Během Vánoc jsem absolvoval – jako většina lidí – mnoho návštěv. A na jedné z nich mi byla položena zvláštní otázka. Zvláštní, byť v poslední době poměrně dost běžná: Odpověď na ni totiž není tak triviální, jak by se mohlo zdát. A čím hlouběji se v ekonomii vrtáte a rozumíte jejím tajům, tím složitější odpověď je.
Ta otázka zněla: Proč pořád všichni chtějí jenom růst? Proč prostě letos nemůže firma vyrábět stejně jako loni, proč nemůže mít stejné zisky jako loni, proč nemůže držet stejné ceny jako loni? Proč chce všeho pořád víc?
Musím připustit, že na první pohled a zejména pro neekonoma ta otázka – či série otázek – vypadá logicky. Vkrádá se jakási vágní obava, že neustálým růstem se jako lidstvo uštveme, zničíme, planetu vydrancujeme… Až na to, že merito věci je někde úplně jinde. Totiž v nepochopení, co je to růst. Až na to, že je to přesně naopak.
Problémem moderní společnosti je nedostatek štěstí ve smyslu vyrovnanosti a spokojenosti se sebou samým. Společnost se upnula k výkonu a k penězům. Obdivováni jsou ti, kteří mají oboje. Ti, kteří peníze nemají, a přesto jsou obdivováni, je brzo mít budou, protože to jsou spojené nádoby.
Ekonomové tento „úspěch“ často měří skrze hrubý domácí produkt. V penězích vyjádří veškerou přidanou hodnotu, která během daného období na daném území vznikla. Všechno se pak měří ve vztahu k HDP, který je vnímán jako měřítko ekonomiky. Čím víc, tím líp. A zřejmě tady vzniklo ono nepochopení a zhoubné pohrdání růstem.
Politici a média totiž vytvořili z HDP fetiš. Už se nepřemýšlí nad tím, zda je nová produkce k něčemu, zda zlepšila něčí život, ale zda se za ni zaplatilo, aby mohla být statisticky vykázána. V mnoha textech je připomínán efekt rozbitého okna. Když rozbijete okno, je potřeba ho opravit. Tím vzroste HDP, žádné štěstí nebo něco nového ale nevzniklo. Z ekonomie najednou vypadla lidská podstata. Ekonomie byla přitom původně vědou o člověku, čísla sloužila jen k popisu. Jenže dnes tu je snaha udělat z ekonomie přírodní vědu, vložit do ní aparát matematiky a fyziky, a proto se všichni hloupě ženou za (skutečně často nesmyslným) růstem. Tedy růstem, který lze nějak statisticky vykázat, ale bez ohledu na to, zda komukoliv přináší užitek.
Jenomže tenhle „růst“ není růst. Mně víc než HDP zajímá štěstí a spokojenost lidí žijících v zemi. A bojím se, že současný pseudorůst není pro lidi pozitivní. HDP na papíře roste, průmysl na papíře roste, výstavba na papíře roste, ale lidé nejsou šťastnější.
Příkladem pro nás může být Japonsko, které nám může sloužit jako laboratoř, jak to nedělat. Kdo nechce vztah, nechce děti. Japonci proto vymírají. Přišli proto s typicky japonským řešením. Toyota začala vyrábět krom aut robota, který má ženám nahradit miminko a vyvolat v nich mateřské city. Miniaturního robota si budou moci koupit od roku 2017 za 39 800 jenů (9 400 korun). Zákazníci k němu získají i speciální „kolébku“, jež zároveň funguje jako miniaturní autosedačka. Je to normální? Umíte si představit, že matka věnuje dospělé dceři takové šidítko, aby se ji tím snažila přimět najít si muže a založit rodinu?
Vše je způsobeno tím, že Japonci změnili svou hierarchii potřeb a hodnot. Tradiční hodnoty pustili z hlavy. Práce je pro ně vším. 21,3 procenta japonských zaměstnanců pracuje v průměru 49 a víc hodin týdně. V USA je to 16,4 procent, v Británii 12,5 procent. To přece taky není normální. Lidé se nenarodili proto, aby pracovali. Lidé se tak jako jiní živočichové narodili proto, aby se množili, a proto pracují, aby jim to přineslo takové bohatství, aby si mohli množení dovolit. Namísto toho přes dvacet procent zaměstnanců v Japonsku dnes podle vládních dokumentů čelí riziku upracování se k smrti. Japonština má dokonce pro smrt z přepracování své vlastní slovo – karóši. To také není normální ve smyslu přirozené.
A teď vám řeknu zásadní věc: Tohle NENÍ růst, jak ho chápe ekonom. Tohle je stav, který na papíře vykazuje stále vyšší čísla, ale současně nám spokojenost nepřináší. Růst je pro ekonoma posun k lepšímu. (Tedy minimálně pro ekonoma ze staré školy, který za statistikou vidí člověka, a ne čísla.) Představte si, že nějaký politik ve snaze vyslyšet volání levičáků uzákoní, že letos nesmíme dát nikomu vyšší plat než loni, nesmíme víc vyrobit, nesmíme víc prodat, nesmíme mít vyšší zisk, na daních musíme odvést stejně. Přesně to totiž odpovídá požadavkům současných ekoteroristů, kteří se nám snaží nabulíkovat, že … − protože klima…
V pozadí takové úvahy stojí vlastně přesvědčení, že každý má nárok na tolik, kolik potřebuje. Nikoliv na tolik, kolik si zaslouží svou prací. Pokud schopnému, který je schopen vyprodukovat a vydělat si, vezmeme tuhle možnost posunout se dál a mít vyšší zisk, budeme tím trestat schopného ve prospěch neschopného. Pokud vezeme hybatelům pokroku, firmám, které umí vydělávat a vyrábět, možnost vyrábět pořád víc, tedy růst, zařízneme tím evoluci. Zadusíme tržní mechanismus a jedinou známou ekonomickou motivaci, totiž motivaci zvyšovat zisk.
Když řekneme, že žádná firma nesmí vyrobit víc, a tedy mít vyšší zisk než loni, řekneme tím taky automaticky, že ten, kdo loni nepodnikal, letos podnikat nesmí začít. Když zničíme jedinou známou fungující ekonomickou motivaci, ekonomika se nezastaví – ona se zhroutí. Zhroutí se dříve či později tak, jak se zhroutila poválečná ruská ekonomika někdy v období kolem NEP. Růst a touha po růstu je to jediné, co žene ekonomiku vpřed.
Volá-li dnes někdo po tom, abychom zastavili růst, tedy zisky, používá možná jiný slovník, ale stejnou filozofii, která kdysi způsobila hladomor na Ukrajině. A ne, není to nadsázka nebo zveličení. Však srovnejte tehdejší zabavování „přebytků“ obilí rolníkům a dnešní volání po zmrazení růstu, tedy po zákazu „přebytků“.
