už by to bylo nemožné kvůli digitálnímu fízlování, kdy se ví o kaž­dém vašem pohybu. Situace tam se velice zhoršila, Čína je teď ještě mnohem agresívnější a technicky zdatnější. Mají neskutečné digitální možnosti, mohou kontrolovat populaci, vše v Číně je postaveno na špiclování, na sledování. Rozmístili po celé zemi desítky, ne-li stovky miliónů kamer, které jsou schopny rozlišovat tváře, identifikovat, kdo jste. S tím pomohli už tak před patnácti lety Američané. Čínská vláda nepotřebuje policisty. Ví, co si kupujete, s kým jezdíte v autobuse, s kým se bavíte.

Takže nejen že byste teď nenatočil sirotčinec – vy byste do něj ani nedojel.

Já ani můj štáb bychom se do sirotčince, toho nejláskyplnějšího místa, jaké jsem v Číně za těch sedm let našel, dnes vůbec nedostali. Už v roce 2013, když jsme natáčeli původní materiály, jsme měli několik telefonních SIM karet, které jsme neustále měnili kvůli utajení. Tajná policie mohla sledovat náš pohyb podle simek, tak jsme si koupili dočasné, na dobíjení kreditu v trafice. To už dnes nejde – když si koupíte simku, musíte ukázat občanku nebo pas.

Jak vás napadlo jet do provincie Chu-pej na reportáž?

Téma opuštěných dětí mě zajímalo, protože jsem v Číně zažil sérii rychle po sobě jdoucích událostí: v prosinci 2012 se pět kluků bez domova udusilo v kontejneru na odpadky, snažili se zahřát, a tak si rozdělali oheň. Další děti, také bezdomovci, uhořely v opuštěné stodole, v březnu 2013 pak sedm sirotků zemřelo podchlazením ve státním sirotčinci, protože ta instituce chtěla ušetřit za topení… Děsilo mě, že se země, která zaznamenala nejrychlejší ekonomický růst v historii lidstva, kde se stamilióny lidí pozvedly z naprosté chudoby a jež má hotovostní rezervy přesahující tři bilióny dolarů, pořád není schopna postarat o své opuštěné děti.