nahoru

Švejk, který podepsal Dva tisíce slov a Antichartu. Od narození herce Rudolfa Hrušínského uplynulo 100 let

Šimon Kadeřávek 17. října 2020 • 20:55
Švejk, který podepsal Dva tisíce slov a Antichartu. Od narození herce Rudolfa Hrušínského uplynulo 100 let
foto: BPŽ/Filmové studio Barrandov/Souček

Ztvárnil stovky rolí, kterými se zapsal do paměti diváků. Exceloval jak na filmovém plátně, tak na divadelních prknech. Někomu třeba vytane na mysl i hercův hlas, hlubokým a lehce nakřáplým tónem léta pracoval pro Československý rozhlas. V 80. letech dokonce nazpíval vánoční píseň Purpura. Talentovaný a všestranný umělec, který se potýkal i se zákazem herecké činnosti, se narodil 17. října 1920.

Měl nespornou výhodu, protože pocházel z hereckých poměrů. Jeho otec Rudolf Hrušínský nejstarší se původně jmenoval Rudolf Böhm. Přál si však změnu na Otomara Otovalského, nakonec do celého osudu promluvila vtipná historka, při které byl někdejší herec nachytán, jak krade hrušky. Z Rudolfa Böhma se na chvíli stal Rudolf Hrušovský, což se později zkomolilo na Hrušínský. Celá rodina se věnovala divadelnictví a byla spjata se slavným rodem Červíčků a Budínských.

Herectví v krvi

I budoucí herec Rudolf Hrušínský starší (dále v textu jako Hrušínský)se od malička proháněl po divadelních prknech. Tento fakt se podepsal především na jeho školní docházce. Od šesti do patnácti let vystřídal Hrušínský přes dvacet vzdělávacích ústavů. Důvod? Časté kočování herecké společnosti, která nakonec se rodina usadila v Praze. Hrušínský začal navštěvovat gymnázium, ale to kvůli častým absencím nedokončil, a tak se rozhodl školní léta ukončit v pouhých patnácti letech.

Už v té době zaujal některé divadelníky jeho talent. Byla vidět především zkušenost, protože Hrušínský se na prknech, která znamenají svět, objevoval od svých sedmi let. Jako první získal angažmá v divadle Akropolis, jednalo se o sezonu 1935/36, tudíž ihned po škole. Vedle toho navázal přátelství s E. F. Burianem, do jehož divadla „D“ později přestoupil.

Ještě jako mladík se poprvé objevil také v rozhlase, velký podíl na tom měl herců otec. Těsně před válkou si Hrušínský odbyl premiéru také před kamerou, když ztvárnil malou roli ve snímku „Lízin svět do nebe“ z roku 1937. Poté propukl jeho talent naplno, během protektorátních časů spolupracoval třeba s Martinem „Macem“ Fričem, který má na svědomí snímek „Cesta do hlubin študákovy duše“.

Vstoupit do KSČ? Nikdy!

Těsně před osvobozením dostal herec nabídku od Miloše Havla k natočení filmu. Hrušínský to přijal a odbyl si premiéru jako režisér počinem Jarní píseň. Diváci novinku přijali vlažně, a tak si umělec spravil reputaci westernovou komedií Pancho se žení. Hrušínský spolupracoval na scénáři s otcem a obsadil sám sebe do hlavní role.

V době nástupu komunismu začala jeho hvězda stoupat. Měl na tom podíl především jeho talent, Hrušínský totiž nikdy nebyl členem KSČ. Kromě působení v Městských divadlech pražských začal hodně natáčet. V této době hrál většinou záporné postavy, to platilo třeba v Haškových povídkách ze starého mocnářství. Upoutal na sebe také incidentem z roku 1955, kdy odmítl podat ruku sovětskému dramatikovi Solodarovi.

Hrušínský měl také velké štěstí na spolupracovníky, podílel se na Janu Husovi a Janu Žižkovi pod taktovkou Otakara Vávry. Do širšího povědomí vstoupil díky roli Josefa Švejka ve dvou filmech Karla Steklého. „Každej nemůže bejt chytrej. Ty hloupí musej dělat výjimku, protože kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej,“ nechá se slyšet v Poslušně hlásím.

„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“

Šedesátá léta by se dala označit jako vrchol pro Hrušínského tvorbu. Seznámil se totiž s režiséry tzv. nové vlny. Filmy jako Spalovač mrtvol, Rozmarné léto či Skřivánci na niti patří k nejlepším kouskům české kinematografie. Herec se z hubeného mladíka proměnil na rozvážného muže ve středních letech.

Poté přišel osudový rok 1968, Hrušínský začal vyučovat na DAMU, ale místo rychle ztratil. Stal se signatářem Dvou tisíc slov Ludvíka Vaculíka. Zároveň vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Přičteme-li k tomu fakt, že si zahrál v Skřiváncích na niti, kde se otevřeně kritizují padesátá léta, není zákaz hraní tolik překvapivý.

„Tohle jsou naši dělníci. Bývalý filozof, prokurátor, holič, kuchař a saxofonista. Jedinej dělník původem jsem tady já,“ říká v areálu kladenské Poldovky Hrušínský, který ve Skřiváncích na niti ztvárnil roli důvěrníka.

Když se podíváme na výčet filmů, kde herec hrál, je vidět téměř pětiletá pauza s několika výjimkami. Hrušínský se v té době objevil akorát ve filmech Óaza a Claim na Hluchém potoku. Prvně jmenovaný snímek režíroval Zbyněk Brynych, který byl znám svou oddaností režimu, a tak nebyl problém „zakázaného“ herce obsadit. Ani na divadle to nebylo růžové, Hrušínský v té době působil v Národním divadle a bylo mu zakázáno brát zakázky na jiná představení.

Herec, režisér, divadelník a poslanec

Absence trvala do roku 1976, kdy si ho do svého filmu vybral František Vláčil. Počin „Dým bramborové natě“ nepatří mezi divácky nejoblíbenější, ale prolomil ledy. Od té doby se začal Hrušínský objevovat na televizních obrazovkách, divadelních prknech a vrátil se také do rádia. 

V poslední epoše herecké kariéry zosobňoval několik zajímavých rolí. Například jednoho ze tří veteránů ve stejnojmenném filmu. Objevil se v dalších divácky úspěšných filmech jako Tajemství hradu v Karpatech, Slavnosti sněženek, Postřižiny či Rozpuštěný a vypuštěný. Zpravidla ztvárňoval starší kmety, podobně tomu bylo i ve snímku Smrt krásných srnců.

Hrušínský se dožil pádu nenáviděného komunismu. V demokratické republice dokonce působil ve funkci poslance. Talentovaný herec, který za svou kariéru posbíral několik ocenění, zemřel 14. dubna 1994. Tuzemský filmový svět v něm ztratil jednu z nejvýraznějších osobností. Jméno Hrušínský ale stále žije. Umělec po sobě zanechal dva syny Rudolfa Hrušínského a Jana Hrušínského, oba se věnují hereckému řemeslu.

Šimon Kadeřávek




Diskuse ke článku