Marek Stoniš: Brexitová rozlučka aneb Plakalo bejby i eurobejby | Reflex.cz
nahoru

Marek Stoniš: Brexitová rozlučka aneb Plakalo bejby i eurobejby

Marek Stoniš6. února 2020 • 06:50
Ilustrační snímek
Ilustrační snímek
• foto: 
Profimedia.cz

Proč pláče malé dítě, víme. Má hlad. Pokakalo se. Počuralo. Jiné dítě mu rozšlapalo na písku bábovičky. Upadlo. Chce někam. Nechce nikam. Chce něco. Nechce nic. Chce víc.Proč pláče dospělý člověk, také víme. Přijde o někoho blízkého. Dojme se. Štěstím. Prohraje. Je zrazen. Upadne. Je svědkem velké či malé katastrofy.

Proč pláče europoslanec, zjistili jsme. Přibližně. Přispěla k tomu brexitová rozlučka v Europarlamentu z minulého týdne. V jednu chvíli se tam zástupci evropských národů (ano, národů) drželi za ruce, zpívali písničky a plakali. Proč? Záleží především na tom kdo.

Britští levičáci, zvláště ti zelení, plakali, protože jim nejenže rozkopali bábovičky, ale oni jim je rovnou vytrhli z rukou a vyhodili za plot pískoviště. Co si teď počnou, chudáci? Bez podpory společně koordinované eurozelené agendy, dirigované evropskou věrchuškou, jen těžko v Británii vybudují bezuhlíkovou společnost postavenou na písečných základech moderní doktríny zvané Evropský zelený úděl. Taky bych plakal. Ale možná jim křivdím, třeba plakali kvůli ztrátě prebend spojených s funkcí europoslance.

Evropští levičáci – od Portugalska přes Francii, Německo až po Řecko – plakali, protože se jim začal vzdalovat sen o spojené velké federativní Evropě jedné měny, jedněch daní, jedné armády, jedné vlajky, jedné hymny, jednoho člověka. Británie se může stát až příliš následováníhodnou pro všechny, kterým se zajídá bruselský protektorát podobně jako svobodomyslným Britům. Poláci? Ještě párkrát přijede do Varšavy na kontrolu demokracie Babišova eurokomisařka Jourová a nikdo soudný by se jim nemohl divit. A je vážné přemýšlení o odchodu další členské země Evropské unie směšné? Ano, podobně směšné, jako byl k popukání Nigel Farage, když před pětadvaceti lety začal tváří v tvář politické unifikaci Evropské unie usilovat o brexit. Tak dlouho se mu smáli, uráželi jej, až zvítězil. Bravurně. Jeho předvolební manévr, kdy v posledních britských volbách „odevzdal“ v zájmu rychlejšího odchodu Británie z unie své voliče Borisi Johnsonovi, vejde do dějin pragmatické politiky. A s noblesou, o kteréžto svědčí jeho rozlučkový projev v Evropském parlamentu. „Miluji Evropu, nemám rád Evropskou unii,“ dala by se jeho slova shrnout. A sdílet.

Pláčem to začalo, bylo by hezké skončit veseleji. Jenže smát se třeba všem těm politologickým, bohem nadaným expertům, kteří na nás zvláště z veřejnoprávních médií chrlí temné předpovědi o velkém ekonomickém, mravním a kulturním krachu Velké Británie po brexitu, není na místě. Pláč totiž velmi často střídá vztek. A vzteklá Evropská unie, která v okamžité reakci na odchod Británie chystá utáhnout šrouby federalizace, kvůli níž se Británie stáhla za Kanál, může být nebezpečná. I nám.

Text vyšel jako úvodník nového tištěného Reflexu >>>

Reflex 6/2020





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější